ÚHEL POHLEDU: V nedávném rozhovoru s Barborou Tachecí se novinář Daniel Kaiser urputně pustil do evropského plánu na snižování emisí skleníkových plynů. Debata o něm je na místě, ale je třeba se opírat o relevantní fakta a data. Bohužel Daniel Kaiser svůj odpor ale odůvodňuje argumenty, které jsou spíše nepodložené mýty. V následujícím komentáři shrnu proč.

Kaiser dosti emotivně a vehementně útočí na evropský závazek snižování emisí. A nevybíravě útočí na premiéra Fialu, že tomuto závazku nebrání. Podle Kaisera je to očividně iracionální a škodlivá politika. Problém je, že jeho hlavní argumenty proti snižování emisí EU byly tři. A ve všech se mýlí.

1. První omyl je výrok, že nebyla potvrzena hypotéza o vlivu lidské aktivity na růst podílu CO₂ v atmosféře. Pro to existuje již více než půlstoletí řada velmi přesvědčivých důkazů.

2. Druhý omyl Daniela Kaisera je přesvědčení, že výsledky klimatických modelů jsou irelevantní, protože výrazně nadhodnocují zvýšení globální teploty. Již modely ze 70. let přitom velmi slušně předpověděly pozorovaný trend. Máme tedy padesát let předpovědí, které jsou potvrzené pozorováním.

3. Třetí omyl Daniela Kaisera vyplývá z přesvědčení, že EU přispívá k emisím skleníkových plynů zanedbatelně. To není pravda. EU má roční podíl 7 procent globálních emisí při podílu necelých 6 procent na globální populaci. Ale hlavně to, co mění klima, jsou nahromaděné skleníkové plyny v atmosféře, nikoliv roční emise. CO₂ působí v atmosféře stovky let. A EU je k roku 2022 s emitovanými 295 miliardami tun CO₂, druhý největší znečišťovatel na světě po USA.

1) Ano, průmyslové aktivity jsou zodpovědné za růst CO₂ v atmosféře

Spalování uhlíkatých paliv reaguje s atmosférickým kyslíkem a výsledek je CO₂. Ten z komínů a výfuků necháváme volně unikat do ovzduší. To, že lidská aktivita ke zvyšování CO₂ v atmosféře přispívá se tedy popřít nedá. Jak velká je ale v globálním kontextu? Od průmyslové revoluce emise z lidské činnosti činí podle odhadů asi 2500 miliard tun CO₂. To víme mj. díky evidenci vytěžených a spálených fosilních zásob. Ale zůstávají skutečně v atmosféře?

Zemská atmosféra obsahuje množství reaktivních prvků, jejichž interakce vytváří toky materiálů a energií, které neustále proudí mezi jednotlivými složkami zemského systému. Tomuto fenoménu se říká geochemický cyklus a popisuje toky materiálů v rámci zemského systému. Jedním z geochemických cyklů je i koloběh uhlíku, který je schematicky znázorněn například v tomto videu. Ještě v 50. letech byla v odborné sféře rozšířená představa, že antropogenní příspěvky skleníkových plynů jsou v planetárním uhlíkovém cyklu příliš malé, aby výrazněji měnil složení atmosféry.

To se ale začalo měnit, když velmi přesná měření atmosférického CO₂, které začal provádět Charles Keeling na Mauna Loa roku 1958, ukázala, že koncentrace CO₂ setrvale a rychle roste. Výzkum oceánologa Rogera Revella a fyzika Hanse Suesse z roku 1957 zase ukázal, že komplikované chemické reakce v mořské vodě zapříčiňují, že oceán pohltí výrazně menší množství CO_2, než by se dalo očekávat.

To, že přibývá ohřívajících plynů v atmosféře bylo tedy zřejmé. Ale jestli za to může lidská činnost bylo předmětem dohadů a spekulací. Hlavní důkaz přinesla metoda radioizotopové analýzy objevené v 50. letech. Ta využila rozdílné atomové vlastnosti různých zdrojů uhlíku k přesvědčivému důkazu, že většina růstu CO₂ v atmosféře je zapříčiněna spalováním fosilních paliv a menší část odlesňováním. Fosilní paliva jsou totiž jediným známým zdrojem uhlíku, který odpovídá izotopickému profilu uhlíku, který přibyl v dnešní atmosféře.

