Ve čtvrtek se na mimořádném summitu EU v Bruselu podařilo nalodit ve prospěch Ukrajiny Viktora Orbána. Na rozdíl od řádného summitu loni v prosinci tentokrát Maďar souhlasil s 50 miliardami eur na pomoc Ukrajině, která by jinak jako stát patrně zkolabovala. Nejsou to peníze na vojenské účely, o těch se bude jednat nadto, ale peníze určené k tomu, aby ukrajinský stát bezprostředně nezkolaboval ve svých základních funkcích.
Senát neratifikoval Istanbulskou úmluvu, což považujeme za správné. Ti, kdo to nepovažují za správné, jsou zklamaní, to se v politice stává a není třeba se jim posmívat a jejich porážku si vychutnávat. Ale čeho si nemůžeme nevšimnout, je to, jak intenzivně a emocionálně se některé vrstvy k úmluvě upnuly a jak je to svedlo ke zcela iracionálnímu uvažování.
Dálnice ucpané auty s rodinami, které prchají z amerických měst, vojenské helikoptéry útočící na Bílý dům, uniformovaný ozbrojenec klade skupině novinářů v civilu otázku „Co jste za Američany?“ a je zřejmé, že na odpovědi závisí jejich život. Podobných dráždivých a pro někoho i zneklidňujících obrazů je plný trailer k filmu známého sci-fi tvůrce Alexe Garlanda Občanská válka, do kin by měl přijít někdy na jaře. Zasáhnout publikum se autorům nepochybně podařilo, došlo k tzv. rozpoutání debaty. Představa občanské války mezi Američany totiž některým z nich přišla nepříjemně reálná, tak reálná, že považovali za nevhodné, aby byla využívaná pro zábavu, byť třeba inteligentní, na základě traileru těžko usuzovat.
Je jasnější a zářivější, že musíme být obezřetnější před těmi, kteří to s námi a uspořádáním společnosti myslí dobře a chtějí vylepšit náš život a dělat ho radostnějším, přinést harmonii do mezilidských vztahů, domoci se rovnoprávnosti a dát každému možnost ke spokojenějšímu životu. Projevuje se to v debatě parlamentu o Istanbulské úmluvě nebo v zavedení korespondenčního hlasování ve volbách.
Ošklivým slovem roku je v Německu slovo remigrace, které podle porotců takzvaná nová pravice používá jako eufemismus pro nucenou repatriaci skupin obyvatelstva s „migračním příběhem“. Loňským ošklivým slovíčkem se tak například stali „klimateroristi“. Letos třetí skončila „topná Stasi“ – lid tak vtipně reagoval na opatření v rámci energetického zákona, „která jsou ale populisticky vykreslována jako diktátorská represe a vynucována proti blahu obyvatelstva“ (ze zdůvodnění). Do stejného soudku patří „klimatická RAF“. Pak že Němci nemají smysl pro humor.
Nekompromisně se blíží první únor a s ním i termín, kdy bude spuštěn portál Dipsy na přihlašování dětí na přijímací zkoušky na střední školy. Pamatujeme si jistě karambol z loňského roku, kdy zůstala řada dětí dlouho bez jistoty, kam bude moci nastoupit a zda vůbec, kdy rodiče obíhali školy a dlouhé hodiny stáli v nekonečných frontách a hledali možnosti, jak své děti – tedy ty nepřijaté napoprvé – dostat dál. Proti nim stáli vyčerpaní pracovníci škol, především studijní referenti a referentky, kteří a které museli zpracovat mnohem více agendy než v předešlých letech.
Vrátíme se ještě k nárazu do zdi, který předevčírem utrpěla v Senátu Istanbulská úmluva (IÚ). Je to zajímavý příběh o ideologické vizi, která vytlačuje smysl pro realitu, takže není divu, že nakonec na realitě sama ztroskotala. Ale vizionáři byli blíž úspěchu, než sami odhadovali. IÚ, nominálně nástroj k potírání domácího násilí, by byla nadřazena českému právu. Do našeho zákona by se ale touto cestou nedostal v podstatě žádný konkrétní nástroj k účinnějšímu trestnímu stíhání. Těžiště úmluvy je, jak zdůrazňují její zastánci, v prevenci domácího násilí a v následné pomoci obětem. Obojí, hlavně to druhé, se dá ošetřit z českého rozpočtu a není potřeba kvůli tomu podepisovat mezinárodní smlouvu
Nedávno byla po roční uzávěře opět zprovozněna stanice pražského metra Jiřího z Poděbrad a na sociálních sítích bylo v určitých kruzích možné získat dojem, že jde o nejvýznamnější pražskou architektonickou realizaci posledních let. Ten obdiv byl snad autentičtější než v době, kdy se metro, notně oslavované oficiální propagandou, otvíralo. Přitom pokud jde o to, co je vidět, nešlo o nic víc než o pouhou údržbu původního stavu. Což by snad mělo být normální. Nadšení však bylo větší než u nějaké rekonstrukce starší stavby, na niž si lze vzpomenout. Je opravdu hlavolam, co je na stanicích pražského metra tak úchvatného.
