Touha po slávě a zneužití moci

Noční můry v „továrně na sny“

Touha po slávě a zneužití moci
Noční můry v „továrně na sny“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

O hollywoodském producentovi Harveym Weinsteinovi už vypovědělo několik desítek žen – hereček, modelek a dalších, jež měl magnát sexuálně obtěžovat ve škále od explicitních neslušných návrhů přes fyzický útok po regulérní znásilnění. Na sociálních sítích se rozjela veliká kampaň Me Too, v níž ženy různých profesí popisují svoje zkušenosti s různými způsoby obtěžování, od pokřikování na ulici po sexuální vydírání. Mezi její prominentní terče se zařadil i významný intelektuální publicista a mnohaletý šéfeditor časopisu New Republic Leon Wieseltier (kvůli obviněním ze sexuálního obtěžování zkrachoval jeho plán nové revue, již měla financovat vdova po Stevu Jobsovi Laurene Powell Jobsová) nebo politický komentátor a spisovatel Mark Halperin. Spisovatelky se na literárních fórech svěřují se zážitky se staršími a slavnějšími pánskými kolegy, od nichž čekaly profesionální radu – a dočkaly se poplácání po zadku. Podobně jako prakticky všechno, co semele mašina sociálních sítí, má i Weinsteinova aféra a reakce na ni nějakou fraškovitou dimenzi. To ale neznamená, že v jejím jádru není něco skutečného a dost temného.

Harvey Weinstein byl z Hollywoodu fakticky exkomunikován, vyhodili ho z Akademie, zmizí z titulků televizních projektů, na nichž poslední dobou pracoval, skončil ve své firmě. Stala se z něj černá ovce. Není to ale tak, že by Harvey Weinstein v Hollywoodu představoval nějakou anomálii, byl spíš ztělesněním té „továrny na sny“. V dobrém i zlém. V 90. letech proměnil mainstreamovou kinematografii – a taky se choval strašně k lidem. Aféra, kterou odhalení o Weinsteinovi odstartovala, centrem globálního zábavního průmyslu hluboce otřásá, ze všech stran se ozývá volání po změně poměrů. Ty poměry ale nevznikly náhodou, kromě velkých a odsouzeníhodných selhání jednotlivců se na nich taky podílejí v jistém smyslu nezrušitelné mocenské parametry situace, v níž tam lidé žijí. A v něčem taky romantická představa umělce a jeho role ve společnosti.

Spousta a spousta lidí by se v tom prostředí ráda nějak uchytila, jenom zlomku se to podaří a jenom ze zlomku toho zlomku se stanou skutečné hvězdy. Aby se někdo mezi ně dostal, musí strašně chtít, to je základní, ale zdaleka ne postačující podmínka. Kdyby mělo město Los Angeles čtvrťák za každého člověka, který v něm „strašně chtěl“ prorazit, stavěly by se tam baráky ze zlata. Hollywood je továrna na sny a taky je to sen. Lidi, kteří se rozhodnou „jít za svým snem“, se většinou musejí skutečně zvednout, vyrazit do cizího města a dokola se nabízet, chodit na castingy, snažit se zapůsobit na důležité osobnosti nebo se k nim alespoň nějak dostat, obesílat studia svými scénáři v naději, že placený čtenář z té hromady textů vytáhne zrovna ten jeho a nepřestane číst po pěti stránkách, jak je jeho zvykem… Taky zjistí, že systém, jehož součástí se chtějí stát, má mnoho úrovní a mnoho „dveřníků“ – agenty, kteří mohou klientům dohodit kšeft, publicisty, kteří mohou poslat těm správným lidem jejich fotky, trenéry toho či onoho. Na každém z nich může záviset jejich štěstí.

A pak jsou tu strážci vstupu do těch nejvyšších pater, na Olymp sám. Lidi jako Harvey Weinstein. Mohl se po desetiletí dopouštět, čeho se dopouštěl, protože taky uměl lidem dát, co chtěli. Filmová produkce vyžaduje též nějaký talent a cit, obojím byl obdarovaný velkou měrou, a pokud svoje sexuální excesy chápal jako svého druhu transakci, měl v ní co nabídnout. V 90. letech se mu podařilo americký filmový průmysl skutečně změnit, za kariéru mu v mnoha ohledech vděčí Quentin Tarantino a další. A stejně tak hrozby trestem za případnou „neposlušnost“ vůbec nemusely být plané.

Filmová produkce vyžaduje též nějaký talent a cit, obojím byl obdarovaný velkou měrou, a pokud svoje sexuální excesy chápal jako svého druhu transakci, měl v ní co nabídnout. - Foto: archiv a Reuters

V textech o Weinsteinově aféře se kromě obligátně šokovaných reakcí pravidelně objevuje jim protichůdné tvrzení – všichni o tom věděli. A do značné míry tomu tak asi skutečně bylo. Proč? Jistě i ze strachu o kariéru, před lidmi, kteří v Hollywoodu upozorní na nějakou nepravost, se neotevírá zrovna zářná pracovní perspektiva. Možná taky nechtěli pošpinit, sabotovat sen, který žili, připuštěním si nějaké ošklivé reality. Jak v dlouhém kajícném postu na Facebooku napsal scenárista Scott Rosenberg: „Harvey nám ukázal ty nejlepší časy. Dělal naše filmy. Pořádal pro nás ty největší večírky. Vzal nás na Zlaté glóby! Představil nás těm nejúžasnějším lidem! (…) Dával, dával a dával. K lidem ze svého vnitřního kruhu se choval s vulkanickou velkorysostí. A stejně jako mafiánský don požadoval od svých kápů a vojáků naprostou loajalitu.“

