Islámský stát přinesl krutou válku do části Blízkého východu, teroristické útoky do několika evropských měst. Kromě toho útočí i na představivost lidí na Západě, zásobuje ji děsivými obrazy, krvelačného a jaksi osobního násilí, za nímž je cítit nepochopitelné a krajní barbarství, které se potkalo s moderními komunikačními technologiemi a naučilo se je ovládat. A taky temná síla, která dokáže na dálku nebo s pomocí emisarů přitáhnout lidi, kteří v Evropě žijí.

Přimět je, aby vyměnili svobodu a spotřebu, zajištěnost za svět extrémního džihádu, v jehož jménu se budou dopouštět extrémní krutosti a v jehož jménu taky dost pravděpodobně zemřou. Zlo, které IS představuje, zároveň jistým způsobem postrádá osobnost. Velmi brzy po útocích se sice pravidelně v médiích objeví fotky tváří pachatelů, svědectví lidí, kteří je v minulosti znali a dost často si nemohli představit, že by se zrovna tihle lidé jednou mohli dopustit něčeho takového. Nějakou představu toho, jací byli po té velké proměně, jíž zřejmě prošli, co se jim honilo hlavou, jak a proč se to dostalo zrovna tam, ale většinou publikum nemá – anebo ji má nějakou velice zkratkovitou, v něčem třeba až pohádkovou (pak přišel zlý imám a začaroval ho).

Existují články a reportáže, které život na území Islámského státu přibližují (velmi osvětlující v tom ohledu třeba byly rozhovory se dvěma ženami z města Rakka, metropole IS, které tam zažily příchod džihádistů a musely se přizpůsobit novým poměrům). Příslušníky IS jako plnohodnotné dramatické postavy však západní publikum nezná.

Změnit se to pokusil uznávaný britský televizní tvůrce Peter Kosminky, jenž pro stanici Channel 4 napsal a natočil čtyřdílnou minisérii Stát (The State). Výrazný podíl na výsledném díle měl také dokumentarista Ahmed Peerbux, který pro Kosminského dělal rešerše, sám se také na dokumentárních filmech o IS dříve podílel. Stát byl odvysílaný ve zjitřené atmosféře krátce po útocích v Barceloně (a také Manchesteru a Londýně), čekání na dobu, kdy atmosféra nějakými útoky zjitřená nebude, by ale mohlo trvat docela dlouho. Reakce na Kosminského minisérii byly v Británii rozporné, Daily Mail ji po odvysílání prvního dílu označil za „náborové video Islámského státu“, teroristickou organizaci prý Stát glorifikuje. Za tím odsudkem mohla stát Kosminského filmografie – ve svých dřívějších pracích, televizních filmech Britz a Vládní inspektor, se dění na Blízkém východě dotýkal, vždycky z pozice vyhrocené kritiky Západu, jeho minisérie Slib, jež dramatizovala vznik a současnost státu Izrael, byla mnohými britskými Židy označena za antisemitskou a ne úplně bez opodstatnění. O jeho Státu se ale rozhodně nedá říci, že by IS jakýmkoliv způsobem idealizoval, pokouší se zachytit deziluzi části z hrdinů, kteří se organizaci přidali.

Aby ta mohla nastat, je potřeba, aby zpočátku trpěli iluzemi, odpudivá realita na ně dolehla až potom – proto tedy může první díl Státu působit jako idealizovaný obraz poměrů v IS. Stát je hluboce problematické dílo z jiných důvodů – nikoli morálních, ale uměleckých. Při vší angažovanosti a odhodlání předvést IS ve vší jeho krvavé hrůze (v minisérii je například scéna, v níž skupina chlapců v rámci výchovy malých džihádistů hraje fotbal s lidskou hlavou) selhává v tom zásadním – být něčím víc než snůškou ilustrovaných poznatků. Něco říct. (Následují spoilery.)

Hlavní postavy Státu jsou čtyři mladí lidé, dva muži a dvě ženy, kteří se rozhodli se k IS přidat a ilegálně překročí syrskou hranici. Jalal (Sam Otto) je zbožný mladík, jehož bratr byl v Sýrii zabit, a on se také chce dozvědět za jakých okolností. Spolu s ním k IS přejde jeho nejlepší kamarád Ziyaad (Ryan McKen), entuziastický svalovec, jenž se chce osvědčit v boji. Shakira (Ony Uhiara) je sebevědomá londýnská doktorka a svobodná matka, do Sýrie s sebou vezme i devítiletého syna Isaaca (Nana Agyeman-Bediako). Uhna (Shavani Cameronová) je sotva dospělá rozmazlená dívka z bohatší britské rodiny. Ziyaad a Ushna do života v IS vplynou docela snadno. Mladík se zapojí do výcviku, nadšeně se účastní bojů, nakonec se z něj stane mučedník. Městská mladá žena, která nejdřív trpí steskem po domově, nakonec přijme životní styl, naprosto odlišný od toho, nač byla zvyklá, žije spolu s ostatními ženami v odděleném domě, přizpůsobí se pravidlům, dokonce se účastní perzekuce místních obyvatel a méně pevných „sester“, vdá se za džihádistu, kterého jí vybralo vedení, oplaká jeho smrt a odevzdaně čeká, koho jí vyberou dalšího.

