Příběh Robert Fremra změní styl obsazování Ústavního soudu. Jen hlupák dělá stejnou chybu dvakrát. Prezidentův panel právních poradců, samotná hlava státu ani senátoři nebudou chtít opakovat chybu. Takže si dají velký pozor, koho budou do nejmocnější instituce v zemi posílat. Adepti na ústavní soudce musí počítat s tím, že je čeká na Hradě i v Senátu výrazně tvrdší prověřování a grilování než ty, kdo šli před Robertem Fremrem.
Už teď je vlastní země, z poloviny poušť, není schopna uživit. Kam se pak asi ti lidé vydají? Lze odhadovat, že do Ruska a Číny asi ne… Je to možná země naší budoucnosti. Evropoafrické.
Případ soudce Roberta Fremra, který se na závěr své profesní kariéry ucházel o prestižní, respektovaný a společenský post ústavního soudce, instituce, jež se jako jediná těší důvěře jinak polarizované společnosti. Soudce Fremr pod tlakem nových a nových skutečností, které prokazovaly ochotu oddaně sloužit komunistickému totalitnímu režimu v procesech s jeho nepřáteli, se v pondělí rozhodl na kandidaturu soudce rezignovat. Zdůvodnil to tím, že byl vystaven mediálnímu tlaku a nechtěl spory o vlastní důvěryhodnost poškozovat dobré jméno Ústavního soudu.
Otázka: Není důležitější než zamést s Fremrem zamést s fremrismem? Třetí kostlivec z předlistopadové kariéry soudce Roberta Fremra působí, jako že vypadl podle hesla: Třikrát a dost. Nepodmíněné tresty pro Alexandera Ereta a spol. z léta 1988 v sobě zjevně nesly politický element, ale podstatou stíhání tří mladíků byl v roce 1987 vandalismus a obecné ohrožení (např. kladení kamenů na železniční trať). U masového odsuzování za nedovolené opuštění republiky, jaké v letech 1983-85 praktikoval Fremr, jsme se z nitra soudcovského stavu dozvěděli, že to je považováno za kavalírský delikt, jehož se prostě „někdo“ musel ujmout.
Na závěr letošního ročníku festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov stalo se v průběhu představení inscenace Totování souboru D.R.E.D., že jednu z hereček napadl divadelní technik. Údajně se mu nelíbilo, že herečka ničí vybavení městského divadla. Názory na to, co přesně se stalo, se liší – porůznu na sociálních sítích vyjádřili se fachmani od divadla i běžní diváci, lidé, kteří byli situaci blízko, i ti, kteří ji viděli z dálky. Přesto není shoda na tom, co si oba zainteresovaní přesně řekli a proč ke střetu došlo. Stejně jako není shoda na tom, o jaký typ úderu se jednalo. Nejčastěji se sice hovoří o facce, ale ne že by zrovna na tom záleželo.
Koutkem oka víkendový fejetonista zahlédl úvahu, že by České republice mohlo z tíživé ekonomické situace pomoci zdanění hub. Tedy těch sebraných houbaři. Bylo to nejspíš míněno napůl vážně, napůl žertovně (i ekonomičtí komentátoři či analytici udělají občas vtip), ale též se to dá brát jako takový nástřel, takový pokusný balonek, jak se říká, zda se toho třeba někdo nechytne a nezačne se o tom vážně uvažovat. Protože něco na tom asi je. Proč vlastně houby sbíráme?
Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová, která se spolu se lídrem Senátu Milošem Vystrčilem nejvíc profilovala na budování vztahů s Tchaj-wanem, se včera těžko smiřovala se zprávou, že největší světový výrobce čipů, tchajwanská firma TSMC, postaví svoji novou evropskou továrnu nikoli u nás, ale těsně za naší hranicí. Ve východoněmeckých Drážďanech. TSMC je ve výrobě čipů, tedy fakticky mozků všech technologií od mobilů a počítačů po auta, světovým hegemonem.
Kdo občas četl texty amerického komentátora Richarda Hananii, nemohl být příliš šokován odhalením, s nímž přišel minulý pátek web Huffpost – že Hanania před deseti až patnácti lety přispíval pod pseudonymem na rasistické weby a fóra. Hanania je typ, s kterým se asi kdekdo z nás potkal – rád jde proti proudu a porušuje názorová tabu, dává najevo, že je mu jedno, co si o něm myslíte, tedy kromě toho, že byste si měli všimnout, jak je inteligentní. Z jeho psaní si člověk mohl odnést některé podněty, zajímavé byly myslím hlavně texty o vztahu občanskoprávní legislativy a woke revoluce na univerzitách i ve firmách.
