Jak česká společnost zavrhla a pak opět přijala Tomáše Garrigua Masaryka a jeho odkaz

Budu se na vás dívat...

Jak česká společnost zavrhla a pak opět přijala Tomáše Garrigua Masaryka a jeho odkaz
Budu se na vás dívat...

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Již v okamžiku, kdy začaly telegrafy onoho „kalného rána“ 14. září 1937 vyklepávat zprávu o smrti T. G. Masaryka, stala se z bývalého prvního občana legenda. Gloriola však postavu „otce zakladatele“ československého státu obestírala již dávno předtím. Peripetie „druhého života“ TGM vypovídají mnohé o něm, ale hlavně o české společnosti a jejích proměnách v uplynulých desetiletích. Už velkolepě pojatý akt rozloučení s Prezidentem Osvoboditelem nabídl 21. září nejen emočně silné obrazy, ale také inscenaci pohřbu se silnými politickými prvky, které měly podpořit domácí i zahraniční autoritu státu vzhledem k rychle rostoucím politickým turbulencím. Nad rakví pronesl prezident Edvard Beneš emblematická slova o tom, že Masarykovu odkazu věrni zůstaneme.

Opěvování velkého státníka vydrželo zhruba rok. Šok z mnichovské kapitulace zatřásl s ideovými oporami, k nimž se hlásila republika, která již od podzimu existovala ve zredukované podobě bez pohraničních území. Horečně se hledali viníci a vedle Beneše se nenávist části veřejnosti zaměřila i vůči Masarykovi. Vytýkalo se mu, že otevřeně vystupoval proti antisemitismu, nabídl národu „jen šalebné ideje demokracie“ a způsobil, že český národ se stal „zajatcem liché pokrokovosti“. Nacistická okupace přinesla snahy ukázat české dějiny i myšlení v podřízené pozici vůči říši, TGM byl za protektorátu zcela zavržen, což souviselo i s významnou rolí syna Jana v londýnském exilu. K TGM se pak hlásila především nekomunistická rezistence, komunisté své hrdiny, kteří je vedli do protinacistického odboje, viděli především v husitských bojovnících.

Tatíček Masaryk - Foto: Profimedia.cz

Po osvobození se převalila další vlna revidování tradic. Ještě předtím, než zavládl skutečně mír, se domácí i exiloví představitelé rezistence shodli, že nová republika musí být lepší a měla by být konstruována jako protiváha k politickému, společenskému a v neposlední řadě sociálnímu zřízení, které všichni zažili v době před rokem 1938. Masaryk se však po válce z kritického diskurzu o první republice víceméně vymykal. V jeho působení se vyzdvihoval zvláště akcent, který kladl na demokratický socialismus a na boj proti fašismu a válce. Zdůrazňoval se jeho zápas za kulturní a sociální pokrok a proti reakčním živlům a vyzdvihl se jeho dělnický původ. Divadelník a spolutvůrce komunistické kulturní politiky E. F. Burian ho vykresloval jako bojovníka za práva malých lidí. Příliš se ale nemluvilo o Masarykových výhradách k marxismu.

Boření ikonografie

Přišel únor 1948 a nová mocenská garnitura pociťovala téměř jako existenční nutnost zařadit (nejen) prvorepublikové tradice, včetně té masarykovské, mezi témata, s nimiž se chtěla „vyrovnat“ a vůči nimž se snažila ideologicky vymezit. Politické elity využily možnosti přistřihnout stránky minulosti podle svých představ. Komunisté toužili zaujmout vrchol pyramidy českých dějin. Kritériem k ocenění dávné i nedávné minulosti však byla hlavně komunisty prokádrovaná pokrokovost, a tak je jasné, že se do nového kánonu osobností mnozí velikáni našich dějin už nevešli. V 50. letech byla zpočátku zřejmá jistá obojakost v přístupu k Masarykovi. Sté výročí narození připomínal komunistický tisk v roce 1950 ještě celkem příznivě. Rudé právo psalo o jeho humanistickém odkazu. V oficiální rétorice byla poměrně pozitivně hodnocena Masarykova role před první světovou válkou, například s ohledem na jeho vystupování během tzv. hilsneriády, a boj za modernizaci společnosti. Oficiální oslavy se však z rozhodnutí komunistického vedení již nekonaly, ke hrobu se alespoň dostavila delegace v čele s předsedou vlády Antonínem Zápotockým. Úřady se sice obávaly neoficiálních shromáždění, ale bezpečnostním orgánům bylo ještě doporučeno, aby postupovaly taktně.

