Jan Tříska v mocné roli ze „Záhady hlavolamu“

Široko: posel z podvědomí

Jan Tříska v mocné roli ze „Záhady hlavolamu“
Široko: posel z podvědomí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Nedávno zesnuvšího Jana Třísku jsem poprvé viděl v seriálu Záhada hlavolamu, hrál tam Široka, tajemnou postavu v černém s tváří zakrytou bílou maskou. Nebezpečně působící figuru, o níž nakonec vyjde najevo, že je na straně dobra, předá Rychlým šípům ježka v kleci. Už to jeho jméno, prý inspirované názvem silného větru, který do Středomoří přichází ze Sahary. V té české transkripci ale zní i trochu indiánsky, taky jako by postrádalo smysl (Proč se ten atletický mladík, který vůbec není široký, jmenuje Široko? vrtalo mi tehdy hlavou). Jistě to nebyla Třískova nejnáročnější role, zapůsobil v ní ale mocně. Jeho maska hrála skvěle, svou nepropracovaností, nahrubo sešitá silueta vychrtlé tváře vystupující z černi, nepřirozená bílá barva. Vlastně docela podobná jí byla maska vrahouna z úspěšné hororové série Vřískot, její podobu prý inspirovala tvář v popředí slavného Munchova obrazu Výkřik. Za Širokovou škraboškou možná tak vznešený vliv nebyl, má ale ke skutečnému umění blíž, byť to byla jen rekvizita z televizního seriálu pro děti.

Taky to byl neobvyklý seriál (alespoň v kontextu vysílání Československé televize) podle v něčem neobvyklé knihy. Stínadelská trilogie je oproti dalším knihám Jaroslava Foglara výrazně jiná. Není to tolik instruktáž na téma, jak se stát správným chlapcem. Ten svět organizovaného a pozitivně naladěného klukovství, který představoval ten až komicky vzorňácký klub Rychlých šípů, je v něm konfrontovaný s nějakou jinou sférou. Už geografie světa, v němž se trilogie odehrává, bezejmenného Města, je velice výmluvná, zatížená významy, jak to pregnantně popsal Martin Hybler v Respektu v roce 1993. „Město je strukturované do dvou částí: Vědomí je ve svých etické kritice podrobených a lucidních, poučných akcích symbolizováno Druhou stranou (zatímco jeho upadlým a zaslepeným možnostem odpovídají Dvorce), Nevědomí, říše stínů, cizost, kde, jak říká Patočka, ,zuří šílenství a smrt‘, starobylou a zanedbanou čtvrtí Stínadel; tyto sektory jsou navzájem odděleny Rozdělovací třídou. V každém z nich vládne odlišná zákonitost: na Druhé straně je to komunikace (Rychlé šípy vydávají noviny Tam Tam) a řekněme komunikativní spor (s konkurenčně bulvárně laděným dvoreckým Sběračem), tj. polemika mezi v zásadě rovnocennými skupinami, v níž jde v podstatě o civilní a morální záležitosti (tedy struktura demokratická), kdežto v Stínadlech je to přísná hierarchie, stálý mocenský boj, nesený temnými a slovně neformulovanými vášněmi, a především ne-komunikace (srv. heslo stínadelských Vontů: Nevyzraďme nic, co víme! Mlčenlivost chrání nás!), tajemství, jež může být sdělováno nanejvýš pomocí symbolů.“

Dítě ty symboly instinktivně vnímá, cítí, že v napjaté chvíli, kdy Rychlé šípy překračují Rozdělovací třídu, se děje něco skutečně vážného, možná už spolu s nimi tuší, že existuje nějaké místo (třeba v přeneseném slova smyslu), kde neplatí pravidla, jež mu vštěpují rodiče a dětské organizace. Jsou tu ještě Stínadla, změť uliček postavená na někdejším popravčím místě. Bludiště zchátralých starých domů, kostelů a schodišť, nad nimiž se po střechách pohybuje neviditelný Široko jako kočka na lovu a kde procházejí divocí Vontové, společenství nesvázané pravidly, ale poutem krve, sdílené i prolité. Stínadla jako zhmotnění nějaké části lidského ducha a zároveň obraz, který se do toho ducha otiskne. Při čtení Záhady hlavolamu jsem si – podobně jako mnoho dalších – uvědomil, že město, jeho část může být nějakou extenzí lidského nitra, vyjádřením těch jeho sfér, kam analyticky rozvažující dospělý nedohlédne. A pak dítě ta Stínadla uvidí někde kolem sebe, třeba v sešlých ulicích Starého Města 70. a 80. let, vydává se do nich a třeba v nich taky nachází něco ze sebe.

Jaroslav Foglar tam svoje hrdiny nechá odhalit příběh plný tajemství a dávných vin, figurují v něm mrtví chlapci, zlovolní dospělí, jedovaté bahno na dně kanalizace, trýzněný sirotek, který je zavražděn, shozen ze schodů v kostelní věži (v něčem to malinko připomíná finále skvělého Hitchcockova Vertiga). Rychlé šípy, Vontové, všichni se honí za ježkem v kleci, stínadelským „svatým grálem“. Hlavolam, který musí někdo rozluštit, podobně jako hrdinové pohádek a dávných mýtů museli odpovědět na hádanku, a pak mu bude vyjeveno tajemství. Plán létajícího kola, právě tohle. Protože kolo je nástroj, díky němuž si dítě může na chvilku, když se rozjede z kopce na venkovské silnici, připadat, že za chvilku vzlétne, v jistém smyslu skutečně letí. Děti a jejich kola, pouto taky mohutně vytěžované v popkultuře od Spielbergova E. T. po Kingovu knihu To, v níž hrdina na svém dětském kole dvakrát ujede smrti. Kolo může létat, ale jak, musí zůstat tajemstvím, schovaným někde v bahně, ve tmě. Protože to letící kolo je spojené nejenom s extází, ale taky se smrtí, tragédií. Protože život je nebezpečný, nic na tom nemění ani to, že může být zorganizovaný, vedený pravidly jako na Druhé straně, domově spořádaných kluků a holek a jejich rodičů. I název téhle fiktivní městské části je v něčem výmluvný, naznačuje, že Druhá strana je... druhá. Stínadla jsou první – nebo spíš prvotní. Ani na tom se nic nezmění.

Jaroslav Foglar se celý život různými způsoby snažil vychovávat děti, vytvářet pro ně nějaký jejich svět, v němž by zažívaly dobrodružství a vstřebávaly ta správná poučení. Možná psal stylem, nad nímž se může literární fajnšmekr spíš pousmát. Hloubka, ve které jeho knihy v dětských čtenářích rezonovaly a snad i dál rezonují, ale může přicházet z toho temného doteku mysteria, jenž je v jeho knihách někdy přítomen. A možná je přesvědčivější než všechna ta dobře míněná výchovná ponaučení. Možná je lepší o něm mlčet. Neprozraďme to, co víme. Mlčenlivost chrání nás.