Shodou okolností se v minulých dnech sešla dvě literární výročí: sto let od prvního vydání Joyceova Odyssea, toho „nejdůležitějšího románu dvacátého století“, jak by mohl znít častý reklamně-kritický slogan, a pětadvacet let od smrti Bohumila Hrabala. Jsou to dvě samozřejmě zcela odlišné události, ale dejme tomu, že kdyby byl nějaký literární kalendář – jako že nějaký určitě je –, člověk literární víry si ta data zaškrtne červeným fixem. Protože to jsou dvě data obzvláštní posvátnosti.

Joyce a Hrabal, to je i není souřadná dvojice: Odysseus vyšel, když osmiletý Bohoušek jezdil na prázdniny k strýci Bohumilu Kilianovi do Obřan u Brna, a Joyce zemřel, když se osmnáctiletý Hrabal naučil v Eckertově soukromé obchodní škole psát deseti prsty na psacím stroji, což se mu později hodilo a stalo se součástí jeho tvůrčí metody. Proud vědomí, kterým Hrabal napsal některé své vrcholné texty, se však odvinul, ať už vědomě, či nevědomě, z Joyceova zakladatelského tvůrčího aktu: otevření vnitřního světa lidského nitra a vpuštění spodních vrstev vědomí do literatury, čímž se zásadně změnil kulturní kánon. Stream of consciousness, pramen textu, který se z takového činu vyřinul, sice Joyce úplně nevynalezl a neobjevil, neboť tady byl v nějaké podobě vždy, ale on ho svedl do hlavního řečiště modernismu, z nějž už ho nešlo odvést. Druhým jeho hlavním přítokem byl Kafka.

Hrabal samozřejmě Joyce znal a četl, rozhodně v mladých letech, neboť český překlad existoval už velmi záhy po pařížském vydání: čeština je třetí jazyk, do kterého byl Ulysses (tak se jmenuje anglicky) přeložen! Hrabal Joyce uctíval a hlásil se k němu, což v jistém smyslu stačilo. Otázka samozřejmě je, zda přečetl Odyssea celého, ruku bych za to nedal, ten se dá přečíst jen při asketickém způsobu života a asi jen v mládí, tedy za plných sil. Ale seznámil se s ním brzy po vydání F. X. Šalda, kterému bylo přes šedesát: napsal o něm, že je to „obludný leviathan, který se chystá potrhat sítě evropské kultury“. Myslel to s respektem.

Zda člověk Odyssea přečetl celého, je přitom snad nejznámější konverzační otázka modernismu – a také asi nejzbytečnější. Každý trochu ambicióznější a literárně založený intelektuál dvacátého století se o to aspoň jednou pokoušel a jsou takoví, a já jich pár znám, jimž věřím, že ho přečetli opravdu celého. A to nejen z důvodů masochistických nebo snobských (obojí se doplňuje), ale opravdu proto, že je to bavilo. Je to podobné, jako když někoho baví vysoká matematika nebo luštění šachových úloh.

Umberto Eco, který asi patřil spíš mezi ty, kteří ho přečetli celého, je autorem termínu GUW: great un-read writers, velcí nečitelní spisovatelé. Eco říkal, že nečitelných autorů je mnoho, ale skutečně velcí (a nečitelní) jsou jen dva: Marcel Proust a James Joyce, který je vůbec největším GUW.

Hrabal nikdy nebyl GUW, ale nepochybně je velký moderní autor. Jeho modernita byla přitom velmi sdělná a jeho experimentování přinášelo čtenářský požitek, který byl a je přístupný nejširším vrstvám čtenářů. A přesto za hodně vděčil Joyceovi a jeho Odysseovi, u kterého kolaboval i Carl Gustav Jung, který řekl, že ideální čtenář Joyce je člověk trpící ideální nespavostí, protož on usínal hned po několika stránkách. A to byl Jung génius, který se v nevědomí pohyboval jak ve vlastním pokoji.