Univerzita v britském Northamptonu opatřila slavný dystopický román George Orwella 1984 tzv. trigger warningem, varováním v tomto konkrétním případě před tím, že se próza "týká náročných témat ve vztahu k násilí, genderu, sexualitě, rase, třídě, zneužívání moci, sexuálnímu zneužívání, politickým myšlenkám a uráživému jazyku". Může proto na některé čtenáře působit "urážlivým a zneklidňujícím způsobem".

Vzbudilo to pozornost daleko za hranicemi Británie, včetně Česka, v něčem jistě nepřiměřenou - to rozhodnutí se týkalo frekventantů jednoho kurzu na jedné nijak zvlášť významné vysoké škole, pro něž by román zařazen do povinné četby. Knihu nikdo nezakázal ani nezcenzuroval (jak se mylně psalo i na těchto stránkách). Takže prkotina, svým způsobem.

Zároveň to ale je výmluvná prkotina, v něčem výmluvně ilustrující rozšířený a v některých sférách a zemích mocensky tlačený pohled na slovo jako na především nástroj újmy, jíž je nutné zabránit, třeba i z cenu výrazného zvýšení kontroly nad tím, jakým způsobem a jaká slova lidé užívají. A pokud se předmětem takové "kontrolní činnosti" stane klasika dystopické literatury, má to jistě nějaký symbolický význam.

Orwellův román není nijak extrémní v popisech sexu, násilí, jistě to ale je silný text, dokáže čtenáře vtáhnout. Taky zneklidnit? Určitě, umělecká díla taková bývají, do hloubky otřesou tím, kdo jim je vystaven. Žákům základní školy bych 1984 z více důvodů nenutil, pokud je ale tímhle způsobem prezentovaný vysokoškolským studentům, je to ale příklad infantilizace univerzitního prostředí.

V jednom ohledu ta debata ale moha být užitečná. Připomněla kauzu těch "trigger warnings", spor o něž se odehrál někdy v pradávném pravěku dnešních kulturních válek, tedy cca před šesti, sedmi lety). Způsob, jímž se vyvinul je ale v mnoha ohledech příznačný. Obhájci postupu univerzity v Northamptonu a vůbec často argumentují tím, že podobná varování (stejně jako jiné projevy snah vymýtit různá nevhodná sova a vyjádření z veřejného prostoru) jsou motivována potřebou ochránit zranitelné lidi před vážnou újmou. V debatách o trigger warnings a o tom, že univerzity a další instituce by měly být "bezpečným místem" (safe space) se tímhle způsobem instrumentalizovaly potřeby studentů a studentek, kteří za sebou mají nějaké vážné trauma a trpí třeba posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Takovému člověku se skutečně může stát, že se mu při setkání s něčím, co mu připomene minulý strašný zážitek, trauma v nějakém flashbacku vrátí a oni kvůli tomu zažijí třeba úzkostný stav. Debata o tom, jak moc je nutno varovat studenty univerzit před "zneklidňujícími" uměleckými díly se převede na jednoduchou a vyhrocenou morální otázku. Chcete, aby lidé traumatizovaní nějakou strašnou životní zkušeností trpěli znovu a znovu? A zbytečně? To samozřejmě nikdo nechce a spor tak může být uzavřen, případě se aspoň ukáže, že lidé, kteří se varováním brání, jsou bezcitná sobecká monstra.

Jenomže takhle otázka nestojí, v případě "trigger warnings" i mnohých dalších debat o nutnosti omezit užit "zraňujících" slov. Argumentace potřebou chránit lidi postižené třeba PTSD vychází z představy, že to nejlepší, co pro ně společnost může udělat, je zabránit, aby se dostali do kontaktu se spouštěčem (trigger), který odstartuje to znovuprožívání traumatu (retraumatizaci). Jenomže takový stav je nejenom velmi obtížně (pokud vůbec) dosažitelný, ale nenapomáhá dosažení toho, co traumatizovaný člověk skutečně potřebuje, tedy vyléčení. Člověk s PTSD se nevyléčí tím, že kolem něj spouštěče nebudou, ale tím, že se za pomoci terapeutického působení postupně naučí podobné situace zvládat. Pokud s nějakému studentovi stane, že mu četba nějaké knihy způsobí úzkostný stav, je to signál, že potřebuje odbornou pomoc, ne toho, že by ta kniha měla být odstraněna nebo opatřena příslušným varováním.

Navíc se trigger warnings staly předmětem více psychologických výzkumů, které nepotvrdily, že by taková varování traumatizovaným lidem jakkoliv pomáhala. A podle výzkumu amerického psychologa Paytona Jonese, který srovnával reakce traumatizovaných lidí na texty opatřené varováním a texty bez něj vyvolávaly horší reakce ty s varováním a navíc napomáhají tomu, aby lidé postižení traumatem vnímali trauma jako centrální součást svojí identity. To je i z hlediska perspektivy vyléčení dost nezdravé vnímání, které může jednotlivce v traumatu uvěznit. To pátrání po potenciálních spouštěčích ale ovlivňuje i psychiku té netraumatizované většiny. Je utvrzovaná v přesvědčení, že je třeba být ve střehu před všemi možnými obsahy a slovy, které nutně člověku ublíží, že je potřeba je identifikovat a vyhýbat se jim v zájmu ochrany svého zdraví a pokud je někdo takovému sovu vystaví, to zdraví ohrožuje, ohrožuje i jejich bezpečí. Může to fungovat jako forma sebenaplňujícího proroctví - tak dlouho se budeme přesvědčovat, že to či ono nás může zranit, až z toho skutečně zraněni budeme.

Argument pro trigger warnings je už docela dlouho vyvrácený, účel, který mají naplňovat, nenaplňují. Představy, z nichž vznikly, jsou z hlediska pomoci traumatizovaným idem sporné, spíš mylné. Moc to ale neovlivňuje jejich rozšíření a užívání. Protože o zájmy těch, jejichž zdravím se v podobných debatách argumentuje, nakonec pro stoupence potlačování "nevhodných" nejsou prvořadé. Hodí se také jako nástroj moci a kontroly.