O strašidelné debatě Týdeníku Echo, v níž šéfka Etické komise Syndikátu novinářů Barbora Osvaldová chtěla ouřední štempl na to, abychom směli o šílenci říkat, že je šílený, většina našich čtenářů zřejmě ví. Ráda bych se zastavila u toho, co Osvaldová řekla potom: že většina lidí své psychické problémy tají, protože se bojí reakce okolí. Naběhnu si na vidle, ale zeptat se musím: Skutečně? Je to opravdu tak?

Podle dat zdravotních pojišťoven zveřejněných loni touto dobou trpí depresí nebo úzkostnou poruchou každá desátá žena a asi šest mužů ze sta. Trvalou psychiatrickou péči vyžaduje sedm set tisíc lidí, počty rostou rok od roku, ty poslední strmě. Dětských pacientů je o polovinu víc než před deseti lety.

V posledních řekněme deseti letech proběhlo mnoho kampaní na podporu psychického well-beingu a destigmatizace psychiatrických pacientů, řeší se, jak být duševně zdraví ve škole, doma i v zaměstnání, duševní zdraví dětí, seniorů, žen i mužů i všech mezi tím. Není ale vůbec jasné, jestli kampaně skutečně vedou k tomu, co slibují, tedy ke zvýšení duševní pohody populace, nebo jestli spíš nejsou sebenaplňujícím se proroctvím: zkrátka jestli obsesivní hledání psychických chorob k těm chorobám spíš nevede. Což mimochodem nezajímá jen bezcitnou sloupkařku, ale stává se předmětem vědeckých studií.

Jednu z nich loni uveřejnil časopis New Ideas of Psychology. Dochází k nejednoznačnému, ale tím pádem už neutěšenému závěru, že nevíme. V článku předkládají hypotézu, že akcentované téma duševního zdraví sice vede k přesnějšímu hlášení dřív nerozpoznaných symptomů, jenomže někteří jedinci kvůli tomu, jak moc je téma přítomno (české kampaně jsou proti západnímu zahraničí v podstatě neviditelné), interpretovali mírnou nepohodu jako velké utrpení, což ve výsledku jejich stav doopravdy zhoršilo. Takže nevíme, ale spíše ano.

Péče o duševní zdraví je navíc tak vágní formule, že se do ní vejde každý moralizující pozér. A to je marketingová výzva, která se neodmítá. K dostání tak jsou pouzdra na iPhony s nápisy jako „Mrchy berou SSRI“, „Možná se s tím narodila, možná je to paxil“, „Pro SSRI a LBGT+“ atd. Prodávají se polštáře ve tvaru xanaxu a prozacu. Samolepky na holčičí deníčky „Sertralinová královna.“ A samozřejmě i depresivní deníčky! Zápisek na každý den: Co dnes spustilo tvou epizodu? Následuje omalovánka.

Sex prodává. Deprese prodávají taky. Firmy to navíc dělat v podstatě „musí“ – dvě třetiny generace Z údajně komunikaci „duševního zdraví“ vyžadují, protože „oceňují značky, které stojí za nějakou hodnotou“. Spousta velkých společností platí influencery, respektive influencerky, kteří obratem rozeberou běžnou škálu nálad na desítky diagnostikovatelných – a medikalizovatelných – příznaků.

Tak třeba Maybelline zaplatila dívky na TikToku, aby propagovaly jejich make-up jako „konec stigmatizace úzkosti“. To kosmetická značka Bioré odstraňovala úzkost produkty na čištění uhrů. Jejich influencerka pro podporu prodeje použila – věřte nevěřte – zkušenost školního střílení. (Ve spotu je doslova: „Pokud jste byli ve školní střelbě, měli byste zkusit čisticí proužky Bioré.“) Co by na to řekla paní Osvaldová? Tahle mladá žena vypadá, že by lékařské potvrzení psychiatrické diagnózy pražského střelce vyžadovala. A možná by mu nabídla čisticí papírek na uhry.

Sociální sítě antidepresivy žijí i bez placené spolupráce. Je opravdu znervózňující sledovat náctileté dívky, jak blazeovaně mluví o braní psychiatrických léků, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Ty se negativních reakcí okolí tedy skutečně neobávají. V Británii už někdy bral antidepresiva každý třetí teenager – nebo spíš teenagerka. Celé to připomíná normalizaci obezity. Také tyto dívky jsou bytostně přesvědčené, že „nedostatek serotoninu mají nadoživotí“ („obezitu mám v genech“) a jediným způsobem, jak žít, je brát léky. Což je pozoruhodné vzhledem k tomu, že teorie chemické nerovnováhy v mozku (teorie nedostatku serotoninu) byla vyvrácena.