Josef (Joe) Hloucha (1881–1957) patřil k nejvýznamnějším přispěvatelům do sbírek Náprstkova muzea. Svou sbírku založil již v šestnácti letech a rozšiřoval ji po celý život. Výstavka představuje výběr z méně známých oblastí cestovatelova zájmu: z Číny, Afriky a Jižní Ameriky.
Jedna z výhod naší zaostalosti a provincionálnosti je, že tady některé věci nelze jen tak dělat, neboť by byly hned směšné. Taková je třeba představa, jak se nějaká mladá česká spisovatelka přihlásí ke kampani Bojkotujte Izrael a zakáže překlad svého zajisté geniálního díla do hebrejštiny. Znám trochu několik českých spisovatelek, nejsem si úplně jistý jejich názory na izraelsko-palestinský konflikt, u některých bych předpokládal i názory řekněme dosti kuriózní.
Když se svět, jak jsme ho znali, zhroutí, musí se každý postarat sám o sebe, nevěří nikomu a ničemu. Matka Kuráž viděla to nejhorší a dávno přišla o iluze. Dívá se na historii zezdola a pociťuje ji na vlastní kůži. Z neznalosti a nemohoucnosti se stává součástí zla. Z něj žije, ale z něj také pramení její bolest. Bertolt Brecht: Matka Kuráž a její děti, divadlo ABC, Praha, 20. 10. 2021.
Signální výtisky nového románu irské spisovatelky Sally Rooneyové Krásný světe, kde jsi (Beautiful World, Where Are You), které se rozesílaly před jeho anglickým vydáním, se na internetu prodávaly za stovky dolarů. Vystihuje to postavení autorky na dnešní scéně a oddanost fanoušků, ochotných se plácnout přes kapsu, jen aby si její novinku mohli přečíst o pár dní dřív. Uvedení knihy předcházela i masivní kampaň, aby ne, Rooneyová je přece „literární fenomén“, „Jane Austenová mileniálů“.
Galerie současného umění Prostějov připravuje startovní ročník Festivalu současného umění. Akce nabídne tvorbu soudobých umělců různých generací. V prostorách již zmíněné galerie, prostějovského zámku, na hřbitově… budou k vidění díla z oblasti malby, grafiky, fotografie, sochařství, videoartu či performance.
První podzimní premiérou Divadla Na Zábradlí byla dramatizace slavného románu Honorého de Balzaca Ztracené iluze. Je to jedno z těch mistrovských děl 19. století, která přeskočila svou dobu a nesou obecnou platnost „lidské komedie“: první vydání Illusion perdues je z roku 1837. V maximální stručnosti lze říct, že je to vývojový román o cestě ambiciózního a talentovaného mladíka Luciena z malého města do Paříže, kde nemůže než přijít o iluze.
Známý spisovatel přijíždí do grandhotelu Evropa, aby se zde psaním románu vypořádal se ztroskotáním svého vztahu. Kdysi přepychový hotel pomalu chátrá, stejně jako v autorových očích upadá i mocný a skvostný stejnojmenný kontinent, který se v posledních letech stal skanzenem a lunaparkem pro turisty. Ilja Leonard Pfeijffer: Grandhotel Evropa, přeložila Radka Smejkalová, Host, 640 str.
Francouzský velvyslanec v České republice Alexis Dutertre je ve své funkci teprve od loňského října, ale Prahu má rád od roku 1990, kdy ji navštívil poprvé. Už v mládí četl Milana Kunderu, z dnešních francouzských spisovatelů doporučuje naší pozornosti dvě jména: Leila Slimaniová a Gaël Faye.
Muž, který spadl na Zemi je příběhem mimozemského návštěvníka, jenž byl v lidské podobě vyslán na naši planetu, aby zachránil svůj umírající lid. Jako osamělý a křehký cizinec podléhá navzdory svému nadřazenému rozumu svodům lidské společnosti a poznává, že se i pozemšťané vydali na cestu k sebezničení.
Klíma byl zakázaný, ale nebyl v tom ostrém slova smyslu disidentem, což SNB nebránilo jeho rodinu otravovat. Nepodepsal Chartu 77, ale choval se, jako by tak učinil. Účastnil se vydávání samizdatu, bytových čtení, spisovatelských setkání pod dohledem, poznal zlatá řemesla jako prodavač kaprů, zametač, saniťák. Klíma má to privilegium, že byl a je z velké spisovatelské šedesátnické plejády nejmladší. Zítra mu bude devadesát.