Prezident Petr Pavel si vzal oddechový čas na rozhodnutí, jak naloží se jmenováním kandidáta na ústavního soudce Roberta Fremra, na nějž vyplouvají nepěkné příběhy o jeho profesionální kariéře před rokem 1989. Hlava státu prý čeká na prověření těch informací. Už teď se ale ví dost. Prezident a jeho poradci by hlavně měli přemýšlet nad tím, co je jakési nepodkročitelné minimum u adeptů na ústavní soudce. Kde je ta hrana, pod níž se nedá jít. Ta hrana má několik vrstev. Tou úplně první je vrstva osobnostní.
Na Ústavní soud, nejmocnější instituci v zemi, se konečně upnula veřejná pozornost, jakou si zaslouží. Je to bohužel pět minut po dvanácté. Stále je ale ještě možná katarze a dobrý konec, pokud prezident Petr Pavel dobře pochopí, co spolu se senátory za STAN, ANO, sociální demokraty nebo SEN21 napáchal. Uzná chybu a Roberta Fremra ústavním soudcem nikdy nejmenuje. Podle ústavy na to má právo, přestože Senát už minulý týden Fremrovu kandidaturu schválil. Těsnou většinou tří hlasů. Při dovolenkově slabé účasti pouhých 67 z 81 senátorů.
V Heřmánkovicích na Broumovsku uklidili hřbitov u kostela od přebytečných náhrobků. To vzbudilo jistou pozornost i za hranicemi regionu. Náhrobky totiž byly německé, tedy patřily nebožtíkům, jejichž potomci už v Heřmánkovicích ani v širokém okolí dávno nežijí. Ty náhrobky byly popraskané a propadaly se do země, zarůstaly vegetací. A Češi mají rádi pořádek. Takhle to tam přece nemohli nechat. Heřmánkovice se před válkou jmenovaly Hermsdorf, to hezké české jméno dostaly až po ní.
Uprostřed léta proměnil se zásadně dosavadní život redakce Echa24: přestěhovali jsme se na novou adresu. Ze starobylého domu na Malostranském náměstí do zrekonstruované staré továrny na Zlíchově. Je to nedaleko, tramvají od sebe čtvrt hodiny, ale jsou to jiné světy. S tím starým bychom se po devíti letech měli řádné rozloučit, vždyť Echo se tam narodilo, přečkalo dětství i dospívání. Nuže: v pravém horním rohu Malostranského náměstí – čili v jeho horní části nad kostelem sv. Mikuláše, na niž běžný Pražan zapomíná a již jako součást možná nejkrásnějšího pražského náměstí nevnímá .
Celkový stav české ekonomiky patří aktuálně k nejhorším v Evropě. Jsme zemí, kde se nejvíc propadá životní úroveň. Reálné platy se za poslední rok propadly o 6,7 procenta. Inflace je stále jedna z nejvyšších v Unii. Nejrychleji nám rostou státní dluhy. Jsme jednou z těch zemí, kde ekonomika spíš stagnuje, než roste. Její výkon se ještě nedokázal vrátit na úroveň před covidem. Jedinou dobrou zprávou je jedna z nejnižších nezaměstnaností na kontinentu. Firmy si stěžují, že nejsou lidi. Ale ti zjevně nechtějí práci měnit, takže platy příliš nerostou a kvůli velkému zdražování se reálná životní úroveň propadá.
Trochu kuriózní zprávou tohoto týdne je, že francouzský finanční ústav Société Générale se ve druhém čtvrtletí vrátil k zisku. Navíc tento zisk překonal očekávání akciových analytiků. Konkrétně čistý zisk za duben až červen činil 900 milionů eur (21,6 miliardy Kč), zatímco ve stejném období loni banka vykázala ztrátu 1,5 miliardy eur. A teď si asi říkáte, co je na tom kuriózního. Vždyť přece cílem akciových společností by logicky mělo být dosahovat zisku. A když se ještě navíc jedná o banku, každý si jistě přeje, aby banky byly bezpečné pro vklady, a tedy v zisku.
Někteří z nás v posledních dnech s překvapením zjistili, že pořad veřejnoprávní televize Nedej se, který považovali za dostatečně zdiskreditovaný již v 90. letech, stále existuje. Protože byl odvysílán jeho díl věnovaný ekologickým extremistům z hnutí Poslední generace, bojujícím za třicítku na pražské magistrále. Slovo „bojující“ zde popisuje podlé metody, za něž by se skutečný voják styděl, a slovo „věnovaný“ zde používáme v doslovném smyslu – je to dar.
