Kam se poděl ten šťastný polistopadový lid?

Lid: neuchopitelný a nepřítomný

Kam se poděl ten šťastný polistopadový lid?
Lid: neuchopitelný a nepřítomný

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Lid promluvil, píše a říká se po volbách. Někdy bych si po nich s tím lidem rád promluvil já (text vznikal ještě před sněmovními volbami). Ale vím, že to asi nepůjde. Ten lid je totiž dosti neuchopitelná postava. Lidé mojí a starších generací toho o něm vyslechli hodně, slovo lid jim mohlo znít docela hrozivě. V časech dětství jsem například věděl, že v zemi tomu lidu patří hodně, vlastně všechno. Nenapadlo mě ale uplatňovat na základě toho svá vlastnická práva na Východoslovenské železárny – ostatně ani ti, kdo v těch všelidově vlastněných podnicích pracovali, neměli pocit, že se zrána vlečou pracovat do svého.

Ten lid zjevně sestával z nějakých jiných lidí, než jsem byl já a jiní, které jsem potkával. Byl po většinu času neviditelný, materializoval se jenom při zvláštních příležitostech, na Prvního máje v Praze naplnil Letenskou pláň a další prostranství v dalších československých městech, navzdory mávátkům a praporům působil dost otráveně, jako by právě měl nějakou prodlouženou šichtu, vyjadřoval se skandováním. Na historických fotografiích ho pak bylo možno vidět pochodovat v milicionářském v únoru 1948, tehdy to byl lid tvářící se značně sveřepě a nepřátelsky, nebylo radno si s ním zahrávat, pokud by jeden nechtěl dostat ránu do zubů. V nesváteční dny ale člověk na lid většinou nenarazil, jenom na lidi, zhusta schlíplé.

V listopadu ’89 prostranství pro shromáždění lidu naplnil jiný lid, co do složení s prvomájovým v nějaké míře totožný, vypadal a projevoval se ale podstatně jinak – vesele a ohleduplně, často i docela vtipně. Poslouchal píseň o vládě, která se lidu navrací, a zjevně tomu věřil a těšil se z toho. Vítal příchod demokracie, té skutečné vlády lidu, na níž bude mít podíl skutečně každý, kdo k lidu přísluší, ne jenom strejcové z výborů různých úrovní a příslušníci všech jejich složek. K těm prvním svobodným volbám šli lidi ve svátečním a vypadali šťastně, skutečně to tak bylo. Pak už se míra toho očividného štěstí snižovala, skončilo to v mnoha a mnoha individuálních případech u volby menšího zla, často přitom vnímaného jako dost velké na to, aby se jeden styděl, že mu ten hlas hodil. Lid, zdá se, má dojem, že nevládne.

Má to spoustu důvodů, jistě k nim patří i to, že zastupitelská demokracie v českém (středoevropském) provedení má sklon podobat se absurdní grotesce, navíc provozované lidmi cítícími se příliš veledůležitě na to, aby si svou grotesknost uvědomili. Navíc často projevovali neschopnost, bezohlednost nebo taky hrabivost a zlou vůli. Ale není to ten výlučný důvod, možná ani ten nejdůležitější. Člověk, který se po letech mohl cítit jako součást vládnoucího lidu, mohl pocítit zklamání z toho, že ten lid má většinově jiné preference a priority, než má on. Nebo že se svět kolem něj vyvíjí způsobem, který jde mimo něj, či dokonce proti němu. Nebo že všechno je tak nějak na houby a on si rozhodně nepřipadá jako vládnoucí suverén, ale spíš odcizeně a trochu ztraceně. „Za co, pane bože, za co trestáš ten prostý lid?“ zpívá se v místním hitu. Lid evidentně trpí, navíc nezaslouženě, je v tom úplně nevinně, vyšší moc na něm provozuje jakousi absurdní torturu.

vláda věcí tvých se k tobě zase navrátila, lide český. ale co teď s ní? - Foto: Reuters

Hodně k tomu povolaných (nebo se tak cítících) lidí si láme hlavu, jak to zařídit, aby lid skutečně cítil, že vládne, má pod kontrolou život v zemi a taky ten svůj individuální. Protože jinak ta demokracie může zajít na všeobecnou skepsi. Jiná, možná početnější skupina řeší, jak v lidu navodit dojem, že o něčem rozhoduje. Jako nejvhodnější nástroj k tomu se zdá být přímá demokracie, která tu iluzi navodí přesvědčivě a je daleko snáze manipulovatelná než ty ošklivé tradiční modely, například tím, jak posiluje úlohu těch nenáviděných médií, Facebooku, báby Vangy a dalších. Další se děsí toho, co si lid zamane, kam ty ostatní, kteří k němu třeba necítí až tak velkou afinitu, zavleče. Jsou i tací, kteří ještě nedávno byli velkými zastánci lidu a jeho práv, od té doby ale prošli podobnou dráhu jako pan Kurtz z Conradova Srdce temnoty, který původně chtěl „divochy“ povznést, pak ovšem jeho zešílevší mysli přišlo užitečnější je prostě vybít. S lidem je problém, vypadá to tak.

Možná je to ale problém jiného typu, než se my, kdo máme z profese povinnost na to téma občas něco vypotit, domníváme. Lid se ani neobrodil, ani nezbláznil, nerozhoupal k revoluci, nepodlehl mámení. Spíš tak nějak není. Tedy v tom smyslu, v němž se to slovo používá – tedy jako politický národ, to „we the people“ z preambule americké ústavy, ne ve smyslu množiny nějakých bytostí, ale skupiny, která něco sdílí, něco, co přesahuje tu spoustu rozdílů v postojích k tomu či onomu a zakládá vědomí nějaké hlubší sounáležitosti. Edmund Burke v často citované sentenci popsal společnost jako komunitu živých, mrtvých a těch, kdo teprve přijdou. Ten český lid zčásti poztrácel své mrtvé a s nimi i vědomí nějaké dlouhodobé kontinuity, rozvolnil se jeho vztah s těmi přicházejícími – a s tím přišla i oslabená perspektiva.

Místo toho se posílily stěny sociálních bublin, těch náhradních virtuálních společenství, která mohou dodávat pocit efemérní jistoty. Především ale posilují osamělost, dojem, že každý jednotlivec je do značné míry osamělý výsadek v týlu nepřítele, kterého si permanentně nosí s sebou, v mobilu, na monitoru počítače, a je taky permanentně konfrontován s jeho (reálnými i fantazijními) nejhoršími projevy. Z těch, kdo měli tvořit lid, se takhle stává dav a děje se to ve všech třídách a vrstvách, ještě ne jenom v téhle zemi. Vyrůstal jsem ve strachu z lidu – nebo z toho, co ten pojem kryl. Dospěl k obavám z prázdnoty, jež se za tím slovem může skrývat. Ale snad to byla jenom taková předvolební chmura, již povolební vývoj usvědčí z malomyslnosti. Divil bych se.

28. října 2017