Naskakovat na módní vlny a nechat se jimi unášet je výhodnější než se proti nim stavět. Varovat před riziky, která se skrývají za domnělým pokrokem v kostýmu dobra, nepřináší slávu ani peníze. Člověk se tak nestane hvězdou davů, protože dav žije z okamžiků a emocí, jimiž je ovládán. Ti, kteří varují, nestojí uprostřed davu, natož v jeho čele. Jsou na okraji. Dav jejich hlas nechce slyšet, protože touží jít kupředu.
Po letech jsem se vrátil k novele Srdce temnoty anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada, poprvé vydané v roce 1902. Je to jedna z nejznámějších anglických próz, během desetiletí byla předmětem zájmu mnoha badatelů interpretována mnoha způsoby – od politického k psychoanalytickému. Ta otevřenost mnoha výkladům jistě je součástí jejího přetrvávajícího magnetismu. Dotýká se také témat, která se právě teď hojně diskutují.
Ve Státech vychází literární časopis Barren, před několika měsíci v něm začala dělat editorku poezie Danielle Roseová. Minulý pátek na Twitter napsala: „Byla bych ráda, kdyby básníci pochopili, že normální lidi vůbec nezajímá, co děláme, když mluvíme, obracíme se jen k sobě navzájem. Od bludné představy, že poezie má nějakou moc, vede přímá linka k toxickým pozitivitám, jimiž nakonec jen obelháváme sebe samé.“
Téma souboru deseti próz Všechny za jednu (osm z nich napsaly ženy) je velkoryse široké: přátelství. Takže chlapecké i dívčí, celoživotní, předčasně ukončené a už nikdy neobnovené, nečekané setkání po letech atd. Obrázek současné české (ženské) prózy je tristní jako ten azylový dům. Domácí úkoly z kurzu tvůrčího psaní v Kocourkově? Ne, ty by byly aspoň zábavné.
Cesta domů Tomáše Vorla navazuje na jeho filmy Cesta z města a Cesta do lesa a chce vzdát hold soužití s přírodou. V hlavních rolích se vrátí Bolek Polívka a Eva Holubová jako zemědělská rodina Papošů, Tomáš Hanák a Barbora Nimcová jako rodina přistěhovaná z města, Tomáš Vorel jr. a Lucie Šteflová jako revírník Ludva a jeho žena. Cesta domů, režie: Tomáš Vorel, premiéra: 9. 9. 2021.
Zdá se, že doby inkvizice a nacismu, kdy se hromadně rituálně pálily zakázané knihy, znovu přichází. A děje se tak v progresivistické Kanadě. Jak nyní informuje veřejnoprávní Radio Canada, s vyřazováním „škodlivých“ knih ze školních knihoven a jejich rituálním spalováním se začalo v Ontáriu už v roce 2019, další akce však přerušil covid. Na první pohled těžko uvěřitelná pseudonáboženská „očista plamenem“ jako smíření s domorodými národy byla ukončena tím, že se popel ze „škodlivých“ knih použil jako hnojivo při zasazení stromu
Kriminalisté obvinili nakladatelství Bodyart Press a jednoho člověka kvůli vydání a šíření knihy amerického historika Davida L. Hoggana Mýtus šesti milionů, která popírá holokaust. Policie ve Žďáru nad Sázavou, v němž bydlí jednatelka společnosti, případ nejdříve na jaře odložila, protože podle ní nešlo o trestný čin. Názor změnila po zásahu státního zastupitelství, uvedl server Deník N.
Stifter tu žil do svých třinácti let a byly to roky, které formovaly jeho smyslové vnímání, jež se pak projeví v jeho dokonalých a nevyčerpatelných (a vyčerpávajících) popisech šumavské přírody. Studený vítr a mokré cákance na tváři posledních srpnových dní, to ještě nemusí být definitivní konec léta, ale je to jeho loučení.
Letohrádek Hvězda byl v polovině 16. století postaven podle alchymistických a astrologických principů, takže by se dal považovat za svého druhu experimentální architekturu. Ferdinand Tyrolský, místodržící v Čechách, si při jeho „vymýšlení“ počínal podobně jako experimentující básník. To znamená, že měl nějaký ideový plán čili koncepci, jejíž realizací chtěl docílit nového, nezvyklého tvaru, což nepochybně dům ve tvaru hvězdy je. Ferdinand se řídil principy harmonie, proporce, symetrie, korespondence a číselné symboliky.
Festival Letní Letná podporuje rozvoj nového cirkusu v České republice jako svébytného žánru. Kromě základního programu koprodukuje projekty s mezinárodní účastí, které dávají prostor kreativitě a zapojují i začínající umělce. Opomíjena není ani česká scéna, rozmanitost programu je samozřejmostí. Děti doma nenechávejte, myslí se i na ně.
