Při sledování amerického politického cirkusu už jsme si poněkud zvykli na to, jak výraznou a místy až rozhodující roli v USA hraje tamní Nejvyšší soud. Devět soudců a soudkyň rozhoduje o tom, co je v souladu s ústavou a co ne, přičemž jejich rozhodnutí občas přehodí národní výhybky úplně jiným směrem.

Často přitom jde o témata, která v americké ústavě nejsou vůbec zmíněna, jako třeba právo na potrat. V takovém případě se říká, že soud nalézá právo v „polostínu“ (penumbra) ústavy. Jenže stín i polostín padají různými směry podle toho, odkud zrovna svítí slunce, a tak se stává, že někdy jeden rozsudek úplně postaví na hlavu jiný, o něco starší.

Za dost varovné považuji, že poslední dobou jsou vidět náznaky takového vývoje i u nás. Už za Babiše skončilo EET u Ústavního soudu, teď bude Ústavní soud rozhodovat o valorizaci důchodů a předkladatelé návrhu zavést korespondenční volby z ciziny rovnou očekávají, že tohle téma skončí u Ústavního soudu také. To je poněkud varovné, respektive silně to naznačuje, že štábní kultura v nejvyšších patrech politiky upadla. V normálním světě řemesel a služeb se zhotovitel čehokoliv, od stolu až po účes, snaží odvést solidní práci hned napoprvé a nevyrobit něco, co se pak musí úředně přezkoumávat. U produkce zákonů jako by ta norma neplatila.

Vidina České republiky, ve které de facto vládne Ústavní soud, se mi nikterak nelíbí, ale přitom je v současném hysterickém prostředí skoro nevyhnutelná. To, že politici cítí nutnost teatrálně gestikulovat na sociálních sítích, je vede ke snaze protlačit masivní reformy, třeba zrovna korespondenční volbu, narychlo a takticky, beze snahy uvažovat dlouhodobě (jsem upřímně zvědav, jestli náhodou ANO a SPD přitlačené ke zdi nenajdou efektivnější způsoby, jak mobilizovat zahraniční voliče, než současná pětikoalice; Erdogan i Orbán to umějí). Pak se do procesu přirozeně zapojuje další pojistka v podobě ÚS, která v důsledku toho může „chytit slinu“ k většímu aktivismu. Pokud nosíte vznešený talár a lidé se na vás systematicky obracejí ohledně řešení hlubokých sporů, můžete si na svoji pozici moudrého gurua, jenž citlivou rukou řídí svůj pošetilý národ, navyknout až příliš. Jenomže tak to původně myšleno nebylo.

Dlouhodobě se neshodnu s Ondřejem Neffem v otázce, zda by bylo rozumné zavést prvky přímé demokracie, nebo ne; on si myslí, že ne, já spíše ano. Nicméně to, kam se Česká republika pomalu otáčí, mi přijde jako daleko varovnější a horší alternativa. A přitom k tomu, aby se naplnila, v zásadě stačí, aby politici dlouhodobě nedělali nic.