„Až překvapující množství ptačích druhů obývá Prahu.“ Tak nadějně začíná jedna z úvodních kapitol knížky Pražské ptactvo, kterou napsal ve svých jedenadvaceti letech zapálený ornitolog Veleslav Wahl. Je to kniha psaná jazykem, který ocení čtenáři klasických přírodopisných knih Alfreda Brehma, takže se dočteme třeba o tom, jak se ptáci „stali měšťany“, nebo o tom, kde nejlépe natrefit na kosa, pěnkavu, rehka či budníčka většího, ale i o tom, jak obstarati krmítko a čím ho v zimě zásobovat: semencem, mákem, slunečnicí, jitrocelovými semínky, ovsem a zadinou, o níž už možná málokdo ví, co je. Pro sýkory a datly jsou pak vhodné mravenčí kukly a živí mouční červi, jež zajisté doma vždy nějaké najdeme. „Zachováme-li se podle těchto pravidel, budeme míti své okolí plné ptáků po celý rok, a přeneseme si tak kousek přírody před vlastní práh,“ psal autor, od jehož narození letos uplyne stovka, z níž mu bylo dovoleno prožít jen osmadvacet let.

Knihu Pražské ptactvo vydal Wahl v roce 1944. Tedy v roce, o němž nemá člověk právě představu, že by to byl vhodný čas na sepisování a vydávání podobných knih. Předpokládal by možná, že mladík, který se tehdy věnuje ptactvu a píše o tom pojednání, je dost odtržen od vnějšího světa, zahloubán do pozorování ptáků, jejich hnízdění, tahů, chování. Takový mladík snad ani nevnímá, co se kolem něho děje, možná je mu to i trochu lhostejné, žije si ve svém ptačím útočišti, do něhož se ukryl.

Ten mladík je však ve skutečnosti už několik let zapojen do odbojové činnosti. Je jedním z významných členů skupiny Zpravodajská brigáda, jejíž základ tvořili především mladí lidé z prostředí skautingu, kam Wahl přirozeně též patřil. Do odboje se pustil, přestože mu za heydrichiády zavraždili otce, Veleslava Wahla staršího, významného pražského advokáta, příslušníka prvorepublikové elity: nebyl z rodiny jediný, popraven byl i strýc Karel Wahl. Asi by se tedy spíš mělo napsat, že mladý Wahl šel do odboje „právě proto“, neboť považoval za osobní povinnost vymezit se proti nepříteli, který byl navíc v těch letech jednoznačný a nebylo o něm pochyb. Wahl vyrůstal v elitním prostředí vzdělané a republikánským ideálům oddané vrstvy, takže to bylo něco, co mladík vzal jako přirozený úkol, o němž netřeba diskutovat.

A nebyl to evidentně odboj jen formální nebo vyčkávající, až jak se věci vyvinou. I přísný a náročný Václav Černý se ve svých pamětech Pláč koruny české zmíní o „znamenité jihočeské (?) skupině Wahlově“. Skupina se podle historika Jakuba Hoška „zaměřovala na zpravodajskou činnost, podílela se ale i na výrobě falešných dokladů nebo na propojování dalších skupin domácího odboje“. Na jaře 1945 se Wahl seznámil s kapitánem Jaromírem Nechanským z výsadkové skupiny Platinum-Pewter, která v únoru dopadla nedaleko Nasavrk na Chrudimsku. Hošek v článku uveřejněném v Revolver Revue (RR) č. 125, kde je celý blok věnovaný Wahlovi, píše, že „spolu s ním byla do hlavního města protektorátu přepravena i vysílačka Anna, která pomáhala udržovat spojení se zahraničním odbojem až do konce války“. Wahl pak osobně v květnu převezl automobilem Nechanského do Prahy, kde začínalo povstání: Nechanský se stal velitelem vojenské komise České národní rady, Wahl jejím nejmladším členem. Dvojice Wahl–Nechanský se již nikdy nerozejde: oba mladé muže, Nechanský byl o šest let starší, čeká pak ještě několik dramatických let, na jejichž konci bude proces před komunistickou justicí a společná poprava: 16. června 1950 na vězeňském dvoře na Pankráci.

Weltman a krásná osobnost

Těch ptačích druhů spočítal Wahl v Praze 232, přičemž započítal i ptáky, které jen Prahou pravidelně táhnou, ale jak napsal, „větší díl tvoří ptactvo, které tu hnízdí“. A to na nejrůznějších místech, ba i na těch „nejrušnějších, kde jen za časných ranních hodin je klid“. Město jako Praha se však „vyznačuje nejrůznějšími krajinnými charaktery“, takže se tam najdou místa, „kde se lidé díky nevýhodnému komunikačnímu spojení nebo pro špatnou schůdnost terénu nepříliš často objevují, takže ptáci jen občas vyrušeni sem zabloudivším párem milenců si zde žijí nijak obtěžováni člověkem a jeho zásahy“.