Ne, Michel Houellebecq nevydal novou knihu, ale už je prý napsána a čeká se na ni, jako by to měla být další zpráva o veselém konci Západu, podobně jako několik jeho knih předešlých. Ale debatovat se o něm může i v tomhle mezičase, kdy lze číst jeho právě česky vydanou biografii Denise Demonpiona nazvanou prostě Houellebecq. Ani ona však nerozkryje plně tajemství, v čem spočívá fantastická přitažlivost tohoto divného Francouze,
Ulice uprostřed Prahy, která se postupně jmenovala Tandléřská či Tandlířská (tandléř, tandlíř = vetešník), Nová Pasířská, Pasířská, Palackého, zase Pasířská (1942–1945; to už je teď asi jen k smíchu, i Havlíčkově ulici bylo v letech 1940–1945 protektorátními úřady pošetile vráceno jméno Jezdecká) a znovu Palackého, byla nazvána po svém nejslavnějším obyvateli, a to pohotově hned v roce jeho smrti. Ta dostihla autora Dějin národu českého v Čechách a v Moravě na poměrně krátké posteli, stojící v přístěnku-pracovně v prvním patře nenápadného paláce.
Douglas Murray vysvětluje problémy, které se objevily v západním světě jako důsledek ztráty smyslu lidské existence. Vznikla utopická ideologie společenské spravedlnosti, jež ovládla veřejný diskurz a stala se novou státní legitimitou. Je však zmatená a absurdní, a tak vede doslova k masovému šílenství.
Srdce temnoty je, jak známo, titul slavné novely Josepha Conrada, v níž před sto lety vylíčil cestu nejmenovanou africkou zemí, na jejímž konci se setká s šíleným obchodníkem Kurtzem. Conradovo jméno předtím, než si ho poangličtil, znělo Józef Teodor Konrad Nałęcz Korzeniowski. Polský novinář a reportér Wojciech Jagielski s narážkou na svého velkého krajana nazval v jednu chvíli ve své vynikající knize Modlitba za déšť„srdcem temnoty moderního světa“ Afghánistán.
Filmové projekce (65 filmů) Slavonice Festu budou letos soustředěné do centra Slavonic a rakouského Kulturbrücke Fratres, hudební část festivalu proběhne ve Stodole Maříž. Výstavy umění přivítají diváky jak v rakouském Fratres, tak i v mařížské kapli a přilehlé zahradě, ve Spolkovém domě nebo festivalovém centru ve Slavonicích.
Autobiografie Rudyho Linky (nar. 1960) byla ohlášena na loňský rok ke kytaristovým šedesátinám, nakonec měla zpoždění, vyšla až letos, úkaz v pandemické době běžný. Dohromady nic se nestalo. Fotografiemi velmi bohatě vybavený svazek je tady, a jaké čteme vročení v tiráži, nám koneckonců může být jedno. Snad si tím neokázalým vzpomínáním chtěl Rudy Linka postavit pomníček, jako každý, kdo takto rekapituluje svůj životaběh,
Americká gymnastka Simone Bilesová, držitelka deseti olympijských medailí, jež měla šanci stát se nejúspěšnější olympioničkou všech dob, v Tokiu odstoupila ze soutěže. Rozhodla se odstoupit ze soutěže družstev a pak i ze soutěže jednotlivců. Necítí se psychicky dobře, ten tlak, aby naplnila očekávání celé Ameriky, na ni byl příliš.
Ten text, který za těch osmnáct letních dní vznikne, se stane legendou už brzy poté, co je dopsán. Protože to je text, který každý, kdo jen trochu zavadil o hodnoty české literatury, zná, a mnozí jej milují a čtou opakovaně a považují za velký tragikomický román o českém údělu...
Daniel Hradecký (nar. 1974) se vynořil ze severočeských mlh před lety jako básník silného výrazu, v němž navazoval na nelyrickou, existenciální linii divišovsko-julišovskou, aniž ty básníky musel imitovat. Sečtělostí a kulturním zázemím přesahoval poměry nejen regionální, ale svou psychosociální situací, bez obalu řečeno: životem na dně, životem promořeným alkoholem, naplňoval ta nejotřepanější klišé ztroskotance a zoufalce, který se o své bídě zajímavě a originálně vyjadřuje, protože nic než tu bídu nemá. Ale tu zná důkladně a ze všech stran.
Loni na podzim vyšla v USA kniha Nežít ve lži. Autorem není Alexandr Solženicyn, ale soudobý Američan, který apeluje na soudobé Američany. Spisovatel Rod Dreher (54) tvrdí, že zkušenosti protikomunistických disidentů jsou pro dnešní křesťany a konzervativce obecně v USA čím dál podstatnější. Amerika se nám mění před očima, zoufá si Dreher, a bylo by těžké tu proměnu zastavit i pro serióznějšího lídra na pravici, než jakým byl a zůstává Donald Trump.
