Petr Pavel v pondělí dobře udělal, když si vzal čas na posouzení nových informací o předlistopadové práci kandidáta do Ústavního soudu Roberta Fremra. Je třeba konstatovat, že případ Alexandera Ereta z roku 1988, kolem něhož se rumraj Fremr točil celý minulý týden, ani po tom týdnu věcně neznáme natolik, aby se na jeho základě dal o Fremrově způsobilosti být ústavním soudcem vynést definitivní úsudek.

Proč například nebyl Eret plně omilostněn ani na počátku 90. let, kdy to mohl udělat a rozhodl se neudělat Václav Havel? Jaký byl vztah Ereta a dalších dvou odsouzených? Ti snad byli za vandalství a záškodnictví odsouzeni po právu? Zatím je kauza Fremr–Eret hlavně ukázkou ukvapenosti, jakési až morální paniky šířící se na sociálních sítích. Podstatu případu, který byl nepochybně zpolitizovaný, jen zatím nevíme, kým přesně a v jakém stupni, měli zodpovědní lidé – především od prezidenta a mezi nimi především Jan Kysela, pak senátoři a konečně i specialisté na justici mezi novináři – zjišťovat dřív než na poslední chvíli.

Pro někoho bude kamenem úrazu minulost prezidenta, vyvodí si z toho, že prezident, sám bývalý komunista, prostě necítí problém v minulosti soudce, který se podílel na politické perzekuci. Ale případ Fremr především ilustruje lehkovážnost, s jakou je za Pavla doplňován Ústavní soud. První tři Pavlovy soudce Senát schválil ještě v atmosféře všeobecného oslnění novým prezidentem. Senátor Tomáš Goláň, který měl vůči dvěma ze tří kandidátů námitky, se za ně málem musel omlouvat. Horní komora údajně disponuje konzervativní většinou, jenže se to při volbě šesti Pavlových kandidátů z letošních sedmi nijak neprojevilo. Polovinu z nich –Danielu Zemanovou, Jana Wintra a Kateřinu Ronovskou – můžeme počítat k progresivistickému, oni sami by řekli liberálnímu, táboru.

Ani mezi zbylými třemi – Josef Baxa, Veronika Křesťanová a právě Robert Fremr – není konzervativní figura, jakých v Havlově i Klausově Ústavním soudu bylo vždycky hned několik. Kateřina Ronovská, podobně jako svého času Petr Pavel, působila v orgánech Deníku N, což je dnes asi hlavní platforma českých woků, dozorců nad korektností veřejného prostoru. Jak to má soudkyně Ronovská řekněme s tzv. bojem proti dezinformacím a s tzv. projevy nenávisti (myšleno v dnešním pojetí, o 80. letech už z případu Eret víme, že se to politizovalo)? Nejsou autoritářské tendence této doby aspoň stejně důležité jako zločinnost režimu, který skončil před 34 lety?

V tomto smyslu je Fremr jak ono pověstné zpětné zrcátko, z něhož se nějakým nedopatřením stalo přední sklo. Ale třeba se z něj stane i předěl, po němž se kolem návrhů a nominací prezidenta Pavla už nebude uctivě našlapovat.