Ten hollywoodský sen je taky sen o moci. Jistě, spousta lidí tam přichází v naději, že budou moci tvořit a svět to bude sledovat nebo že vydělají hodně peněz. Továrna na sny je ale také mocenské centrum, má svou „soft power“. Dívka, jež se stane hvězdou, promění svůj život a taky vstoupí do životů milionů jiných lidí, budou k ní vzhlížet, budou po ní toužit. A pro narkomany moci Weinsteinova typu může být tím největším potvrzením toho, že jsou na vrcholu, pozvat si na pokoj ženu, po níž marně touží část zeměkoule, a ponížit ji. Kdo chce mít podíl na moci, musí být předtím ponížen, působí to až jako nějaký perverzní rituál. Všichni to věděli, píše se. A možná to všichni taky tak trochu čekali. Protože ke světu filmu tohle nějak patřilo už dlouho. Posměšný termín „castingový gauč“ je starý několik desetiletí. O různých magnátech a režisérech dávných dob – Howardu Hughesovi, Williamu Randolphu Hearstovi a v jiném ohledu třeba i o Alfredu Hitchcockovi – se vypráví ledacos. A od egomana (nějakou míru egománie úspěch u filmu vyžaduje), který se umanutě snaží dosáhnout svého, se dá snadno sklouznout k něčemu horšímu. A může být těžké rozlišit, kdy má člověk před sebou „šíleného génia“, který ponižuje lidi, protože mu jde o věc, naplnění vize, nebo jestli se v tom prostě vyžívá a může být, že platí obojí. Stanley Kubrick se během natáčení Shining choval dost hrozným způsobem k herečce Shelley Duvallové, když ji nutil natočit více než padesátkrát jednu scénu, zhroutila se, záběry, na nichž je vidět totálně dezorientovaná a vyčerpaná, ve filmu použil. Asi i díky režisérově tyranství je Shining tak skvělý film (neznamená to ale, že se všichni velcí režiséři chovali tyransky). Nedomnívám se samozřejmě, že znásilnit někoho a dávat mu při natáčení nesnesitelně zabrat a křičet na něj jsou srovnatelné věci. Nejsou.

Chci tím jen říct, že Harvey Weinstein existoval v nějakém kontextu, systému, kde se lidé s tyranským chováním, ponižováním (třeba nesexualizovaným) nutně setkávají – muži i ženy. A část z nich je na něco takového připravena a je s tím třeba i srozuměna. I Scott Rosenberg ve svém kajícném textu zmiňuje modelky, které by pohnuly horou, jen aby se dostaly na nějakou Weinsteinovu party, případné pozvání na magnátův pokoj v očích některých z nich možná představovalo happy end. Omlouvá to Weinsteina? Jistě ne.

Všichni to věděli a mnozí to i čekali, protože v situaci, kde jedni strašně chtějí to, co jim může dát nevelká skupina druhých, k ponižování a násilí asi docházet bude. Zvlášť bude-li bez sankce, bude se odehrávat za tichého srozumění těch, kdo si přejí udržet si místo v systému nebo do něj proniknout. Systému, který chrání svoje lidi, protože je v nějaké míře závislý na iluzi, již o sobě prodává publiku. A i v důsledku toho v něm mohou lidé získat nekontrolovanou a velkou moc. To se pak dá schovat ledacos. Corey Feldman, známý dětský herec 80. let, už dlouho říká, že byl coby dítě v Hollywoodu sexuálně zneužíván významnými lidmi. Jeho parťák na plátně a kamarád Corey Haim byl prý znásilňován – a i kvůli tomu umřel mladý po předávkování heroinem. Uznávaná dokumentaristka Amy Bergová uvedla před třemi roky film Veřejné tajemství, v němž zkušenost se sexuálním násilím na dětech popisuje víc obětí. Snímek neměl výrazný ohlas – asi i proto, že jeden z vystupujících se ukázal být nevěrohodným svědkem. Ale i tak – přinejmenším dva lidé, vlivní agenti specializující se na nezletilé herce, jsou ve filmu jednoznačně inkriminováni, zazní i faktické přiznání.

Možná každý v životě slyšel tu otravnou větu: „Na tvoje místo venku čeká fronta lidí.“ V Hollywoodu a dalších centrech zábavního průmyslu se tahle sentence nemusí používat jako metafora. Ta fronta tam venku fakticky je, třeba na castingu. V 80. letech známá herečka Molly Ringwaldová v článku pro New Yorker popisuje: „Když mi bylo přes dvacet, byla jsem zaskočená během jednoho konkurzu, když mě režisér požádal, jestli by mi mohl představitel hlavní role dát na krk psí obojek. V textu, který jsem se na casting učila, nic takového ani vzdáleně nebylo a ani jsem si nedokázala představit, jaký by to mělo v příběhu smysl. Herec byl můj kamarád, podívala jsem se mu zpanikařeně do očí. Měl v nich výraz ,Je mi to líto‘, když vztahoval ruce k mému krku.“

Evokativně popsaná scéna, která vlastně nemá sexuální rozměr, jenom mocenský, nakonec i znásilnění se často považuje za především mocenský akt, nesouvisející s touhou. Mocný muž si třeba z nudy vymyslí ponižující nesmysl a jiný tu jeho představu naplní, skutečně chce tu roli a nestojí o pověst herce, který dělá problémy. Taky tohle je Hollywood a vůbec film – kromě ambicí, potřeby něco říct, ukázat se světu, naplnit svou vizi. Hollywood má mnoho podob, jedna z těch nejhorších vypadá jako stanfordský vězeňský experiment převlečený do gala.

ilustrační foto z rozdávání Oscarů - Foto: Reuters

 

3. listopadu 2017