Jak praví nejmenovaný klasik, na Moravě je sice všechno lepší, ale pokurvit si to tam lidé zvládli též. Tím, že Moravané mluví hezčím jazykem, rozumějí vínu a slivovici a umějí se pokřižovat, se mohlo zdát, že jsou méně náchylní komunismu, ale to se ukázalo jako omyl. Pěst třídního boje tam dopadala snad ještě tvrději než v demoralizovaných Čechách, komunisti z Moravy byli možná ještě větší svině než z jiných částí země a těch zničených rodin, mučených sedláků, hospodářů a jejich domrvených životů tam rozhodně nebylo méně než v méně požehnaných krajích.

Připomíná to nová divadelní inscenace na nečekaném místě, ve Švandově divadle na pražském Smíchově (Smíchov je od Moravy ještě dál než třeba Libeň). Jmenuje se Lámání chleba a jejím autorem je spisovatel a zlínský soudce Josef Holcman: před dvěma lety měla v Uherském Hradišti premiéru hra Cena facky, kterou podle jeho prózy napsal Karel Steigerwald, režíroval Břetislav Rychlík. Lámání chleba je prvním samotným divadelním textem Josefa Holcmana.

Letos pětašedesátiletý Holcman je významnou postavou jižní Moravy z významného rodu: narodil se v roce 1952 v Kyjově, jeho předci žili po staletí v blízkých Skoronicích. Německé příjmení prozrazuje osídlení obce po třicetileté válce, během níž byl kraj těžce postižen a skoro vylidněn. Potomci těchto přišlých rodin se již dávno „pomoravštili“, ale určitě jim zůstala pracovitost a paličatost. Těmito vlastnostmi se vyznačoval jak Holcmanův děd Josef (1901–1979), tak otec Vojtěch-Adalbert (1925–1985), oba významní představitelé Slovácka, děda byl starosta Skoronic a poslanec, otec místní kronikář, divadelní ochotník, tvrdohlavec, předseda družstva, do kterého léta odmítal vstoupit, vinař a také organizátor jízdy králů, toho zvláštního rituálu, kde „němý král jede krajem, žebrá u hospodářů a hraje divadlo: potupně převlečený za babu, pořád před něčím prchá“.  

Jízda králů, kterou by Vojta, hlavní postava Lámání chleba, rád obnovil, je nutný prvek moravského tématu, viz Kunderův Žert. Co je však nové, je právě ta naznačená moravsko-německá symbióza, která, pokud vím, se na divadle ještě v takové míře neobjevila. Rodová kronika vzpurného Vojtěcha-Adalberta, jak by se Holcmanova hra dala nazvat, totiž začíná na konci války, kdy je obec střídavě obsazována wehrmachtem a rumunskou armádou – ta se účastnila jako ruský spojenec dobývání jižní Moravy. Při ústupu Němců se u Vojty (Jacob Erftemeijer) na statku skryje rakouský zběh Franz (Tomáš Červinek), kterého Vojtěch se svým kamarádem, zbožným Aloisem (Petr Buchta), na pár dní ukryjí a dají mu civilní šaty. Je to sice nepřítel a oni mají dosti důvodů mu nedůvěřovat, ale jsou to křesťané – a také ta špetka německé krve... Franzovi se podaří dostat domů, do Rakouska, což vytvoří linii, po níž se budou zachránci a zachránění (ne)stýkat – vždy s problémy, neboť přestože to mají tak blízko, režim, který v Československu po válce zvítězí, ničí všechny vztahy, natož ty mezinárodní. Budou se mít rádi, ale něco je bude dělit, právě ten odlišný, ale v obou případech silný zážitek války. Silná je scéna, kdy Vojtěch a Alois krátce po ruské okupaci navštíví Franze s odměřenou ženou Rosou (Andrea Buršová) ve Vídni a zase je jasné, že mezi ně něco vstoupilo, zase ty strašné dějiny, které si v jejich koutu Evropy nedají pokoj.

Rakouský motiv je ale jen jedním z řady témat, která vytvářejí obsahovou rovinu inscenace. Holcman napsal text, který v celkem plynulém toku zobrazí proměnu moravské vesnice během tří desetiletí: kolektivizace, rozkulačení, policejní pronásledování, proticírkevní tažení. Pak přece jen tání a jakési změkčování poměrů. A pak zase pád po roce 1968…

Paličatý, ale činorodý a vitální Vojta se snaží ubránit prostor života, který mu dával na vesnici smysl. Hospodařit, jak nejlépe umí, držet zvyky a tradice, které se osvědčily, vést život aspoň v rámci možnosti zbožný a morální. Je to zjev patriarchální a v lecčems jaksi archaický, z postavení jeho ženy Liby (Martina Krátká) by se bojovnice za gender zhroutila, ale právě tito lidé, paličatí pruďasové a konzervativci, udržovali jistou snesitelnost života i na moravské vsi, ve které bylo jinak sviní požehnaně. 

Divadelně jde o inscenaci pojatou konzervativně a lze si představit, že režijnímu pojetí Doda Gombára, uměleckého šéfa Švandova divadla, bude vyčítána doslovnost, popisnost a didaktičnost. Přiznám se, že mě popuzovala postava pošťačky, která svou figuru doslova okopírovala z role vojačky v podání Moniky Načevy ze sklepácko-havlovských Mlýnů: jednou dvakrát ten výstup šel, pak už to bylo příliš. Ale to je detail. Já bych ocenil dramatické tempo a spolehlivě vedené herectví většiny souboru. Spíše se mi zdá důležité, že se taková ostře antikomunistická hra uvádí i v roce 2017, sto let po bolševickém převratu. Antikomunismus není anachronismus, ale nejsilnější emoce při pohledu na minulé století. A nejoprávněnější.

Josef Holcman: Lámání chleba

Režie: Dodo Gombár. Dramaturgie: Iva Mikulová. Scéna: Lucie Labajová. Kostýmy: Lenka Odvárková. Hudba: Jiří Hájek

Premiéra 21. října 2017 ve Velkém sále Švandova divadla. Praha 5