Centrální místo v komunistické interpretaci Masarykova příběhu však sehrávalo hodnocení jeho vztahu k bolševické říjnové revoluci v Rusku a následného politického vývoje v ČSR, kde již bylo jeho působení posuzováno jenom záporně. Na protimasarykovských kampaních se podílel z nejvyššího vedení KSČ především ideolog Václav Kopecký, ale zapojil se do nich také Zdeněk Nejedlý, který za první republiky patřil k Masarykovým příznivcům. Jedním ze symbolů ideologických kampaní se stalo stržení Masarykovy sochy v Prostějově v dubnu 1953. Intenzivní tažení proti masarykovské ikonografii se rozeběhlo především po nepokojích v souvislosti s měnovou reformou počátkem června 1953, které ukázaly, že ve velké části společnosti zůstaly zachovány pozitivní vazby k meziválečnému státu i osobě prvního prezidenta (Masarykovu sochu strhl dav i v centru nepokojů v Plzni). K vystupňování propagandy za marxistický obraz prvorepublikové minulosti a boj proti ideám „masarykismu“ vyzvalo zasedání ÚV KSČ v prosinci 1953. Účelově pokřivený historický obraz Masaryka a jeho významu pro československý stát lze najít i v dílech historiků, kteří stavěli hlavně na ideologii a ne tolik na faktografii, jako byl Václav Král nebo Jan Pachta. Koncem 50. let a především během 60. let se začíná situace měnit k objektivnějšímu náhledu a vznikla také díla zabývající se Masarykovou ideou humanismu a demokracie.

Na VIII. všesokolském sletu v Praze v roce 1926 se TGM upřímně bavil - Foto: Profimedia.cz

Tatíček, který střílel do dělníků

Pražské jaro a pokus o reformy komunistického systému znamenají opětovný návrat Masaryka do veřejného povědomí a po dlouhé době možnost o něm objektivně hovořit. Obnovení zájmu o význam TGM bylo zřejmým dokladem, že soustředěná snaha komunistické ideologie nevymazala jeho postavu z české kulturní paměti. Masarykovo výročí narození 7. března 1968 uctily návštěvy jeho hrobu v Lánech delegacemi několika uměleckých svazů, například Svazu spisovatelů. Objevil se neúspěšný návrh na opětovné přejmenování univerzity v Brně na Masarykovu univerzitu (od 1960 nesla název Univerzita Jana Evangelisty Purkyně). Specifickou skutečností však byly intenzivní debaty v kontextu česko-slovenských pnutí, neboť postava prvního prezidenta se objevila jako součást připomínání 50. výročí vzniku Československa, jež se však koncentrovalo zvláště na kontexty spojené s federalizací státu. Způsob vyprávění o Masarykovi na české straně vyzdvihoval jeho myšlenkové tradice, přínos demokracii a zásadám humanity, o něž se opíral prvorepublikový stát, slovenský pohled byl tehdy mnohem kritičtější, vzhledem k nevyřešeným národnostním problémům v předmnichovském Československu. Vydáno bylo několik publikací, mimo jiné Hovory s TGM od Karla Čapka nebo dobře propracovaná biografie z pera filozofa Milana Machovce. Znovu byly jako akt symbolického přihlášení se k odkazu meziválečného státu odhalovány Masarykovy památníky (v Brně či ve Strážnici), které počátkem 50. let zmizely z veřejných prostranství. Nástup Husákova vedení znamenal jejich návrat zpět do depozitářů (v tom lepším případě).

Srpnová okupace armádami Varšavské smlouvy znamenala konec reformního experimentu československých komunistů. S tím souvisely nejen tvrdé dopady do politického systému, ale přímo či zprostředkovaně také do různých forem společenského života. Jedna ze sfér, kde se nastupující normalizace plně projevila, se týkala i nového utváření vzpomínkové kultury a dějinné politiky. Husákovo vedení věnovalo velkou energii také novému převyprávění příběhů moderních československých dějin, které v manipulativní podobě vykreslovaly zejména roli radikální levice a KSČ po vzniku československého státu. Vznik republiky způsobila v duchu normalizace především touha lidových mas, které se inspirovaly dílem velkého Lenina v Rusku. Tato skutečnost se promítla i do nahlížení na osobu T. G. Masaryka. V oficiálním prostoru se hlavně připomínal Masarykův podíl na sociálních nerovnostech a vykořisťování pracujících a na potlačování třídních zápasů pracujících („Masaryk nechal střílet do dělníků“). Komunistický narativ navíc upřednostňoval ve výkladu vzniku samostatného státu datum 14. října jako pokus o socialistický převrat. Zpochybňována byla i prvorepubliková podoba demokracie. Zkreslené interpretace Masarykovy politiky byly součástí i školních učebnic. Pravda o Masarykovi se mohla říkat jen doma v soukromí, ovšem doprovázená slovy: „Hlavně to nikde a nikomu neříkej.“ Navzdory tomu si disent a některé neoficiální skupiny význam Masaryka připomínaly i v 70. a 80. letech. Aktivní byli zvláště legionáři nebo bývalí členové Masarykovy společnosti, rozpuštěné v 50. letech. Ti mimo jiné organizovali pietní shromáždění u Masarykova hrobu v Lánech, u příležitosti všech symbolických dat spojených s Masarykovým životem a vznikem Československa. Shromáždění pravidelně monitorovala Bezpečnost. V sudetoněmeckém tisku se psalo o Masarykovi jako o tvůrci zkrachovalého státu.

