Odvoláním tehdejšího prezidenta Československa Antonína Novotného z funkce šéfa komunistické strany, tedy prvního tajemníka ÚV KSČ, a zvolením Alexandra Dubčeka na jeho místo 5. ledna před 50 lety prakticky začalo tzv. Pražské jaro. Pokus o „socialismus s lidskou tváří“ však v srpnu 1968 zastavila invaze armád Varšavské smlouvy vedených Sovětským svazem a v Československu začalo dlouhé normalizační období.
Těžko říct, proč právě osmička je pro české dějiny tak důležitá. Nejlogičtější vysvětlení je, že je to náhoda.
Hlasovací stroj Babiše, Okamury a Filipa rozdal karty při sestavování sněmovny a otevřel cestu k menšinové vládě hnutí ANO. Tím se Česko vydává cestou národního státu, který je v opozici vůči Evropské unii. Když se za obranu českého národa berou rodáci z Bratislavy a Tokia, pak vyhlídky pro národní věc nejsou nejlepší.
Milan Kundera, jeho osobnost a jeho romány jsou možná posledním velkým českým literárním tématem. Znát je, alespoň přibližně, případně to aspoň předstírat, je – nebo donedávna bylo – slušností intelektuálně založené veřejnosti. Možná že i to končí.
Těžko říct, jaká motivace vedla Miloše Jakeše, že se nechal dva roky natáčet ve stylu časosběrného dokumentu režisérem Pavlem Křemenem.
Včera před dvaceti lety dva klíčoví členové vládní strany veřejně vyzvali svého předsedu a premiéra k rezignaci.
Plánovaná generální rekonstrukce Juditiny věže Karlova mostu čelí kritice ze strany Národního památkového ústavu (NPÚ), protože zásahy nejsou vzhledem k historické stavbě dostatečně citlivé a památka přijde o historickou autenticitu. S rekonstrukcí zásadně nesouhlasí i Klub Za starou Prahu, který se musí z věže po devadesáti letech vystěhovat. Magistrátní památkáři však generální opravu památky považují za nutnou: do věže podle nich zatéká a navíc konstrukci napadla dřevokazná houba.
To je tak, když se někdo snaží zalichotit.
V anglosaské publicistice se často používá termín „new normal“, označuje se jím jev nebo situace dříve nemyslitelná, která se ale po nějakém vývojovém přelomu stala běžnou a měla by jako taková být brána.
Máme za sebou další 17. listopad. Je to svátek, který se zajímavě vyvinul.
Pavel Tigrid po sobě nezanechal žádné memoáry, jak už to tak bývá u lidí, kteří stále něco píší. Nezanechal ani žádnou politologickou školu, neexistuje žádný „tigridismus“. Neměl ambice být spisovatelem, jako je měl Ferdinand Peroutka, nebyl to myslitel a filozof. Tigrid byl především organizátor, komentátor a vydavatel, po návratu do vlasti taky chvíli politik a ministr kultury… Ale hlavně byl vždy – Tigrid.
Bývalí členové KSČ a vůbec lidé, kteří se za minulého režimu cítili dobře, se konečně pomstili těm, kdo reálný socialismus svrhli. Když už se zdálo, že jsou příliš staří, tak to přece jen dokázali a svěřili vládu nad zemí člověku, jenž byl nomenklaturním kádrem a agentem StB.
Jak praví nejmenovaný klasik, na Moravě je sice všechno lepší, ale pokurvit si to tam lidé zvládli též.
Lid promluvil, píše a říká se po volbách. Někdy bych si po nich s tím lidem rád promluvil já (text vznikal ještě před sněmovními volbami). Ale vím, že to asi nepůjde. Ten lid je totiž dosti neuchopitelná postava. Lidé mojí a starších generací toho o něm vyslechli hodně, slovo lid jim mohlo znít docela hrozivě. V časech dětství jsem například věděl, že v zemi tomu lidu patří hodně, vlastně všechno.
Zdeněk Urbánek byl tím, čemu Angličané říkají kouzelný člověk. Kdo měl štěstí ho ještě trochu zažít, měl pocit, že se vedle něj vždy cosi rozsvítilo.
Na předvolební plakáty pražské KSČM začali lidé lepit poslední dopis Milady Horákové, který popravená advokátka napsala před svou smrtí v roce 1950. Dopis se objevil hlavně na postavě poslankyně Marty Semelové (KSČM), která dlouhodobě vzývá někdejšího prezidenta Klementa Gottwalda, jenž rozsudek smrti nad Horákovou podepsal.