Daleko větší pozornost ale autoři věnují Shakiře a Jalalovi, ti po vnitřních bojích IS nakonec odmítnou. Jalal se spřátelí s místním lékárníkem, díky němuž pochopí, jaký strach mezi prostými muslimy členové IS šíří, mladého muže odpuzuje krutost, jíž se musí účastnit nebo být jejím svědkem, dozví se, že jeho bratr nezemřel jako mučedník, ale by IS popraven… Pokusí se o útěk, avšak je dopaden, odmítne se „vykoupit“ vraždou přítele, na konci minisérie zjevně jde na smrt. Shakira zřejmě má působit jako o věcech víry do hloubky uvažující muslimka, taky je to žena uvyklá žít samostatně, složitě dosahuje toho, aby mohla v místní nemocnici vykonávat svou profesi bez ohledu na omezení, jež IS ženám ukládá. Chce se vyhnout sňatku s násilnickým džihádistou, který jí nadbíhá, uzavře proto formální sňatek s kolegou – homosexuálem. Když jí ale IS vezme synka Isaaca a začne ho cvičit v bojovníka a když vidí, že chlapec džihádistické ideologii podléhá a vzdaluje se jí, rozhodne se taky pro útěk, na rozdíl od Jalala uspěje.

Minisérie Stát v nějaké míře uspěje jako osvěta, nemálo scén je také tak koncipováno – ukázat, jak to chodí, vysvětlit myšlenkové pozadí toho či onoho. Dojde tak na natáčení propagandistických videí Islámského státu, na věroučné zdůvodnění jeho existence – členové IS věří, že vznik jejich hnutí je předpovězený v Koránu, podle svaté knihy by měli svést velkou bitvu se silami Západu u syrského města Dabik (stejně se jmenuje i časopis IS), prohrát v ní, později by ale síly pravověrného islámu měly zvítězit (více ve známém osvětlujícím článku What ISIS Wants na stránkách časopisu The Atlantic). Příběhy hrdinů jsou ovšem vedeny po značně předvídatelných liniích a především postrádají věrohodnost – psychologickou i jinou. Část toho z plyne z Kosminského rozhodnutí jak, respektive odkud, příběh vyprávět. Tedy začít v momentě, kdy hrdinové na území IS přicházejí. O tom, co tomu předcházelo, se divák nedozví prakticky nic, což velkou část trvání minisérie zatíží otázkou: Jak se zrovna tihle lidé zrovna tady vzali?

To snad neměli nejmenší tušení, do čeho jdou? Shakira se chová jako velmi moderní a samostatná žena, lékařka, vadí jí takové věci jako diskriminace žen, vůči homosexuálnímu kolegovi je velmi chápavá a vstřícná, jeho jediného mezi lidmi v Rakce jej má skutečně ráda. Jak se to stalo, že tak zahořela vášní pro radikální islamismus, že riskuje život, aby se na území IS dostala, a nejenom to, odvezla tam i svoje dítě? Běžné atributy života v islamistické diktatuře ji odpuzují, nezdá se být ani příliš zbožná (alespoň ne ve fundamentalistickém slova smyslu). Tak co ji na téhle existenci přitahovalo? Autoři se ani nepokoušejí odpovědět, tipuji proto, že žádnou odpověď nemají. Potřebovali prostě mít ve Státu nějakou postavu, s níž by se diváci mohli snadno ztotožnit, vnímat to, co se děje, a soudit to podobně jako ona. Že ta figura nebude dávat žádný smysl, se zřejmě zdálo vedlejší, stejně jako to, že smysl moc nedává ani její dramatický oblouk, ani konstrukce některých situací. Podobně i Jalal. Odkud se vzalo to jeho zhnusení praktikami bojovníků IS?

To o nich nevěděl? Vždyť se jimi sami chlubí a iniciativně šíří jejich obrazy. Tak jak to, že je najednou tak překvapený? Příběh jeho prohlédnutí zřejmě měl být tragický. Způsobem, jaký byl podaný, ale nemůže mít nějakou váhu, působí jenom chtěně, jako instruktáž pro publikum. Figury těch nepochybujících mužů a žen v Islámském státu (včetně pověstného kata britského původu Džihádisty Johna) jsou podány rychle a zkratkovitě. Nakonec ale pro IS a to, co džihádistická organizace představuje, jsou charakterističtí oni, ne chabě konstruované figury jakousi podivnou náhodou pobloudivších ušlechtilců. Pokusit se někomu takovému „dostat do hlavy“, ukázat, jak nějakému běžnému klukovi z britského města začne něco hořet tak, až mu ta hrůza, všechny ty uťaté hlavy a povraždění lidé, začne dávat smysl, stane se předmětem touhy, taková snaha by asi měl hlubší opodstatnění, než co předvedl Peter Kosminsky ve Státu. Taky by to bylo velice riskantní, znejišťující pro diváky a třeba i autory, kteří by museli vystoupit z terénu bezpečných truismů. Tvůrci Státu se k něčemu takovému neodhodlali, tak všelijak ždímají emoce.

V závěru je Shakira po návratu tlačena britskou kontrarozvědkou ke spolupráci. Trpí tím, asi to má budit soucit – ubohá žena v soukolí dějin. „Nejste asi zrovna nejlepší matka,“ řekne jí ten tajný a Shakira zaslzí. Nechalo mě to, přiznávám, zcela chladným. Spíš jsem s tím agentem souhlasil.