Minulý týden Evropský parlament napomenul dvě členské země a dva formální spojence České republiky ve visegrádské čtyřce – Maďarsko a Slovensko. V obou případech je hlavním důvodem pro napomenutí tzv. porušování zásad právního státu. Česká ani polská vláda se proti nejnovějšímu kolu převýchovy Středoevropanů neozvaly. Důležitější je rezoluce proti Maďarsku. V ní europoslanci nakousli neslýchanou, zatím politicky neproveditelnou hrozbu, že by se Maďarsku při hlasování v evropských institucích odebralo právo veta. Z českých vládních europoslanců proti rezoluci hlasoval jen Jan Zahradil, jeho kolegové z ODS Veronika Vrecionová, Evžen Tošenovský a Alexandr Vondra se zdrželi, což je za daných podmínek maximum možného.
Vypukla aféra s kalendářem, na němž jsou sportovci Dukly vyobrazeni s takzvaným protijaderným znakem, přesněji řečeno dávným znakem hnutí proti jaderným zbraním. Tou aférou prozatím vrcholí zvláštní nálada, která opanovala náš veřejný prostor a která z historie připomíná jakési předválečné vzrušení. Přitom si válku představujeme jako nějakou videohru. Dukla kalendáře s fotografiemi svých sportovců vyrábí každoročně. Ten letošní vznikal ve Vojenském historickém ústavu, kde se konala výstava sportovních fotografií už nežijícího fotografa Karla Nováka (proslul momentkami Věry Čáslavské z dob její největší slávy).
„Pro demokracii je důležitá důvěra lidí a taky přijetí porážky jako legální a legitimní. Platí dvakrát měř, jednou řež, než se rozhodneme pro jiné způsoby hlasování. V USA bojují s nedůvěrou v regulérnost korespondenčních hlasů posílenou rozdílnými zákony v jednotlivých státech, což ovlivňuje sčítání a zdržuje vyhlášení výsledku.“ Tento výrok z listopadu 2020 Petra Fialy si vyvěsil na svůj účet na sociálních sítích Andrej Babiš. Tehdy byl předsedou vlády a jeho hnutí prosazovalo korespondenční volbu pro české občany v zahraničí. Petr Fiala jako premiér otočil.
Letošní kolo kampaně korporátní lobby za přijetí eura nechává Čechy chladnými. O osobním prospěchu z jeho přijetí je totiž přesvědčeno jen 21 % z nich, z toho pouze 8 % to tvrdí s určitostí. Více než pětkrát tolik Čechů, 42 %, ovšem zase s určitostí říká, že by jim euro osobně nijak neprospělo. Ukazuje to lednový průzkum Medianu pro Český rozhlas. Lobbisté za přijetí eura tak budou muset nabídnout veřejnosti nové argumenty. Ovšem těžko říci, zda mají kde brát. Finanční přínosy eura jsou totiž spíše mikroekonomického rázu, a navíc v čase klesají (kvůli měnovým aplikacím v chytrých mobilech, jež zlevňují a zpohodlňují směnu měn, nově kvůli možnosti českých firem účtovat v euru...); v podstatě jde o již konečný a smrskávající se účet.
Zpráva, že Pavel Tykač koupil fotbalovou Slavii, v prosinci nezůstala bez povšimnutí – glosoval ji kdekdo, on sám se o této akvizici vyjádřil tak, že jde o splněný sen. A že kdyby klub svého srdce nekoupil ve chvíli, kdy je to zrovna možné, do konce života by si to vyčítal (protože taková šance už se znovu naskytnou nemusí). Tento týden se objevila novinka, že jiný tuzemský miliardář usiluje vstoupit do jiného tuzemského fotbalového klubu.
V těchto dnech roku 1989 v Praze probíhal tzv. Palachův týden, série protirežimních demonstrací k výročí sebeupálení Jana Palacha. V normalizačním Československu do té doby nevídaný úkaz, režim na něj také reagoval na tehdejší poměry ostře, v jeho sdělovacích prostředcích se objevovala skutečně hnusná propaganda, zatýkalo se, vyhrožovalo se. Když se člověk tehdy v centru Prahy nadechl, mohl sice ucítit závan slzného plynu, ale především pocit, že něco je ve vzduchu.
