Prezident Petr Pavel si z příběhu kandidáta na ústavního soudce Roberta Fremra, který to v pondělí pod tlakem své komunistické minulosti vzdal, nemůže neodnést dojem, že mu selhali poradci. Ti, kteří mají na starost prezidentovu komunikaci, i ti právní. Do blamáže s Fremrem se prezident dostal sám korporativistickým systémem, který si pod vlivem svých poradců na Hradě vytvořil. Robert Fremr je přímý produkt tohoto systému.

Kdyby měl prezident dobré poradce pro komunikaci, ve chvíli, kdy se objevily první pochybnosti o rozhodování Roberta Fremra v politickém procesu Olšanské hřbitovy, okamžitě by sami nastartovali forenzní audit Fremrova předlistopadového rozhodování. Požádali by o pomoc historiky, archiváře. Aby věděli, s čím mají počítat. A co prezidentovi s Fremrem hrozí. Ve chvíli, kdy už by byly jasné detaily, které známe dnes, snažili by se ho přesvědčit, aby svou kandidaturu vzdal. Že ty věci jsou pro ústavního soudce nehajitelné a těžce poškozují i důvěryhodnost prezidenta, který si Roberta Fremra vybral. Do bodu, že člověk s touto minulostí je do Ústavního soudu neúnosný, ale zjevně dospěli až poté, co v neděli Echo24.cz zveřejnilo další rozsudek, v němž Robert Fremr poslal v roce 1985 na deset měsíců natvrdo do vězení za urážky komunistů pomocného skladníka, člena komunistické strany. Pro prezidentovu reputaci přitom od začátku platilo: čím dřív to Robert Fremr zabalí, tím lépe pro Petra Pavla a jeho důvěryhodnost.

Kysela a celý tým, v němž sedí mimo jiné bývalé ústavní soudkyně Ivana Janů a Eliška Wagnerová, mu ale nedokázali zjistit, co je Fremr zač. „My si sami něco o lidech myslíme a sami o nich něco víme. Dále využíváme referencí důvěryhodných osob. Používáme samozřejmě nějakou elementární rešerši otevřených zdrojů, ale hloubková šetření nejsou dle mého náš úkol. A nejde jen o minulost pana doktora Fremra, který má za sebou členství v KSČ, o němž jsme věděli, ale v zásadě o kohokoliv. Já nejsem schopen úplně zjistit, jelikož nejsem třeba Bezpečnostní informační služba, co ten který člověk celý život dělal, čeho všeho se dopustil,“ řekl Kysela třetího srpna v rozhovoru pro Seznam. Den poté, co Fremr těsnou většinou prošel Senátem. „O Ústavním soudu se v poslední době víc a víc mluví téměř jako o patnáctce bezchybných andělů, což je zcela absurdní, protože jsme všichni lidé. Současně se žádá, aby měli kandidáti za sebou bohaté kariéry a přišli do mnoha zátěžových situací, v nichž ale vždy obstojí. Z hlediska toho konkrétního pozorovatele. Každopádně nikdo nemá páky a kompetence k tomu, aby s tím člověkem prošel celý jeho život a zjišťoval, zda někde nepochybil. Pojistkou proti selhání je otevřená, veřejná část nominačního procesu, která se odehrává v Senátu, i veřejný tlak.“

Je to hezká ukázka alibismu. Nám stačí pověst. O  víc se nezajímáme. Ať to odpracuje veřejná debata. Víc než o informace o kandidátech na ústavní soudce se poradci zjevně zajímají o mocenský balanc mezi všemi těmi hráči v českém právu, kteří jim posílají ty nominace. A také mezi různými skupinami v justici. Debata o Robertu Fremrovi ukázala, jak silné slovo tady stále má starší generace, která před rokem 1989 aktivně soudila.

Kysela fakticky přiznal, že i na to v mocenské dělbě mysleli. Vyvažoval se i počet soudců s komunistickou minulostí. „Samozřejmě jsme se o ní bavili, protože je to pochopitelně citlivé téma zmiňované dlouhodobě i ve vztahu k prezidentovi samotnému. Domluvili jsme se, že by bylo pokrytecké, kdyby byla absolutní překážka, že byl kandidát členem KSČ. Současně je zjevné, že by to nemělo být vnímáno tak, že je prezident nástrojem, jak staré struktury dostat do všech možných důležitých funkcí. Proto jsme se domluvili, že by to měli být maximálně dva lidé a že zároveň musí mít úžasnou polistopadovou historii. Mělo by tedy být nade vši pochybnost zřejmé, proč jsou kandidáti navrženi z hlediska svých zásluh při budování demokratického právního státu, a současně by to měli být lidé, o kterých z doby před rokem 1989 nevíme vlastně nic jiného sporného, než že byli členy komunistické strany,“ vysvětluje.

O Robertu Fremrovi nic sporného nevěděli, protože se aktivně nezajímali. Prostě ho chtěla justice, tak jí ho tam chtěli poslat. Korporativismus, balancující zájmy mocenských skupin, par excellence.

Na něj teď prezident dojel. A dá se čekat, že kocovina z Roberta Fremra hodně promluví do toho, jak budou fungovat poradci na Hradě.

Chce-li Petr Pavel zůstat tím důvěryhodným, lidovým, populárním prezidentem, což je jeho hlavní cíl, vyplatí se najmout si spíš lidi, kteří mu v tom pomůžou. Už třeba jen tím, že si něco zjistí o lidech, jež mu navrhují do nejmocnější instituce v zemi. Má mimochodem i právo nechat si je neformálně prověřit tajnými službami.