Mladí komunisté si nedávno připomněli nedožitých osmdesát let písničkáře Karla Kryla (1944-94). Nebylo to poprvé. Už v devadesátých letech Kryla pozitivně hodnotil předseda KSČM Miroslav Grebeníček a jeho písně často hrálo internetové komunistické rádio. Nešlo o náhodu. Když se v září 2022 ustavilo protestní hnutí lidí pravidelně demonstrujících na Václavském náměstí, odkazovali se jeho řečníci nejčastěji právě na Kryla. Sám jsem byl svědkem absurdní situace.
Jednatřicátý kongres Občanské demokratické strany začal demonstrací jednoty předsedů a zástupců pěti stran vládní koalice. Nebyla to náhoda. Vládní pětikoalice tvoří samostatný politický svět. Je to jedna ze zvláštností české politické scény. Zklamaní vládní voliči vesměs nepřecházejí k opozici, avšak průzkumy naznačují, že odcházejí většinově do tábora nevoličů. Podobně, jen naruby, je to v táboře opozice. Tento systém dvou voličských světů bude fungovat tak dlouho, dokud bude v politice Andrej Babiš. Můžeme kritizovat, že to bere dynamiku politickému životu, ale je to asi tak všechno, co se s tím dá dělat.
O víkendu došlo ke zlomu v konfliktu mezi Izraelem a Íránem. Írán odpálil asi 300 raket s cílem bombardovat Izrael. K těžkým škodám nedošlo díky izraelské protivzdušné obraně, která patří mezi nejlepší na světě, a spolupráci spojenců. Sestřelování projektilů se kromě izraelského letectva účastnili i Američané, Britové, Francouzi, Jordánci, a snad dokonce Saúdi. Jedinou obětí je těžce zraněná sedmiletá beduínská dívka. Íránské bombardování bylo odpovědí na izraelský útok v Damašku, který zabil vysoce postavené íránské představitele, včetně generála Zahedího.
ÚHEL POHLEDU: Než zas dostanu čočku kvůli domnělému ultrakonzervatismu, což v podstatě znamená ochotu nemyslet nalevo od Lenina, ráda bych vytkla před závorku, že současnou českou legislativní úpravu interrupcí považuji za správnou – a to navzdory tomu, že katolíci mají pravdu.
V sobotu 13. dubna uplynulo třicet let od úmrtí Rudolfa Hrušínského – tvůrce, jenž posledních deset let svého života psal do titulků za své jméno doplnění „nejst.“, aby se odlišil od syna a vnuka, kteří se oba jmenují stejně a jsou taktéž herci (tedy ten nejmladší část života byl). Ačkoliv někdy ten, o něhož nám jde, používal jen značku „st.“, protože nejstarší herec Rudolf Hrušínský byl jeho otec a původně se jmenoval Böhm, než si po druhé světové válce změnil německé jméno na české. Nám však jde o jeho syna, dodnes jednoho z nejpopulárnějších českých herců – třebaže bychom neměli opomíjet, že byl také divadelním režisérem.
Medicínský přístup k transgender dětem je naprosto špatný. Tak by se daly shrnout závěry zprávy britské doktorky Hilary Cassové ohledně současné praxe, jak postupovat ve snaze pomoci mladistvým trpící pohlavní dysforií, jak se odborně nazývá pocit, že člověk se narodil se špatným pohlavím. Jde o přelom v debatě, jak přistupovat k transgender dětem. A také je to vyvrcholení skandálu okolo Tavistocké kliniky.
Čas je na straně stoupenců pokroku, dnešní spory o otázky genderu, pohled na minulost západní civilizace a další a další důvody kulturních válek jednou budou rozhodnuty jaksi biologicky. Lidé, kteří v nich hájí spíš konzervativnější stanoviska, jsou v naprosté většině starší. Je proto jenom otázka času, kdy vymřou, a s nimi z veřejného prostoru vymizí i jimi zastávaná stanoviska. Jistě ne úplně, ale stanou se natrvalo okrajovými, z jejich stoupenců se stane fakticky bezmocná menšina, která se bude moci nanejvýš scházet po hospodských saloncích a naštvaně tam hořekovat nad měnícím se světem.
