Ze skotského zákona pro potlačování nenávisti se stala globální zpráva. Představuje totiž formu cenzury ve svobodném světě dosud nevídanou. Postihovány měly být veškeré formy nenávistného projevu. Co je nenávistný projev, mělo být čistě na interpretaci „poškozeného“. Policie má následně vyhodnotit, zda došlo k porušení zákona. Ale i pokud nedošlo, může věc označit jako „nekriminální nenávistný incident“.

Ten sice není postihován, ale je zaznamenán v trestním rejstříku, do něhož na vyžádání mohou nahlížet třeba zaměstnavatelé. Lidé mohou být postihováni i za projevy v soukromí. To samozřejmě vyvolalo obavu, že povstanou skotští Pavlíci Morozovové.

Do zákona hodila vidle nejslavnější spisovatelka dneška J. K. Rowlingová, žijící ve Skotsku.

Jedna z častých reakcí na celé dění byla: „Jak se něco takového může stát ve Skotsku, jednom z center osvícenství?“ V zemi, která dala světu průkopníky klasického liberalismu, jako byli Adam Smith či David Hume, nyní budou postihovat za pochybné vyjádření? Ve skutečnosti jde ale o návrat k tradici. Ve skotské společnosti od 16. století existuje moralistní a konformní linka vyžadující podřízení se autoritě.

Vládnoucí Skotská národní strana (SNP) má v programu v podstatě dva body. Prvním je dosažení skotské nezávislosti. Druhým je prosazování progresivismu. Druhý bod má jistě i současné vysvětlení. SNP směřuje k porážce v následujících volbách a zvedáním progresivistického praporu se snaží odvrátit pozornost od neřešených průšvihů, jako je drogová epidemie, špatný stav školství a podobně. SNP se také v posledních letech stala stranou vzdělané střední třídy, jenž prosazuje ty „správné myšlenky“. Rovněž je to způsob, jak se odlišit od „zpátečnické“ konzervativní vlády v Londýně. (Ve skutečností jsou britští konzervativci na pravicovou stranu sami dost progresivní.) Nelze si ale nevšimnout trendů sahajících hluboko do historie.

Myšlenka, že dnešní progresivismus, wokismus či politická korektnost jsou jen „protestantismus bez Boha“, není nová. Když Martin Luther prohlásil, že základem křesťanského učení má být „pouze Písmo“, domníval se, že osvobozuje víru od tyranie katolické církve, která původní Kristovo učení překroutila k nepoznání. Jeho naivní a egoistický názor, že to nepovede k nenávratnému rozdrobení křesťanství, jelikož správná interpretace Bible, tedy ta jeho, je zřejmá, se ukázal naprosto mylný. Po celé Evropě povstali radikálnější reformátoři, ochotni zajít mnohem dál než Luther.

Tento osobní vztah k Bibli měl za následek růst individualismu. Najednou si každý mohl vykládat slovo Boží bez zásahu katolického kléru. Rovněž to ale vedlo k velkému znejistění. Katolicismus poskytoval jasná pravidla, jak dosáhnout spásy. S jeho odvržením se protestanté ocitli v neznámých vodách. Podle Luthera ke spáse stačila „sama víra“, stačilo věřit v Ježíše Krista, a místo v nebi bylo zaručené. Bylo však potřeba opravdu věřit, člověk musel cítit, že se „znovu narodil“ a byl vyvolen Bohem. Takto hluboké víry se podařilo dosáhnout je malé hrstce, možná jednomu z tisíce.

Jan Kalvín tyto myšlenky dotáhl mnohem dál. Prohlásil, že každý je Bohem předurčen ke spáse či zatracení od samého počátku a nemůže s tím nic dělat. Člověk ale může seznat ještě za svého života, jestli byl vyvolen. Čím „křesťanštěji“ se chová, tím větší je šance, že je vyvolený. Toto učení o „dvojí predestinaci“ je teologicky velmi problematické, jelikož naznačuje, že Bůh je nejen zdrojem všeho dobra, ale i zla.

