Streamovací služby čas od času (teď už méně často než dřív) vytáhnou prestižní projekt. Dílo, které by mělo přitáhnout už jen jmény a kreditem autorů a představitelů a od nějž si producenti slibují ne tolik finanční zisk, spíš posílení reputace, případně i nějakou tu cenu. Nedávno premiérovaná minisérie Dokonalý cizinec uváděná na Apple TV+ je příkladem takového výtvoru.
Dělání, dělání všechny smutky zahání, zpívá se ve známém výchovném popěvku, dala by se v něm vidět varianta Písně práce určená pro terapeutickou kulturu posledních desetiletí. Popisuje práci nikoli jako „matku pokroku“, příčinu polidštění opice nebo cestu k vybudování lepší, beztřídní společnosti či naplnění snu o zaslouženém osobním blahobytu, ale jako, řekněme, terapeutický proces. Způsob, jak „zahnat smutky“ (jazyk soudobého diskurzu by asi volil odborněji znějící terminologii). Dělání je lék, třeba i účinnější než zoloft.
Pokud se letos v české poezii knihou roku stala sbírka Červený obr od Terezy Bínové, tak debut roku v téže žánrové kategorii bude patřit jistojistě mladému básníkovi Lubomíru Tichému. Konkrétně za jeho lyrickou prvotinu nazvanou Místní. Vsadit si na to v Tipsportu tentokrát nemůžete, ale věřit byste nám mohli. Tento pomyslný vavřín ostatně stvrzuje i nakladatelství Fra, kde kniha vyšla. Nestává se moc často, aby začínající autor vydal debut u jedné z našich nejprestižnějších literárních značek. Vybíravý Petr Borkovec má čich nejen na brouky, ale i na dobré básníky.
Ne že bych osobně měl s devadesátými lety nějaké velké zkušenosti. V roce 1994 jsem šel do první třídy, ode mě „Chce se mi brečet… kytary, Bunkr, nejlepší léta, nějak nám to uteklo“ bohužel neuslyšíte. Přesto! Prouzu jsem měl vždycky rád. Kouzlem oplýval především Tomáš Hampel a texty na prvních dvou deskách kapely (1990 a 1992). Jeho lyrika hovoří podivně přitažlivým hlasem, jde o jakési nervní balancování mezi odstupem a naléhavostí.
Seriál z produkce HBO nazvaný Režim sází na dvě věci: jednak to má být velké sólo pro Kate Winsletovou a jednak to má být aluze na pověsti, které se porůznu dovídáme o režimu v Rusku a o tom, co všechno se mohlo stát po covidové pandemii a jejích omezeních v mysli prezidenta Vladimira Putina. Série o šesti dílech (každý má délku asi padesát minut) se odehrává v nejmenované evropské zemi, která však má být univerzální, a proto vstřebala mnoho prvků různých evropských krajin. A tak kancléřčin palác připomíná přerostlý rakouský zámek Schönbrunn, ostatně nedaleko za ním se k nebi vypínají zasněžené vrcholky velehor – mohou to být Alpy, ale taky to mohou být Tatry
Na streamové službě Apple TV+ skončila nedávno třetí řada seriálu Ted Lasso, který pozornost upoutal nejen svým dějem a tvarem, ale taky bulvárním kvantifikátorem, jelikož posbíral historicky nejvíc nominací na nejprestižnější americké televizní ocenění Emmy (a nakonec i pobral nejvíc těchto cen). Kdo je Ted Lasso? Slovy oficiální anotace „trenér amerického fotbalu. Přestože s evropským fotbalem nemá žádné zkušenosti, stěhuje se do Anglie, kde ho najali, aby trénoval fotbalový tým“. A taky je Ted Lasso prozatím seriál o třech řadách zpočátku půlhodinových, nyní již víc něž padesátiminutových epizod.
