Socha byla zbořena před skoro sto lety, přesto je polemika nad jejím osudem stále živá. Likvidací sochy jako by ještě zesílilo poselství, které nám měla předat z dávných dob, kdy Čechy ještě byly nezávislým královstvím.

Historie umění řadí mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze do malé skupiny tří podobných monumentů. Zobrazují Pannu Marii v životní velikosti stojící na nejméně desetimetrovém sloupu a vznikly na konci třicetileté války jako díkůvzdání obyvatel na záchranu města před Švédy. První sloup postavili Bavoři roku 1638 na mnichovském Mariánském náměstí. Bylo to pět let poté, co král Gustav II. Adolf rozhodl, že Mnichov nezničí, ale spokojí se s výkupným. Dodnes je socha považována dokonce za geografické centrum Bavorska. Na vídeňském náměstí Am Hof byl sloup postaven v roce 1646 poté, co si generál Lennart Torstensson rozmyslel tažení na rakouské hlavní město, i když k němu měl po vítězné bitvě u Jankova volnou cestu. Nakonec byl v roce 1652 vysvěcen pražský sloup od sochaře Jana Jiřího Bendla jako upomínka na úspěšnou obranu Starého Města před Švédy v roce 1648.

Sloupy si byly podobné i v tom, že představovaly Pannu Marii podle biblické Apokalypsy jako „ženu sluncem oděnou“, která stojí na srpu měsíce, v Praze ovšem na drakovi. Shodovaly se i v tom, že na soklu je obklopovaly sochy čtyř andílků, v pražském případě andělů, kteří podle jednadevadesátého žalmu likvidují čtyři nepřátele lidstva, tedy lva zobrazujícího válku, mor v podobě baziliška, hlad jako draka a ovšem náboženskou herezi jako hada.

Praha se mariánským sloupem hlásila do kulturního okruhu, kteří tvoří jádro střední Evropy, proto se dá označit za nedorozumění, že byl sloup s nepochybnou kulturně-historickou hodnotou záhy po vyhlášení nezávislosti dne 3. listopadu 1918 povalen a už nikdy neobnoven. Vždyť přece šlo jen o znamení díků, že Praha unikla válečným hrůzám. O nedorozumění hovořil i Tomáš G. Masaryk. „Neznal jsem podrobností, ale byl jsem si jist, že čin vznikl především z rozčilení politického, nikoliv náboženského, a tak jsem věc vyložil. Věděl jsem přece, jak odstranění této sochy často bylo požadováno, protože platila za pomník naší porážky na Bílé hoře,“ popisoval diplomatické těžkosti, jež mu zboření sochy způsobilo při návštěvě Londýna.

Masaryk popsal problém Čechů s mariánským sloupem exaktně. Národní historie tradičně líčí bělohorskou porážku z roku 1620 jako počátek tří staletí temna. Národ přišel o svůj stát, byl podroben násilné rekatolizaci, měla být zlikvidována i jeho řeč a to všechno začalo jednou nešťastnou bitvou. S tím symbolem bylo třeba se vyrovnat rovněž symbolickou cestou. Co se tedy nabízelo lépe než poražení sloupu? Dnes je možné tvrdit, že sloup nevznikl přímo pod vlivem Bílé hory, v každém případě byl znamením, že římští katolíci definitivně ovládli České království.

Objev otce Dominika

Připomínkou kulturně-historického zakotvení Čech a Moravy i okolností spojených s obnovou české státnosti se ovšem význam mariánského sloupu nevyčerpá. Vyzývá k delší pouti proti proudu dějin, třeba je možné připomenout jeho náboženský význam, nebo dokonce roli, již sehrálo zobrazování Matky Boží v náboženských válkách 17. století. Není totiž úplně pravda, co před sto lety tvrdili diplomaté Československé republiky, když chtěli omluvit řádění výtržníků ze Staroměstského náměstí. Socha Panny Marie nebyla postavena bez jakéhokoli vztahu k bitvě na Bílé hoře. Souvislost se hledá nejsnáze prostřednictvím exkurze do Mnichova. Tamní sloup nechal vztyčit bavorský kurfiřt Maxmilián I., který byl vrchním velitelem vítězného vojska od Bílé hory. Neděkoval jen za záchranu města před švédským králem. „V tomto monumentu se mísí vzpomínka na vítězství z roku 1620 s díkůvzdáním za odchod Švédů,“ přibližuje význam mnichovského sloupu francouzský historik Olivier Chaline. Pražský i vídeňský sloup vznikly podle mnichovského vzoru, a nejde tedy vyloučit, že také jejich stavitelé chtěli připomenout slavnou bitvu. V každém případě byla socha Panny Marie podle Apokalypsy, jak ji známe ze tří středoevropských sloupů, symbolem vítězných bojů katolíků s protestanty. Katolíci by se přitom v duchovních i pozemských bitvách k Matce Boží tak často neodvolávali, kdyby neměli zkušenost Bílé hory.

