Varšava 11. listopadu už tradičně oslavila Svátek nezávislosti – připomínku návratu státu na mapu Evropy v roce 1918 – obřím Pochodem nezávislosti, kterého se zřejmě zúčastnilo přes 200 tisíc lidí (v Polsku jsou i data předmětem tvrdého politického boje, takže čísly uváděnými varšavskou radnicí ani organizátory se moc nemá smysl zabývat).
Evropská lidová strana (EPP), zastřešující hlavní proud evropské pravice, má podle serveru Politico pouhé dva týdny na rozhodnutí, které ovlivní její politiku na celé další volební období. Musí zvolit mezi pokračováním spolupráce s tradičními středovými partnery – socialisty, liberály a Zelenými – nebo spojenectvím s krajní pravicí, která jí nabízí podporu při prosazování zákonů omezujících byrokracii. Podle osloveného experta Petra Kanioka se ukazuje, že se z europarlamentu stává normální parlament.
„Proč vedl nástup neoliberálního, postfordistického kapitalismu ke kultuře retrospekce a pastiše?“ ptá se kulturní teoretik Mark Fisher v knize Duchové mého života, která nedávno poprvé vyšla i v českém překladu. Během posledních patnácti let se Fisher stal ikonou české levice – přesněji té málo početné, ale poměrně hlasité části, která se vyjadřuje o kultuře v médiích. Dalo by se říct, že právě jeho četba přivedla tyto lidi k nápadu psát každou recenzi tak, aby z ní vyplývalo, že nějaká kapela bojuje proti nespravedlivému uspořádání světa, prekarizaci práce, kolonialismu a všemožným dalším formám útlaku.
Po roce 1989 byly liberální demokracie a evropská integrace představovány jako přirozený cíl politické transformace – jako rámec, který překonal ideologické konflikty 20. století a sliboval stabilní uspořádání založené na ochraně lidských práv a principech tržní racionality. Tento model byl dlouho vnímán jako neutrální prostor, kde mohou svobodně soutěžit různé politické názory. V konfrontaci se současnými výzvami se však tento obraz stále výrazněji drolí: odhalují se jeho ideologické základy, normativní východiska i institucionální omezení. Odhaluje se nejen křehkost pojmů, které definují náš svět, ale i jejich ideologická funkce.
Jonathan Turley, významný americký právník a profesor na Univerzitě George Washingtona, napsal knihu o svobodě projevu v současném kontextu, který nazývá „věk hněvu“. Rozhovor jsme domlouvali dlouho dopředu, neboť do Prahy, kde se uskutečnil, se často nedostane. Netušili jsme, že v předvečer našeho setkání dojde k události, jež bude zosobňovat přesně ony jevy, o kterých píše – k vraždě Charlieho Kirka, vůdčí osobnosti mladé konzervativní pravice ve Spojených státech. Kirk se proslavil tím, že jezdil po amerických univerzitních kampusech, kde otevřeně diskutoval se svými oponenty.
Vražda Charlieho Kirka postavila Ameriku na křižovatku. Může se podívat do propasti a spirálu politického násilí, jež se nepochybně v posledním roce roztáčí, zastavit. Anebo ji může pořádně roztočit. Může to být opakování dlouhých šedesátých let, která, co se týče násilí, začala vraždou prezidenta Kennedyho, pokračovala vraždou jeho bratra a metastázovala v teroristické buňky let sedmdesátých. Někteří hovoří o amerických „olověných letech“, jak se označovala i teroristická vlna v Itálii v sedmdesátých letech.
Většina Britů se domnívá, že jejich země nevzkvétá. Podle průzkumu think-tanku More in Common si jen 9 % Britů myslí, že Spojené království je v dobrém stavu, 52 % se domnívá, že je na tom špatně, ale ne hůř než v ostatních těžkých obdobích, a 39 % míní, že je na tom hůř než v minulosti. Makroekonomická čísla dávají pesimistům za pravdu. Od finanční krize v roce 2008 Spojené království stagnuje. Mezi roky 1993 a 2007 britský HDP rostl v průměru o 3 % ročně, poté o 1,5 %. Na začátku roku 2024 byl HDP Británie zhruba o 28 % menší, než kdyby pokračoval trend před finanční krizí.
Polské město Pabianice. Masové setkání příznivců liberálně-levicové koalice s premiérem Donaldem Tuskem. Napjatá atmosféra, v níž vzduchem létá volání po tom, aby vláda nedopustila jmenování nového prezidenta, jímž se stal kandidát konzervativců Karol Nawrocki. Premiér, viditelně v defenzivě, vysvětluje, že nelze znova přepočítat všechny hlasy z voleb konaných 1. června. „Kdo by je měl počítat? No kdo?“ ptá se nakonec zoufale. „Policie!“ je slyšet z davu. „Opravdu chcete žít ve státě, kde vítěze voleb vyhlašuje policie?“ ptá se Tusk.