V pátek Česká televize odvysílala poslední díl druhé řady svého seriálového šlágru Kukačky (první série běžela před dvěma lety). Novinka pokračovala přesně tam, kde skončilo předešlé vyprávění o osudech dvou rodin, jimž v porodnici byly zaměněny děti. Sotva jsme poznali viníka, jednoho z rodinných členů, a pochopili jeho motivaci, následovalo v nových dílech vyprávění o tom, jak pokračovalo soužití obou famílií – složitě, samozřejmě. Bylo by to vyprávění výživné samo o sobě, protože jistě si všichni svedeme představit, že kdyby nám znenadání přibylo domů dítě vychovávané někým jiným, že by to přineslo spoustu třecích ploch .
Ten přestup nezůstal v tuzemských médiích přehlédnut, přesto mu nebylo věnováno tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Neboť letošní návrat producenta Michala Reitlera na Novu po deseti letech působnosti v České televizi je důležitý přeryv v české televizní dramatice. Reitler patří k tvůrcům, jakých je vždycky málo: mají tah, umějí postavit tým, umějí najít látku, umějí zacházet s textem a dovedou ho náležitě rozvinout.
Stačil první díl seriálu ČT Devadesátky a Ivan Jonák (1956–2016), zakladatel Discolandu Sylvie, zažívá revival. Vypadá to, že se na něm chceme v Salonu přihřát, ale je to jen zčásti pravda. Úmyslem svolavatele je vnést do věci proporce a upozornit, že sice toho velkého muže s mnoha prsteny, trvalou a v mafiánském ohozu obklopeného nahými ženami, medvědy a hady škrtiči nelze pominout, ale brát ho jako univerzální symbol 90. let je trochu přehnané.
Severská televizní tvorba, především tamní krimi, představuje pro část publika i kritické obce jakýsi „zlatý standard“. No, asi bych tím nadšením trochu šetřil. Nějaké kvality ale skandinávská televizní tvorba jistě má. Výstižně je ilustruje švédská minisérie Chalífát z nabídky streamovací služby Netflix. Napínavý příběh na téma, které bylo před pandemií považováno za velice aktuální, až žhavé: islamistický terorismus a především tzv. Islámský stát. Podáno je docela vtahujícím způsobem a s realizační jistotou. Navíc způsobem, který není nijak relativizující, nevysvětluje terorismus jako nutný důsledek útlaku muslimských menšin v Evropě, vlastně ho nevysvětluje vůbec.
Karl Malone, John Stockton, Charles Barkley, Patrick Ewing nebo třeba Reggie Miller. Říkají vám ta jména něco? Stěží, pokud nejste fandové basketbalu. Michaela Jordana však nejspíš znáte. Šestinásobného vítěze NBA, legendu Chicaga Bulls s číslem 23, zřejmě nejlepšího hráče historie, který udělal z basketbalu globální fenomén. A co mají výše uvedení muži společného? Nikdy nedokázali vyhrát NBA, protože na vrcholu své kariéry narazili do zdi jménem Michael Jordan. A právě poslední sezoně Michaela Jordana v Chicagu v roce 1997/98, ale i celé jeho kariéře a týmu, který kolem něho dokázal vybudovat skvělý manažer Jerry Krause, se věnuje desetidílná dokumentární série The Last Dance (Poslední tanec).
Tak už to mají za sebou. Carrie Mathisonová (Claire Danesová), nervově labilní a vysoce výkonná agentka CIA, pověstná svou neposlušností a schopností na poslední chvíli vytáhnout z rukávu řešení nějaké té zoufalé globální šlamastyky. Saul Berenson (Mandy Patinkin), klidný a otcovský Carriin mentor, který se ze zpravodajské služby dostal až do funkce prezidentova poradce pro národní bezpečnost, znavený muž, jenž na svých bedrech nese tíhu světa. Byla z něho už sňata. Všichni hrdinové amerického seriálu Ve jménu vlasti (Homeland) mají už padla, v neděli se v USA vysílal jeho definitivně poslední díl. Krev tekla, nic jiného se taky čekat nedalo.