Příběh o tom, jak se stal mariánský kult jednou z hlavních ideologických zbraní třicetileté války, nepopisují pouze historické knihy, ale dokonce cyklus třinácti obrazů z karmelitánského kláštera rovněž v Mnichově. Připomínají historii slavného kazatele Dominika od Marie a Ježíše, který byl vyslán papežem Pavlem V., aby v roli neoficiálního polního kuráta podpořil vojsko bavorského vévody Maxmiliána při českém tažení roku 1620. Dominik byl významným mystikem původem ze Španělska a považoval sám sebe za nástroj, jímž chce Bůh pokořit a zničit své nepřátele, tedy protestantskou armádu českých stavů. Z dnešního pohledu to jde sotva označit za realistický či pragmatický přístup, přesto tímto postojem dokázal významně ovlivnit průběh války. Existují dokumenty popisující Maxmiliánovo tažení jižními Čechami, při nichž vévoda obsadil 11. října městečko Strakonice. V místním zámku pak otec Dominik objevil zničený obraz Klanění pastýřů, který byl obětí ikonoklastického nadšení protestantských vojáků či kazatelů (novější výzkumy ovšem lokalizují nález na zámek ve Štěnovicích u Plzně). Konkrétně měly všechny postavy s výjimkou Ježíška vypíchané oči. Týkalo se to tedy i Matky Boží – a to byla z pohledu španělského mystika neslýchaná svatokrádež. Podle legendy zachycené v mnichovském karmelitánském klášteře strakonická událost české tažení rozhodla. Zničení obrazu bylo násilím na samotné Panně Marii a viníci v čele s protestantským českým králem Fridrichem Falckým zasluhovali trest.

Zázrak na bitevním poli

Svou historickou roli obraz sehrál 8. listopadu, když katolická armáda dorazila na dohled Bílé hory a její generálové pochybovali o tom, zda má smysl podstoupit rozhodující bitvu. Měli k dispozici asi 30 tisíc Bavorů, Valonů, Španělů, Italů a Poláků, proti nim však stálo stavovské vojsko složené z 20 tisíc protestantských Němců, Rakušanů, Čechů a Uhrů, kteří byli zvýhodnění pozicí na výšinách Bílé hory. Především katolický generál Karel Bonaventura Buquoy nechtěl riskovat, protože předpokládal, že se špatně placení vojáci českého krále v nejbližších dnech stejně rozutečou. Do válečné rady však nikým nepozván dorazil otec Dominik a ukázal důstojníkům zohavený obraz, který volal po odplatě. Zanícené kázání přesvědčilo i Buquoye. Katolická armáda se vydala proti nepříteli s mohutným pokřikem „Santa Maria!“, zpočátku se však bitva nevyvíjela jednoznačně v její prospěch. Pod prvním nárazem se sice rozpadlo levé křídlo protestantského vojska, posléze však katolíky obrátil na útěk jezdecký výpad mladšího knížete Kristiána z Anhaltu. Ve prospěch katolíků se začaly poměry znovu obracet, když polská jízda zahnala uherskou kavalerii směrem k Motolu.

Rozhodujícím okamžikem však bylo opět vystoupení otce Dominika. Před hlavní uskupení katolické armády vjel na koni v bílém plášti, na krku měl uvázán strakonický obraz Klanění pastýřů, v ruce krucifix a vyzýval ke zteči Bílé hory. Existuje řada nejen legendárních svědectví, že v té chvíli došlo k rozhodujícímu obratu. Vojáci katolické ligy překonali přirozený strach z krveprolití a začali pochodovat vzhůru na Bílou horu. Strach se naopak rozšířil ve vojsku českého krále, které začalo ustupovat. Tato změna nálad se projevila v legendách svědectvím, jak ze zázračného obrazu otce Dominika šlehaly blesky a oslepovaly armádu kacířů, případně že karmelitán měl náhle na prsou místo obrazu ohnivou kouli, která nepřátelským vojákům „učarovala oči“. Ovšem i starší kníže z Anhaltu, jenž velel protestantské armádě, zanechal svědectví, že „Bůh odňal odvahu našemu vojsku natolik, nakolik bych to nikdy nebyl s to pokládat za možné, aby se mohl takového počtu mužů zmocnit takový a tak náhlý děs, až byli více než zženštilí“, jak popsal paniku, která rozhodla. Nábožensky motivované zuřivosti se připisují největší násilné výstřelky v závěru již rozhodnuté bitvy, zvláště když zběsilí Neapolitáni bez milosti zmasakrovali Schlickův moravský pluk u zdi letohrádku Hvězda.

Tuzemští historici nevěnují roli otce Dominika a obrazu zohavené Matky Boží pozornost, francouzský historik Chaline ovšem dokládá nezpochybnitelnou roli karmelitána ve válečné radě i na bitevním poli. Zároveň připomíná, že příběh „strakonického“ obrazu vystihuje tehdy klíčový náboženský rozměr válečného konfliktu. Protestantský král Fridrich byl příznivcem kalvínského učení, které považovalo uctívání obrazů za modloslužebnictví a trvalo na jejich ničení. Proto také nechal zlikvidovat vybavení chrámu svatého Víta včetně Madony od Lucase Cranacha a hrobu Jana Nepomuckého, jeho lidé odstranili krucifix na Karlově mostě apod. Méně revoluční luteráni rabování v kostelích odsuzovali, a také proto se stal boj proti ikonoklasmu ideologií katolíků, kteří chtěli s její pomocí rozdělit protestantský tábor. Ani Fridrich si ničením obrazů v Praze velké sympatie nezískal.

Bitva na Bílé hoře byla vítězstvím boje proti ikonoklasmu, Panna Maria se v ní pomstila pronásledovatelům. Proto také v Římě záhy vznikl kostel Panny Marie Vítězné, kam byl přenesen zázračný Dominikův obraz, proto se na její ochranu odvolávali všichni vůdci protireformace. Mariánské sloupy připomínaly, že město před Švédy ochránila právě ta Matka Boží, která zničila vojsko kacířů na Bílé hoře. V tomto kontextu mělo povalení sloupu na Staroměstském náměstí hlubší smysl. Výtržníci z listopadu 1918 jako by chtěli navázat na ničení obrazů z dob Fridricha Falckého, a pomstít tak historickou porážku protestantů. Bourat památky se obvykle považuje za nekulturní, nepřítomnost mariánského sloupu na Staroměstském náměstí je však sama kulturním fenoménem, který připomíná, jak náboženství kdysi dávno formovalo i naši současnost.