Další nepřímý důkaz přinesl počátkem 90. let Ralph Keeling, syn výše zmíněného Charlese Keelinga, který začal měřit i množství kyslíku v atmosféře. Výsledkem je křivka ukazující setrvalý úbytek kyslíku, který je sice malý na to, aby pro nás měl význam sám o sobě, ale odpovídá množství spalovaných fosilních paliv. Dodává tedy nezávislé ověření toho, že přibývající CO₂ v atmosféře je způsobeno spalováním (reakcí kyslíku s uhlíkatými palivy).

Popisek obrázku: Takzvaná Keelingova křivka, zachycující setrvalý růst koncentrací CO₂ v atmosféře

Koncentrace oxidu uhličitého za posledních 800.000 let.

Zdroj: Fakta o klimatu

2) Klimatické modely dobře předpovídají růst globální teploty již od 70. let

Fyzikální klimatické modelování má po konceptuální stránce za sebou historii delší více než 100 let. Komplikované rovnice šlo ale reálně řešit až s nástupem počítačů po druhé světové válce. Nicméně první fyzikálně relevantní výsledky přišly až po desetiletích výzkumu a experimentování v 70. letech. Svoje klimatické modely tehdy měli jak univerzitní vědci, tak ropné společnosti na Západě, ale první modely se začaly objevovat i v SSSR. A když srovnáme s realitou akademický výzkum, modelování ropných společností na Západě i první modely v SSSR, tak vidíme, že poměrně dobře odpovídají. Dnes tedy existuje k dispozici dlouhá časová řada předpovědí, které můžeme poměřovat s realitou.

Daniel Kaiser tvrdí, že pokud si zprůměrujeme scénáře, které publikuje IPCC, tak se prý otepluje pouze polovičním tempem, než které předpovídaly, a to údajně přibývalo v atmosféře více CO₂ než IPCC predikovalo. V rozhovoru bohužel nezazněly zdroje, o které tato tvrzení Kaiser opírá. V analýze Carbon Brief se ukazuje, že různé modely se v předpovědi dlouhodobého trendu liší od pozorovaných hodnot o +/- 30 procent a v součtu se kompenzují. Tedy tak výrazný systematický posun vidět není.

„Všechny modely jsou chybné. Některé jsou ale užitečné,“ zněl bonmot statistika George Boxe. To platí obecně všude. Modely nikdy věrně nezachycují realitu (ostatně jinak by se staly realitou). I klimatické modely mají celou řadu omezení a rozhodně se nedá říci, že jsou dokonalé. I u globální teploty ukazují jednotlivé modely poměrně široký rozptyl a velké nejistoty. Některé modely růst globální teploty nadhodnocují, některé podhodnocují. V současnosti například probíhá živá debata nad tím, proč část modelů nové generace ukazuje vyšší oteplování než modely ostatní. Některé aspekty ale zase výrazně podceňovaly — především oteplování Arktidy a tání polárního ledu. Zemský systém má totiž řadu jiných důležitých charakteristik, než je jen globální teplota. Při rychlé destabilizaci klimatického systému zároveň nevíme, co všechno dalšího klimatické modely podcenily či vůbec nezohlednily. Jsou dokonce oprávněné obavy, že případné náhlé a zlomové změny spojené s destabilizací klimatického systému nemusí být schopné klimatické modely zachytit principiálně. Přitom díky paleoklimatologickému výzkumu — především díky analýze ledovcových jader, které skrývají v zmrzlých bublinkách vzorky minulé atmosféry, víme, že dnes tak roste nejen množství CO₂ v atmosféře 100× rychleji než předchozí nárůsty přírodního původu, ke kterým máme nějaké historické doklady. Zároveň vystoupal na úroveň, která zde nebyla pravděpodobně kolem 3 milionů let (ale možná i výrazně déle). V té době Grónsko ani západní Antarktidu nepokrývaly žádné ledové příkrovy a hladina moře byla asi o 20 metrů vyšší. Dochází tak ke skutečně bezprecedentní a rozsáhlé narušení klimatického systému a schopnosti klimatické vědy předvídat důsledky jsou skutečně omezené.