Pandemie nemoci COVID-19 může měnit optiku, jíž lidé vnímají i věci, jež s ní nesouvisejí a souviset nemohou, třeba dramatická díla, která se v současnosti dočkávají uvedení, což znamená, že byla koncipována v časech, kdy termín koronavirus znala jen úzká skupina odborníků. Je možné je vnímat jako svědectví o světě nedávné minulosti, kdy jsme měli úplně jiné starosti a zaměstnávali hlavy jinými tématy. Jenomže pak se změnil svět. Stejně tak by se ale dalo říct, že svět se mění pořád, v těch nedůležitějších ohledech zároveň zůstává stejný. Je docela dobře možné, že některá témata, která lidem připadala důležitá před dvěma roky, ztratila relevanci, jiná jí naopak nabývají.
Ze seriálu Outsider se na HBO stal nečekaný hit, u jedné z mnoha a mnoha nových televizních a filmových adaptací próz Stephena Kinga je to až překvapivé – kvantita v kvalitu se na tomhle poli neproměňuje zrovna často. Outsider je ale vzácný případ seriálu, který se netváří jako bůhvíjak přelomové dílo, prozkoumávající dosud neobjevené možnosti televizní zábavy. „Jenom“ v něm je plus minus všechno dobře, v Outsiderovi by bylo možné vidět až příkladnou adaptaci, jejíž autoři našli ten správný styl vyprávění i obrazu, všechny složky v ní synergicky „hrají“.
Výroba televizních seriálů je také průmyslové odvětví – často se na ní podílejí velké instituce, její součástí může být též velké množství porad, vytváření marketingových strategií, testování cílových skupin a jejich reakcí, poměřování vznikajícího díla nějakým mustrem. Co si v něm najdou mladí? Co si v něm najdou lidé středního věku? Je už v prvním díle erotická scéna, nebo se aspoň protagonista svlékne do půl těla? Ne každá látka takový „korporátní atak“ vydrží a ne každý tvůrce ho vydržet chce – někdo může mít ambici zavděčit se a taky představa sporu idealistických autorů a cynického byznysu je značně zjednodušující. Rady byznysmenů zhusta mohou stát za vyslechnutí.
Před třemi roky měla premiéru první sezona norského seriálu Okupace (Okkupert), dílo přitáhlo mezinárodní pozornost především svou v tehdy aktuální politické situaci explozivní zápletkou. Byla to spekulativní fikce, zachycovala dění v Norsku potom, co část země je okupována ruskou armádou. Moskva se tehdy proti seriálu diplomaticky ohradila, možná trochu zbytečně. Po odvysílání druhé řady, již během podzimu uvedla ČT, už žádné diplomatické protesty nezazněly, nebyl k tomu totiž nejmenší důvod, skoro naopak – ze zmateného děje seriálu vycházejí Rusové skoro nejlíp. Nevím, jestli to byl autorský záměr, ten seriál od začátku a v druhé sérii zvlášť působí dojmem, že jeho autoři žádný jasnější záměr ani neměli, prostě se těch osm dílů snažili nějak, jakkoli, dotlačit k finále.
Pro práci scenáristy Petra Kolečka je typická pořádná dávka humoru, leckdy mnohdy nevybíravého a nekorektního. Má cit pro jadrné komediální dialogy a libuje si v nadsazených zápletkách a situacích. Jeho film Přes prsty, kde si poprvé vyzkoušel i režii, ale prý žádná typická řachanda nebude.
Odvysíláním posledního dílu šesté série skončil seriál The Americans (Takoví normální Američané). Možná je to až přelomová událost, uzavřela se tím jedna významná éra televizní produkce, respektive té její části, pro niž se v Česku zažil protivný termín „quality TV“.
Dva televizní filmy, Metanol (o hromadné otravě pančovaným alkoholem) a Dukla 61 (o hornické katastrofě v roce 1961, při níž na Karvinsku zemřelo 108 horníků), ukázaly několik věcí.