První pomník TGM byl odhalen v Chabařovicích v roce 1936 - Foto: Profimedia.cz

Změna v pohledu na T. G. Masaryka přišla až pod vlivem Gorbačovovy politiky uvolnění komunistických režimů ve druhé polovině 80. let. V září 1987 se nabídla jako příležitost k připomenutí Masarykova odkazu padesát let od jeho smrti. Signatáři Charty 77 uspořádali v Lánech poměrně početné shromáždění. Vlasta Chramostová zde přednesla básně a filozof Ladislav Hejdánek se pak v projevu zamýšlel nad tím, že jsme byli nejdemokratičtějším národem v Evropě – a kam se tato zkušenost během let vytratila. Skutečným prolomením oficiálního tabu byl článek historika Jana Galandauera v Rudém právu, který pokusem o solidní zhodnocení Masarykova významu vyvolal vysokou vlnu příznivých i odmítavých reakcí. Změnu v přístupu symbolizovalo i opětovné zavedení 28. října coby státního svátku v roce 1988. Pro některé lidi to znamenalo, že už se zase může o prvním prezidentovi hovořit poněkud hlasitěji. I v mém rodném Benešově se tu a tam objevily za okny Masarykovy portréty.

Masaryka na stovku

Revoluční atmosféru v roce 1989 ovlivnil ozvuk demokratických tradic 20. století, k nimž patřila jako jedna z hlavních také masarykovská. O inspiraci prvním československým prezidentem svědčila třeba hesla požadující stažení tehdejší stokorunové bankovky s Gottwaldovým portrétem a nahrazení důstojnějším symbolem („Masaryka na stovku“) nebo zpěv jeho oblíbené písně Ach, synku, synku. Masarykovy portréty se objevily na plakátech a získal znovu slávu oficiality. Lidé se spontánně hlásili k opětovnému zavedení demokracie a obecně lze říci, že společnost hledala vzory především v době mezi světovými válkami. Občané si mohli svobodně připomínat symboly československé státnosti a osobnost T. G. Masaryka byla znovu přítomna na veřejných prostranstvích, když se jeho jménem hromadně přejmenovaly ulice a náměstí. Disidenta a dramatika Václava Havla navíc vnímala část české veřejnosti jako dědice Masarykovy tradice a jako dalšího „filozofa na trůnu“, i když postupem času bylo toto srovnání zpochybňováno.

Chceme radši tohle? - Foto: Profimedia.cz

Masaryk vytvořil na přelomu tisíciletí kolbiště, kde se střetávaly tři hlavní protagonisté českého státu. Při masarykovském jubileu v březnu 2000 tehdejší premiér Miloš Zeman na prvním prezidentovi ocenil jeho demokratický étos, přičemž se v tom shodoval s prezidentem Václavem Havlem. Do Masarykova mýtu se naproti tomu opřel Václav Klaus, tehdejší předseda Poslanecké sněmovny. S odstupem sedmnácti let si můžeme říci, že to byla celkem pohodová doba, kdy se vedla poměrně racionální polemika a nehrálo se tak na emoce, jako se to děje teď. Zajímavé by bylo zjistit, jakou podobu demokracie si Češi nyní přejí. Virtuální prostor umožnil ohromnou demokracii a svobodu vyjadřovat se kdykoli a kdekoli úplně ke všemu. Tato demokracie však neznamená vylívat kbelíky špíny na druhé. Podobné výlevy Masaryk ve své době označil za „sprostotu“. Nejen s tím bychom nyní mohli souhlasit. Pro dnešní dobu se nabízí i řada dalších apelů – „nebát se a nekrást“, „demokracie je diskuse“, „Ježíš, ne César“. TGM snad nebude jen „mrtvým“ symbolem.

Autor je historik, Historický ústav AV ČR

Jaroslav Šebek