Dlouhodobý trend ale klimatické modely zatím od 70. let popsaly všechny stejně — předpovídaly, že se bude výrazně a dramaticky oteplovat. A to se také stalo. Od té doby se nepodařilo vytvořit žádný fyzikálně přesvědčivý model, který by ukazoval, že změna atmosférického složení nebude mít na klima vliv nebo dokonce, že bude klima ochlazovat. Již před padesáti lety ukazovaly modely do budoucna trend setrvalého oteplování, což se poté skutečně stalo.

3) Souhrnné emise EU jsou druhé největší na světě

Nakonec ale Daniel Kaiser říká, že EU nijak emise CO₂ nevytrhne. Je pravda, že EU má dnes kolem sedmi procent světových emisí CO₂, nicméně v EU žije necelých 6 procent světové populace. Jinými slovy roční emise EU jsou v globálním kontextu vlastně v průměru. Pravda také je Kaiserovo tvrzení, že CO₂ nerespektuje hranice. Z toho důvodu jsou ovšem v běhu mezinárodní vyjednávání, protože je jasné, že bez globální kooperace řešení klimatické krize není možná. Není možná bez USA, bez Číny, ale ani bez EU.

Podstatnější argument ovšem je, že za změnu klimatu nejsou zodpovědné roční emise. Ty jsou samy o sobě relativně nevýznamné (ostatně jinak by už po 200 letech průmyslové revoluce klima muselo být úplně rozbité). Skleníkové plyny totiž koncem roku z atmosféry nikam nezmizí. Jejich tepelné působení v atmosféře trvá podstatně delší dobu, výrazné působení CO₂ trvá stovky let. To, co tedy působí změnu klimatu jsou celkově nahromaděné emise. A díky rané industrializaci v Evropě, EU je druhým největším znečišťovatelem podílem 17 procent na celku. Pokud bychom počítali celou Evropu, tak atakuje první příčku, která patří USA. A kvůli tomu, že Česko patřilo k raným industrializovaným společnostem, tak až do poloviny 40. let jsme se v emisích CO₂ ze spalování fosilních paliv pohybovali v první desítce států jak v absolutních emisích, tak při přepočtu na počet obyvatel.

Z Kaiserova vystoupení má člověk dojem, že za problém klimatické krize země EU vlastně nejsou zodpovědné, ale data říkají něco jiného. Tento problém je globální a jinak než globální kooperací se řešit nedá. Těžko si ovšem představit funkční mezinárodní vyjednávání, kde EU jako druhý největší znečišťovatel přesvědčuje mezinárodní komunitu, že má snižovat emise CO₂, aniž by to sama dělala.

Tyto omyly nás povedou k nárazu do zdi

Bohužel tyto argumenty jsou stejně tak mylné, jako rozšířené. Dnes máme velké množství vědeckých poznatků, že klimatická změna je způsobená lidmi emitovanými skleníkovými plyny. Málo co je tak dobře prostudované. Máme i plán, co s tím můžeme dělat. Tento plán můžeme samozřejmě kritizovat, hledat slabá místa a navrhovat zlepšení. Je však třeba to dělat na základě relevantních a podložených dat, nikoliv na základě snění o tom, že klimatická změna neexistuje či nepředstavuje problém. Protože výzkum ukazuje, že klimatická změna nikam nezmizí a my se na ni musíme připravovat.

Mezitím se velká část českého politického prostoru utápí ve fantazijním světě, kde se nás řešení klimatické krize netýká. Oddávají se snění, ve kterém problém klimatické změny neexistuje, nebo jej nějak ošvejkujeme či mu utečeme. Tím zhoršujeme svoji pozici tak, že sebe a své potomky okrademe o možnost na stabilní klima a přineseme jim obrovské ekonomické náklady a dnes obtížně představitelná bezpečnostní rizika (od rizik vojenských konfliktů, po rizika nových nemocí). Ale už dnes si vytváříme velmi citelný ekonomický problém. Ti, kdo se připraví dobře a včas, budou mít oproti ostatním výraznou výhodu.

Autorem textu je Vojtěch Pecka, analytik Klimatýmu Asociace pro mezinárodní otázky (AMO)