Dosluhující americký prezident Donald Trump kritizoval vůdce republikánské senátní většiny Mitche McConnella za jeho úterní výrok k volbám. McConnell poprvé od listopadových voleb uznal Trumpova demokratického soupeře Joea Bidena za vítěze prezidentských voleb.
Joe Biden vyzval Donalda Trumpa, aby uznal svou porážku v prezidentských volbách. Učinil tak v projevu ze svého domovského státu Delaware poté, co jej sbor volitelů v pondělí zvolil 46. prezidentem Spojených států. Biden získal 306 hlasů, končící prezident Donald Trump jich obdržel 232. Bidena uznalo za příštího prezidenta země několik předních republikánských senátorů.
Nejvyšší soud USA zamítl žalobu amerického státu Texas zpochybňující vítězství Joea Bidena v prezidentských volbách. Je to další rána pro dosluhujícího prezidenta Donalda Trumpa, který se spolu s Texasem snažil zvrátit výsledek hlasování ve čtyřech jiných amerických státech – Georgia, Michigan, Pensylvánie a Wisconsin – ve svůj prospěch. Informují o tom světové agentury.
Americké prezidentské volby byly vnímány jako klíčový střet pro další vývoj kulturní války, možná měly být dokonce jejím Stalingradem (nebudu zabrušovat do tématu, kdo je v té analogii Žukov a kdo Paulus). Jaký je ale skutečný význam proběhnuvších voleb pro ten kulturní (hodnotový) střet, jenž se na současném Západě vede a jistě bude vést dál? Co vyhráli vítězové a co ztratili poražení?
Rok 2020 vejde ve Spojených státech do dějin jako jeden nejturbulentnějších. Začal impeachmentem prezidenta, pak přišla pandemie koronaviru a s tím spojený pád ekonomiky, vypukly rasové nepokoje a umřela liberály zbožňovaná soudkyně Nejvyššího soudu Ruth Baderová Ginsburgová. Přitom vrchol roku Spojené státy teprve čeká, prezidentské volby proběhnou ani ne za měsíc. Pozvání k diskusi o nich přijali Američané napříč politickým spektrem.
Do prvních demokratických primárek zbývá ještě víc než dva měsíce. Přesto volební kampaň běží téměř rok a touto dobou by se velký počet kandidátů na prezidenta měl zmenšovat. Minulé měsíce měly naznačit, kdo má šanci uspět u voličů, kdo je dobrý řečník a kdo je schopen vybrat peníze pro financování kampaně. Touto dobou by se peloton kandidátů již měl zmenšovat o beznadějné případy. A opravdu několik politiků svou kandidaturu ukončilo. Stále je však nahrazují další.
Primárky amerických demokratů zatím nedaly jasnou odpověď na otázku, kdo má šanci porazit Trumpa. Ale v osobě „New Age“ kandidátky Marianne Williamsonové vynesly první osobnost, jež si zaslouží být považována za autentického Antitrumpa.
Další čtyři roky Donalda Trumpa v Bílém domě jsou největší demokratickou noční můrou. Proto favoritem stranických primárek je bývalý viceprezident Joe Biden, který minulý čtvrtek konečně ohlásil kandidaturu. Navíc má i další přednosti. Je považován za dědice Baracka Obamy, který je mezi demokraty stále extrémně populární, je sice politicky umírněný, ale zároveň natolik neomalený, aby dokázal ustát Trumpovy útoky a zároveň mu je vracet stejnou měrou. Přesto Biden nemá nominaci zdaleka jistou. V hladké cestě mu stojí hlavně to, že je starý bílý muž.
Kampaň před americkými prezidentskými volbami začala. Úmysl ucházet se o prezidentský úřad ohlásilo již osm předních zástupců demokratů. Dalších minimálně čtrnáct kandidaturu zvažuje. První velký zvrat přišel minulý týden, kdy „pan Starbucks“ Howard Schultz oznámil, že uvažuje o nezávislé kandidatuře. V táboře demokratů nastala panika. I když Schultz nemá šanci na zvolení, jeho kampaň by mohla zajistit výhru Donalda Trumpa v listopadu 2020.
Bývalý šéf volebního štábu Donalda Trumpa Paul Manafort se v pátek u soudu přiznal k trestným činům spiknutí proti USA a spiknutí za účelem maření spravedlnosti. Učinil tak na základě dohody se zvláštním vyšetřovatelem Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) Robertem Muellerem, který se zabývá vlivem Ruska na prezidentské volby v roce 2016. Zároveň se zavázal, že bude s Muellerem při vyšetřování spolupracovat, informovala agentura AP. Bílý dům uvedl, že to nemá „absolutně nic společného“ s prezidentem Trumpem nebo jeho předvolební kampaní.
Spojené státy obvinily 12 příslušníků ruských tajných služeb z hackerského útoku na počítače Demokratické strany před prezidentskými volbami v USA v roce 2016. Obvinění oznámil podle agentury AP první náměstek amerického ministra spravedlnosti Rod Rosenstein na základě výsledků vyšetřování týmu zvláštního vyšetřovatele FBI Roberta Muellera, který se okolnostmi údajného ruského vměšováni do voleb dlouhodobě zabývá.
