Aféra kolem někdejšího hollywoodského velkoproducenta Harveyho Weinsteina odstartovala „domino efekt“, další a další lidé, především ženy, jdou na veřejnost s výpověďmi o sexuálním obtěžování, jemuž byli vystaveni. Ty výpovědi popisují jednání na škále od starý otrapa po brutální násilník. Jejich zápornými postavami jsou známí novináři, filmaři, prezidenti, politici a třeba i islámští učenci (Tariq Ramadan). I o nedávno zesnuvším Eliem Wieselovi už vyšla zpráva, že při skupinovém focení v roce 1989 sahal mladé studentce na zadek. V mnoha z těch výpovědí je agresor nejmenovaný.

Dění se dostává veliká publicita – v mainstreamových médiích, která ve Státech jsou feminismu a souvisejícím otázkám nakloněna, spíš příznivě, ale třeba i na výrazně protrumpovském serveru Breitbart.com – jde přece o vůči současnému prezidentovi nepřátelský Hollywood, mnozí z pranýřovaných mají navíc blízko k demokratům.

Kampaň #metoo, v jejímž rámci se tohle všechno děje, si klade za cíl dostat do veřejného povědomí, že sexuální obtěžování je daleko rozšířenější, než by si lidé třeba mysleli. Zjevně je. A jistě může být traumatizující, není správné ho zlehčovat. Podobně jako jiné formy úsilí zlepšit svět ale má i nějakou temnější stránku, již zvýrazňují sociální média, k jejichž povaze patří i to, že ponoukají uživatele k hysterii. Ve veřejné debatě se nadužívá termín „hon na čarodějnice“, často proto, aby se zdramatizovalo něco docela banálního. Ta „poweinsteinovská“ atmosféra ale má znaky takové psychózy – samozřejmě tím ale nemyslím, že by byla se skutečným honem na čarodějnice, ať už v té středověké nebo moderní podobě, srovnatelná. Dospěla do stavu, kdy obvinění je postačující pro soud veřejného mínění, podobně jako to bylo v Arthurem Millerem dramatizovaných procesech s „čarodějnicemi“ v americkém Salemu, kde se také obvinění lavinovitě šířila, nebo v mccarthistické Americe (jejíž byla Millerova hra alegorií), kde snaha vynést na světlo existující komunistickou a také sovětskou infiltraci Hollywoodu a dalších sfér vedla.

Například herec Anthony Rapp řekl, že ho jako čtrnáctiletého obtěžoval slavnější a starší kolega Kevin Spacey, dělal mu návrhy a pak se pokusil o fyzický kontakt. Mělo se to stát před třiceti lety. Spacey si to nepamatuje, pokud se to stalo, omlouvá se (tu omluvu uzavřel dost nešikovně deklarací, že žije jako gay). Rappovo tvrzení i Spaceyho neobratný pokus odvést pozornost jinam budou mít pro známého herce dost možná vážné profesní důsledky. Zároveň – ta situace nastala před třiceti lety, poznat pravdu o ní je dnes prakticky nemožné, zůstává tvrzení jednoho a zapomnění druhého (a zapomenout, co jsem úplně opilý dělal před třiceti lety, je docela možné). Je možné, že na Spaceyho v tomhle ohledu vyjde najevo třeba ještě něco dalšího – ledacos se o něm naznačuje.

Ale západní právní systém stojí na presumpci neviny, bylo by zvláštní, kdyby vedle něj existoval ještě další systém, v němž obvinění by bylo postačujícím důkazem. A sexuální obtěžování nepromlčitelným zločinem, který kohokoli může dostihnout třeba i po mnoha a mnoha letech. Taková atmosféra otevírá dveře falešným obviněním a dalším formám msty. A čemu se otevřou dveře, to taky obvykle vstoupí.