Existuje v Česku jedna strana, jejíž volební výsledek neinspiruje k všelijakým spekulacím, stejně jako role v budoucím parlamentu či vládě.
V uplynulých dnech se připomínalo deset let od vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), v rámci toho připomínání vystoupil v České televizi náměstek ředitele Ondřej Matějka.
Socha byla zbořena před skoro sto lety, přesto je polemika nad jejím osudem stále živá. Likvidací sochy jako by ještě zesílilo poselství, které nám měla předat z dávných dob, kdy Čechy ještě byly nezávislým královstvím. Historie umění řadí mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze do malé skupiny tří podobných monumentů.
Celé české 19. století se dmulo pýchou nad Rukopisy královédvorským a zelenohorským. Když pak byla zpochybněna jejich pravost, došlo na vylučování z národa: Masaryk byl nazván „šerednou hlízou“ a matka, jež ho zrodila, „netvornou, zlo sálající saní“. Dnes, kdy vzrušení opadlo do lhostejnosti, je můžeme brát jako pozoruhodný důkaz české „šikovnosti“. A také citu. Rukopisy slaví dvě stě let.
V tomto diskusním Salonu Týdeníku Echo se sešli staří zbrojnoši. Na začátku září všichni obdrželi ocenění ministerstva národní obrany za účast ve III. odboji. Ten lze co do dramatičnosti těžko srovnat s odbojem I. a II., ovšem svou tíhu měl také. Odehrával se v časech pozdního komunismu, o jehož podstatě se vede polemika.
Pavel Kohout. Největší egoman, největší dobrodruh, stalinista s lidskou tváří i demokrat, chartista, vynesenec z vlasti a sázavský zahradník.
A co ten Baxa, jak tomu se vede? ptával se Masaryk, když přišla řeč na to, kdo churaví a zemřel. Karel Baxa mu ležel v žaludku. Jeho advokátská neomalenost a nacionalistické provokace nebyly podle profesorova gusta. Nikdy však proti pražskému primátorovi nezasáhl a ve funkci ho potvrzoval.
Platforma evropské paměti a svědomí ve čtvrtek podala k Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně trestní oznámení na poslední žijící členy vedení Komunistické strany Československa (KSČ) Milouše Jakeše, Lubomíra Štrougala a Petera Colotku a další osoby údajně odpovědné za zabíjení na hranicích komunistického státu. Podle výkonné ředitelky platformy Neely Winkelmannové jsou jejich činy jakožto zločiny proti lidskosti nepromlčitelné.
Pohledy zdáli klamou i bystrozraké. V historických ohlédnutích to platí dvojnásob. Nemusíte hledět až do eneolitu, stačí zhlédnout nedávné století. To už lidé měli noviny a uměli s nimi pěkně šikovně zacházet. Obrazy z deníků a magazínů přenášejí štiplavou atmosféru stále živoucího nacionalistického blouznění.
Malíř Roman Trabura má ateliér na pražském Žižkově, ale rodem i povahou je Valach.
tydenikTento sloupek píšu v Plzni, v hotelu kousek od náměstí Republiky – jsem tu na divadelním festivalu. Ve stínu věže katedrály sv. Bartoloměje tam stojí raně barokní mariánský sloup.
Výstavní pitomost je zaujmout názor v nějaké konkrétní věci nikoliv podle věcné podstaty, ale s ohledem na to, proti komu se tím vymezíme nebo s kým bychom se mohli ocitnout v jedné řadě.
Již v okamžiku, kdy začaly telegrafy onoho „kalného rána“ 14. září 1937 vyklepávat zprávu o smrti T. G. Masaryka, stala se z bývalého prvního občana legenda. Gloriola však postavu „otce zakladatele“ československého státu obestírala již dávno předtím. Peripetie „druhého života“ TGM vypovídají mnohé o něm, ale hlavně o české společnosti a jejích proměnách v uplynulých desetiletích.
Klesli jste hodně hluboko. Těmito slovy komentují zahraniční návštěvníci vyhlídku, že Češi zvolí za premiéra trestně stíhaného podnikatele. Zvláště návštěvníci z východní Evropy pamatují, jak bylo Československo mezi válkami vzorovou demokracií a příkladem, že existuje lepší možnost než násilnické diktatury, které přivedly do katastrofy celý svět.