Ruská vládní instituce kontrolovaná prezidentem Vladimirem Putinem připravila plán, jak v roce 2016 zvrátit americké prezidentské volby ve prospěch Donalda Trumpa a jak podkopat důvěru voličů ve volební systém USA. Napsala to agentura Reuters s odvoláním na nejmenované tři současné a čtyři bývalé americké činitele.
Česká televize při vysílání zpravodajského bloku Americká volební noc k volbě amerického prezidenta loni v listopadu podle Rady pro rozhlasové a televizní vysílání porušila zákon. Zpravodajství bylo nevyvážené a stranilo kandidátce Hillary Clintonové na úkor Donalda Trumpa, uvedla RRTV v čtvrteční tiskové zprávě.
Povolební chování Donalda Trumpa působí jako kaleidoskop. Na každý bláznivý tweet, na každou nominovanou obskurní či neseriózní osobu připadá nějaký konvenční republikán či nějaká velmi zajímavá a respektabilní osobnost.
ROZHOVOR S BRITSKÝM SPISOVATELEM A KOMENTÁTOREM JOHNEM O'SULLIVANEM. Rok 2016 otočil řadu klíčových zemí Západu směrem, jaký si málokdo dokázal představit.
Pokud si tzv. fake news (viz článek na str. 8–11) představíme jako cihly, stavba, která z nich podle mnoha ustaraných pozorovatelů vzniká, se jmenuje „postfaktuální“ či „postpravdivá“ politika. Údajně právě vstupujeme do éry, kdy v politice a veřejném životě začínají větší roli než objektivně změřitelná a dokazatelná fakta hrát emoce.
Ze sledování prvních kroků nově zvoleného amerického prezidenta člověk může vyšilovat, smát se jim anebo taky žasnout. Pro všechno jsou samostatné důvody. Je třeba rozlišovat, co se děje na hladině, kde se můžou pěnit vlny, a co se děje pod hladinou, kde mohou nabírat sílu úplně jiné proudy.
V záplavě reakcí na zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem dominovala v zásadě tři slova – překvapení (respektive šok), revolta a nejistota. Překvapení panovalo nad výsledkem voleb, který téměř nikdo nepředvídal ani nečekal. Revoltou proti establishmentu je výsledek vysvětlován.
Ve čtvrtek, dva dny po volbách, vyšly The New York Times s titulkem „Demokraté, studenti a zahraniční spojenci tváří v tvář realitě Trumpova prezidentství“. The New York Times jsou stále považovány za nejdůležitější americké noviny, nevnímají samy sebe jako lokální newyorské noviny.
Desetitisíce Američanů v sobotu pokračovaly v demonstracích proti novému prezidentovi Donaldu Trumpovi, který podle nich ohrožuje jejich občanská a lidská práva. Největší protesty se uskutečnily ve městech New York, Chicago a Los Angeles, napsala agentura Reuters. Demonstrace byly převážně mírové.
Americké akcie po zvolení republikána Donalda Trumpa prezidentem pokračují ve svižném vzestupu. Dow Jonesův index tak na začátku čtvrtečního obchodování vystoupil na nové rekordní maximum v očekávání, že Trump v prvních letech ve funkci podpoří ekonomiku zvýšenými výdaji a zmírněním regulace.
Ve středu 9. listopadu 2016 se svět probudil do dalšího z rán, o němž se domníval, že nemůže nastat. Ještě večer uléhal s pocitem, že všechno dopadne „tak, jak má“. Tak, jak předvídala média, všemožné průzkumy a nejrůznější analytici. Místo toho se ale dozvěděl onu zprávu: Donald Trump byl zvolen novým prezidentem Spojených států.
Platí ještě něco v americké politice? Tyto prezidentské volby se už teď rýsují jako další událost z rodu brexitu (a nejen v případě vítězství Donalda Trumpa, k němuž sčítání hlasů v době zrodu tohoto textu směřovalo). A nejen brexitu, ale i pádu Lehman Brothers a následující finanční krize a evropské dluhové krize.
Americká prezidentská kampaň trvá dlouho. Považuje se za normální, že zájemci museli učinit rozhodnutí a začít pracovat někdy počátkem tohoto roku, tedy téměř dva roky před datem voleb v listopadu 2016. Velmi dobře známý politik si může dovolit „naskočit“ později, ale – jak lze nyní slyšet v případě viceprezidenta Joea Bidena – rozhodnout se je opravdu nejvyšší čas.
V březnu tohoto roku se na stránkách internetového deníku Echo24.cz objevil komentář tvrdící, že Donald Trump nemá reálný politický vliv a není třeba se o něj zajímat. Autor (byl jsem to já) se nemohl mýlit víc.
Donalda Trumpa u nás nemáme, ale pokusme se tento americký fenomén přiblížit. Představte si Paroubkovu nafoukanost, Babišovu ochotu obvinit kohokoli z čehokoli, Rittigovu procovskou nechutnost, Troškovo přesvědčení o vlastní velikosti, Krausovu aroganci, Okamurův xenofobní primitivismus, vulgární humor Miroslava Sládka.
Dvě stě padesát let poté, co kolonisté v Nové Anglii povstali proti britské monarchii, se rýsuje, že si Američané budou moci napřesrok zvolit, která dynastie jim bude vládnout. Nejsilnějším kandidátem republikánského pole se zdá být syn čtyřicátého prvního prezidenta a bratr čtyřicátého třetího v jedné osobě.