Zatímco Luther byl ochotný tolerovat ty projevy katolicismu, které považoval za neškodné, byl například velkým fanouškem církevní hudby a nevadily mu zdobené kostely, kalvinismus se snažil zbavit všeho, co nemělo oporu v Bibli. Adorace Panny Marie, víra v očistec, modlení se pomocí růžence, to vše bylo označeno za papeženecké pověry.

Progresivismus je tak vlastně logickým koncem protestantismu. S vymetáním pověr byla vymetena i ta poslední – víra v Boha. Důraz na osobní prožitek víry a vztah s Bohem se přeměnil v důraz na osobní prožitek. Dnešní progresivisté tak trvají na „lived experience“ jako základním způsobu vnímání reality, ať empirická fakta říkají cokoliv. Zároveň se ale zachoval kalvinistický puritanismus a konformismus. Muž se tak může prohlásit za ženu, jelikož je to jeho pravda a všichni ostatní to musí akceptovat. Disidentské hlasy musí být potlačeny.

Vůdcem skotské reformace se stal John Knox, následovník kalvinismu. Poté, co se mu podařilo potlačit katolickou církev (ve Skotsku byla oficiálně zakázána v roce 1560), prosadil dominanci kalvinistické skotské církve ve veřejném a kulturním životě. Nastal tak konec veškeré srandy. Zakázaná byla divadelní představení a potlačována veškerá nenáboženská poezie. Skotskem projela vlna obrazoborectví. Obětí se stala například katedrála v univerzitním městečku St. Andrews. Tu v roce 1559 dav rozvášněný Knoxovým kázáním vyraboval a uvnitř naprosto zničil. Svatostánek byl následně opuštěn a dnes z něj zbývají jen ruiny. Hudební školy, církevní sbory a další hudební projevy byly zrušeny. Skotsko se rovněž ocitlo u prostředí masivního honu na čarodějnice. Stíháno bylo až šest tisíc lidí a popraveno asi 1500. Lidové veselice a bujaré slavnosti byly potlačovány. V roce 1640 skotský parlament zakázal oslavu Vánoc.

Ničení starých monumentů, zakazování problematické zábavy a hony na domnělé čarodějnice. To vše je dnes součástí dnešního progresivismu, pravda, v 16. a 17. století šlo často opravdu o život. To dnes naštěstí platí, člověk může přijít jenom o kariéru.

Poměry se začaly uvolňovat v 18. století. Pokud puritáni v SNP jsou následovníky Johna Knoxe, pak Rowlingová navazuje na Roberta Burnse. Tento největší ze skotských básníků, považovaný za národního barda, narozený v roce 1759 na skotském venkově, kde církev stále vládla tvrdou rukou, si utahoval z pokrytectví kalvinistických kazatelů. Jedním z cílů Burnsových satirických veršů se stal William Fisher, muž naprosto si jistý svým statusem vyvoleného, přesvědčený, že chtíč, kterému propadl, byl seslán Bohem, aby Fisher nebyl příliš dokonalý.

Stín reformace ale byl dlouhý. Katolíci byli zrovnoprávněni postupně zákony v letech 1793 a 1829. Vánoce se staly oficiálním svátkem a dnem volna teprve v roce 1958, druhý svátek vánoční až v roce 1974. Ještě v 70. letech byla častá plamenná kázání představitelů skotské církve. Tvrdé náboženské podmínky se udržovaly především na vzdálených skotských ostrovech, daleko od liberálních měst. Vyžadovalo se tam důsledné dodržování nedělního klidu, zakázáno bylo v podstatě všechno kromě modlení. Na ostrově Lewis a Harris tak mohly obchody otevřít teprve v roce 2000, nedělní lety byl zavedeny v roce 2002 a nedělní trajekt v roce 2009.

Publicista Daniel Kalder na webu Unherd vzpomínal na atmosféru 80. a 90. let, kdy se zdálo, že skotský humor je na vrcholu a skotské nátuře je vlastní zdravý odpor proti autoritám. Zpětně si ale uvědomuje, že se jednalo hlavně odpor proti autoritě Londýna. V roce 1998 Skotové získali samosprávu, a tím se vrátil instinkt podřídit se úřadům. Jen se nyní neřídí přikázáními Kalvína a Knoxe, ale výmysly levicových aktivistů.