Může to být celkem příjemná kratochvíle, sledovat, jak jiní lidé trpí. Tvůrci britsko-amerického seriálu Teror jsou si toho vědomi a dokážou publiku tu paradoxní slast zprostředkovat. V něčem je paradoxní i jejich dílo – zároveň v mnoha ohledech staromódní, pokud ale jde o technickou stránku věci, naopak značně progresivní.
Stane-li se seriál velice úspěšným, může ho to vystavit nebezpečí. Produkční společnost a někdy i autoři mohou mít sklon protahovat ho do nekonečna nebo přinejmenším daleko za hranici únosnosti, kde se z díla kdysi třeba docela zábavného stane jen otravná a čím dál hůře zvládaná rutina.
Seriál Simpsonovi se vysílá už přes čtvrtstoletí a sledují ho stamiliony lidí. Pro mnoho těch mladších z nich se stal jakýmsi sice drobným, ale pevným bodem existence, věcí, která se ve světě nemění.
Velký a překvapivý hit se loni stal z osmidílné minisérie Stranger Things, jejíž na tomhle poli debutující autoři, bratři Dufferovi, dokázali pozoruhodně vybalancovat „osmdesátkovou“ nostalgii, velké množství odkazů a citací filmů té doby a zároveň vyprávění příběhu, který může stát sám o sobě.
O pornografii se v posledních měsících píše jako o vážné hrozbě – závislost budícímu požeráku času, jenž mění lidi (především muže), kteří jejímu sledování propadnou, činí je neschopnými prožívat normální vztah, dokonce snad i působí změny v jejich mozcích. I nikterak alarmističtí autoři v souvislosti s ní používají termín krize, některé státy Unie ji označily za hrozbu pro veřejné zdraví.
Mezi kandidáty na post prezidenta České republiky přibyl další uchazeč. Je jím lobbista Tonda Blaník ze seriálu Kancelář Blaník. Ve volebním spotu zdůrazňuje mimo jiné své dlouholeté zkušenosti v politice. „Slibuju, že budu stejně sprostej k obyčejnejm lidem jako k vysoko postavenejm osobám,“ vzkazuje Blaník voličům.
Nedávno zesnuvšího Jana Třísku jsem poprvé viděl v seriálu Záhada hlavolamu, hrál tam Široka, tajemnou postavu v černém s tváří zakrytou bílou maskou. Nebezpečně působící figuru, o níž nakonec vyjde najevo, že je na straně dobra, předá Rychlým šípům ježka v kleci.
Islámský stát přinesl krutou válku do části Blízkého východu, teroristické útoky do několika evropských měst. Kromě toho útočí i na představivost lidí na Západě, zásobuje ji děsivými obrazy, krvelačného a jaksi osobního násilí, za nímž je cítit nepochopitelné a krajní barbarství, které se potkalo s moderními komunikačními technologiemi a naučilo se je ovládat. A taky temná síla, která dokáže na dálku nebo s pomocí emisarů přitáhnout lidi, kteří v Evropě žijí.
Asi to tajemství nechám být, zpívá Iris DeMentová ve skladbě, která doprovázela titulky několika částí nedávno skončivšího seriálu Pozůstalí – včetně té poslední. V něčem ta slova shrnují ducha toho mimořádného díla, v jehož středu je veliké tajemství a kolem něj obíhá množství tajemství dalších, z nichž autoři většinu nechají být, vysvětlí je nanejvýš dílčím způsobem, případně je nevysvětlí vůbec.
Bylo to setkání s pro mě doposud neznámou podobou zla, děsivou, a taky fascinující, snad i legrační. Spousta dalších chlapců a děvčat, kteří tehdy na přelomu 70. a 80. let s očima navrch hlavy sledovali klasický britský seriál Já, Claudius podle knihy Roberta Gravese, na tom jistě byla podobně. Všichni tam nosili tógy, kuli pikle, jeden druhého vraždili, aby získali moc nebo sex, z nenávisti i z plezíru.