Diverzita je příkazem dne ve státní správě i v ekonomice, narazíme na ni všude, počínaje přáním ředitele naší BIS, aby jeho nástupkyně byla žena, a konče evropskou směrnicí CSRD definující informační povinnosti firem. Jak to dnes často bývá, tato přání a příkazy se neprezentují jen jako politické cíle, jimž stojí v cestě sveřepí mužští šovinisté. Jedním dechem se dodává, že to je zároveň dobré pro fungování organizací a pro byznys. Což se dokládá i studiemi.
Na jedné straně zprávy typu, že do Evropské komise přichází jistá umírněnost a po volbách do europarlamentu můžeme čekat revizi Green Dealu, na druhé straně zprávy jako tato ze včerejška: Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (nepatří pod EU, ale pod širší Radu Evropy) vyhověl klimatické žalobě skupiny občanek.
Bylo velkou politickou chybou nechat se vtáhnout do slovenské politiky. Na počátku stála prezidentka Čaputová, která prakticky po celou dobu svého působení hledala oporu v českém prostředí. Krystalickou ukázkou vměšování do předvolebního boje byla cesta premiéra Orbána na předvolební mítink Andreje Babiše do Ústí nad Labem. Stejně jako vstupování Babiše do parlamentních voleb na Slovensku v září 2023. Ze strany českého prezidenta a vlády zas bylo velmi nediplomatické, že nepopřáli Robertu Ficovi, který zvítězil ve volbách do Národní rady Slovenské republiky.
Američtí centrální bankéři se v těchto dnech dostali do křížku s těmi evropskými. Jde o zásadní střet. A poměrně nebývalý. Zejména činovníci Evropské centrální banky totiž chtějí, aby jednotlivé soukromé banky ještě více „zezelenaly“. Měly by prý být povinovány detailně zpravovat dohledové orgány o strategiích plnění zelených závazků. To ale američtí centrální bankéři poměrně ostře odmítají, jak zjistila agentura Bloomberg.
Je to vlastně symbolické, jako ostatně kterékoli významné výročí. A stejně jako ke kterémukoli jinému významnému výročí se rovněž k tomuto snadno hledají paralely v současnosti. Ale popořádku, nejdříve informaci o tom, co si připomínáme: nuže dnes je to třicet let, co se rozjela největší genocida na světě ve druhé půli 20. století – masakr ve Rwandě. Ten přívlastek největší lze nahlížet všelijak, i když počty jsou vždycky zavádějící: nejvíce lidí po druhé světové válce zabili Stalin a Mao, ale to byl svět čerstvě rozdělen vedví, sbíral se z nedávného šoku, vlastně hledal svou tvář na několik desetiletí (možná aniž to tušil), a kdyby Stalin nezemřel, možná se rozhořela třetí světová válka (chystal ji).
.Budu psát o písničce. Před týdnem jsem taky psal o písničce, nechci z toho ale dělat nějakou tradici, prostě se to tak sešlo. Možná jste zaznamenali, že vyšlo nové album zpěvačky Beyoncé, globální mega super atakdále hvězdy. Je to takzvaná událost doprovázená téměř uniformním nadšením. Zakaboněného kritika či kritičku, kteří by „plivli jedovatou slinu“ a znectili populární idol, aby jeden pohledal. A týká se to nejenom velkých komerčních médií, ale i alternativněji laděných časopisů a webů. Souvisí se (snad už zvolna odeznívající) vlnou tzv. poptimismu.
Ze skotského zákona pro potlačování nenávisti se stala globální zpráva. Představuje totiž formu cenzury ve svobodném světě dosud nevídanou. Postihovány měly být veškeré formy nenávistného projevu. Co je nenávistný projev, mělo být čistě na interpretaci „poškozeného“. Policie má následně vyhodnotit, zda došlo k porušení zákona. Ale i pokud nedošlo, může věc označit jako „nekriminální nenávistný incident“. Ten sice není postihován, ale je zaznamenán v trestním rejstříku, do něhož na vyžádání mohou nahlížet třeba zaměstnavatelé.
Dnešní komentář věnujeme několika ostrůvkům pozitivní deviace. To je, pokud si správně vzpomínáme, termín, který na přelomu osmdesátých a devadesátých let začali používat slovenští sociologové a u nás ho popularizoval mimo jiné Miloš Zeman. Zatímco jazyk českého disentu odrážel výraznou přítomnost zakázaných literátů, ostrůvky pozitivní deviace přišly z prostředí moderních sociálních věd, takzvané šedé zóny, a vědecky znějící charakter toho termínu jako by usiloval o určitou ochranu, nenapadnutelnost ze strany orgánů.