Za tím půvabným slohem, prozrazujícím nedávno ukončené klasické středoškolské vzdělání, se vyjadřoval člověk, který žil doslova na hraně života a smrti. Za protektorátu našel místo u známého přírodovědce Julia Komárka v pražské zoologické zahradě, kde se mohl věnovat svým ornitologickým zkoumáním. Dcera správce restaurace v zoo, Johana Morávková-Hůrková, v článku v RR vzpomíná, že Wahl „dohlížel v zoo na všecky ptáky“ a „měl za úkol udržovat co nejpestřejší zastoupení druhů ptáků v chovech“. Do práce chodil s dalekohledem a věděl o všech ptácích, co se v dálce mihli. Oni sami se mu chodili ukázat a předvést, protože věděli, že v něm mají svého přítele a zastánce. Paní Morávková-Hůrková na Slávka, jak mu říká, vzpomíná jako na génia, který si už ve třinácti čtrnácti letech dopisoval v několika jazycích s ornitology po celé Evropě: „Byl to opravdový weltman, krásná osobnost s aristokratickým duchem, ve svém minulém životě to musel být ten nejnádhernější pták.“

V červnu 1946 se Wahl oženil s Taťánou Růžičkovou. Také ona patřila k pražské měšťanské elitě: její otec, advokát Josef Růžička, čestný konzul Panamy v Praze, vydával za okupace víza židovským rodinám, za což ho nacisté uvěznili a v roce 1942 v Mauthausenu popravili. Jeho památku připomíná „stolperstein“, mosazná dlažební kostka před domem Na Krásné vyhlídce, který nechal Růžička koncem dvacátých let postavit: od roku 1945 v části této mimořádně umístěné budovy sídlí švédská ambasáda a od roku 1993 patří Švédsku celá. V roce 2019 tam umístila organizace Poslední adresa, pečující o paměť obětí komunistických režimů, desku připomínající Veleslava Wahla, který byl odsud odvlečen Státní bezpečností v září 1949.

Wahl se po válce přihlásil zároveň na právnickou i přírodovědeckou fakultu. Samozřejmě se dál zajímal o ptactvo, ale nepřestával se angažovat ani politicky. Hošek píše, že udržoval styky se zahraničními diplomaty, které zval do rodinné hájovny Pankrác nedaleko Bělé pod Bezdězem: to byl ovšem i jeho rajon ornitologický. K hostům však patřil i komunista Josef Smrkovský, kterého znal z Pražského povstání a České národní rady, nyní zastával funkci předsedy Národního pozemkového fondu. Od dubna 1947 do února 1948 byl dokonce Wahl Smrkovského tajemníkem. Dál se přátelil s Nechanským, o čemž svědčí, že byl jeho svědkem na svatbě s Olgou Laušmanovou, dcerou tehdejšího sociálnědemokratického ministra průmyslu, rovněž pak obětí komunistické bezpečnosti.

Veleslav Wahl tedy stál politicky nejblíž nekomunistické levici, měl zajisté představu o Československu jako o demokratickém státu stojícím na půli cesty mezi Západem a Východem, jak o tom tehdy snili mnozí, i když on celým svým typem patřil na Západ. V roce 1947 se seznámil se sekretářem amerického velvyslanectví v Praze Walterem Birgem, který se ho snažil získat pro spolupráci. Wahl ho seznámil s Nechanským: Hošek píše, že schůzky probíhaly u Wahla doma, kde byli kryti švédskou ambasádou. Po únoru 1948 se rozhodli nabídku Američanů přijmout. Wahl navrhl, aby se jejich skupina, která měla navázat na to, co dělali za okupace, jmenovala Holub, to byl Wahl, a Slavík, to byl Nechanský. Dalším krycím jménem bylo Vlaštovka pro Miloše Šprysla, známého z odboje, který se k nim přidal, a Marabu, což ovšem byla funkce dosud neobsazená: tak to vyplývá z výslechového protokolu po Wahlově zatčení.

Však víte, ptáčci

Historik Hošek píše, že zatímco Wahl s Nechanským „plnili své úkoly poměrně rychle, zpětné plnění ze strany Američanů od počátku vázlo“. Odhodlání dvou Čechoslováků bylo pravděpodobně silnější než důvěra Američanů, že to bude mít nějaký smysl. Těm brzy došlo, že režimy nastolené ve střední a východní Evropě jsou stabilnější, než si idealisté, jako je Wahl, představovali a doufali. Jejich ochota pálit si prsty nešla dál než za vágní povzbuzování a udržování konspirativních schůzek. Hošek píše, že jim předali sice požadovanou vysílačku, ale s neúplnou dokumentací a s nejasným šifrovacím plánem. Skupina Holub–Slavík de facto nikdy nemohla rozvinout činnost, ke které byla odhodlána. To samozřejmě jejich odvahu neumenšuje. „Zbytek příběhu je spíše než promyšlenou špionážní akcí souběhem nedorozumění, nešťastných náhod, nezájmu a vzájemné nedůvěry.“

V srpnu 1949 byl zatčen vedoucí jedné skupiny, Josef Smolín. Jeho výslech přivedl StB k Nechanskému a Wahlovi. Na začátku září 1949 byli Státní bezpečností s odstupem několika dní zatčeni. Soudní proces probíhal v dubnu 1950 a měl již podobu zinscenovaného představení: byl vysílán rozhlasem a byla mu věnována široká publicita. Jejich případ byl použit jako nástroj proti západním diplomatům a zbytkům sociální demokracie. Nejasná je role Jaromíra Nechanského, jenž byl pravděpodobně dvojím agentem a spolupracoval s nechvalně známým Bedřichem Reicinem, komunistickým zločincem, který sám pak skončil na šibenici. Když se před několika lety odhalovala na budově ministerstva obrany pamětní deska se jmény obětí komunistického bezpráví z řad armády, ozvaly se hlasy, že Nechanský by tam neměl být.

Veleslav Wahl byl však čistý idealista. V dopise na rozloučenou myslel na to, co měl na světě nejraději: „Však víte, ptáčci, to byla moje láska po Táně největší.“ Snad to ti pražští ptáčci vědí.