Model liberální globalizace se přežil, střídá jej spravedlivější multipolární svět. Ve svém vystoupení přenášeném prostřednictvím videa to v neděli na úvod summitu skupiny BRICS řekl ruský prezident Vladimir Putin. Summit začal v brazilském Riu de Janeiro a potrvá dva dny. Putin také vyzval země skupiny k posílení spolupráce v řadě oblastí, včetně přírodních zdrojů, logistiky, obchodu a financí, uvedla agentura Reuters. Členy BRICS jsou Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republiku a další státy.
„Pravicová internacionála zbrojí a chystá se k boji. Demokratické síly tomu nemohou jen trpně přihlížet,“ napsala nedávno v německém Tageszeitung analytička Zsusanna Végh. Internacionála je slovo neodmyslitelně spjaté s dějinami evropského socialistického a komunistického hnutí. Vyjadřovalo nejhlubší podstatu marxismu, nezpochybnitelného dítěte osvícenství – přesvědčení o univerzálním charakteru klíčových „zákonů vývoje“ lidské společnosti. Jelikož se tyto zákonitosti týkají lidstva jako celku, přirozeným elementem mezinárodní politiky se stala také spolupráce stran reprezentujících „dělnickou třídu“.
Pohled na titulky některých českých médií a některé reakce na sociálních sítích po překvapivém vítězství Karola Nawrockého v polských prezidentských volbách byl často dost hororový. Prý zvítězila temná venkovská masa, která se v životě nepodívala dál než do vedlejší vesnice, hlavu má vymytou katolickými faráři a ze závisti hledí na úspěšné a kosmopolitní obyvatele velkých měst, kteří – řečeno s klasikem – přece nemohou za jejich pos*ané životy. Zajímavé bylo i to, že nikdo moc nezkoumal zjevný nesoulad mezi obdivnými články o „polském ekonomickém zázraku“.
V čem spočívá rozdíl mezi liberálním a národním konzervatismem, mezi starou a novou pravicí? Proč jsou liberální a národní konzervativci tak často na opačné straně barikády, i když sdílejí intelektuální základ? A proč se liberální konzervatismus přežil a jedinou nadějí pravice je národní konzervatismus? V zásadě se veškeré rozdíly mezi liberálním a národním konzervatismem odvíjejí od rozdílného postoje k liberalismu. Pro liberální konzervativce je liberalismus součástí jejich ideologie, jejich konzervatismus stojí na fúzi klasického liberalismu a konzervatismu.
„Rafał Trzaskowski jede do prezidentského paláce po široké dálnici,“ psala na podzim levicová polská revue Krytyka Polityczna. Po emotivním závěru kampaně a dramatické nedělní volební noci můžeme říct, že dálnice nebyla dost široká. Prezidentem Polska byl zvolen Trzaskowského konzervativní soupeř Karol Nawrocki. Jak se stalo, že relativně zkušeného politika, který jen těsně prohrál volby v roce 2020, a byl tedy postavou všeobecně známou, porazil soupeř, kterého ještě před půl rokem většina voličů neznala?
Americký sociální vědec Charles Murray byl konvenčním liberálním světem umístěn do oblasti skládek toxického odpadu označených výstražnými tabulemi „kontroverzní“ a „rasista“. Vysloužil si to tím, že po knize Ztracená půda (Losing Ground, 1984), v níž analyzoval neúčinnost sociálních programů, přišel (se spoluautorem Richardem Herrnsteinem) s knihou Gaussova křivka (The Bell Curve) o lidské inteligenci. To je škoda, protože ta nálepka je nezasloužená a protože Murray, který je ve svých 82 letech stále činný, napsal mnoho zajímavého i o jiných věcech než o rase.
Volby v Kanadě vyhráli vládní liberálové, ještě koncem minulého roku se taková možnost zdála naprosto nereálná, kanadští konzervativci směřovali k jasnému vítězství. Změnil to ale nástup Donalda Trumpa, který svými řečmi o připojení Kanady k USA a zaváděním tarifů vnesl do kampaně úplně nový leitmotiv, jenž zastínil témata konzervativců i reminiscence na dobu vlády Justina Trudeaua. Konzervativci začali být částí nově semknuvší se kanadské veřejností vnímáni jako „ušpinění“ blízkostí k Trumpovi, nový leader liberálů Mark Carney se oproti velmi „woke“ Trudeauovi mohl jevit jako věcný a zkušený technokrat.
V předčasných volbách v Kanadě zvítězila vládnoucí Liberální strana premiéra Marka Carneyho, informují tiskové agentury s odkazem na projekce kanadských médií. Zatím podle nich ale není zcela jasné, zda liberálové získají také většinu v parlamentu, a budou tak moci sestavit jednobarevnou vládu. Stanice CTV News uvedla, že liberálové na parlamentní většinu podle jejího odhadu nedosáhnou.
„Zmlkni, prcku (Be quiet, small man),“ doporučil Elon Musk polskému ministrovi zahraničí Radosławu Sikorskému, který na síti X napsal, že Evropa by měla pro Ukrajinu hledat náhradu za internetové připojení Starlink, jež napadené zemi poskytl právě Musk. S „výchovným políčkem“ hned přispěchal i ministr zahraničí USA Marco Rubio, když použil teď už obligátní americkou výzvu: „Poděkuj!“ Pochopitelně to vyvolalo emotivní a dotčené reakce.
Měli jsme aplaudovat projevu, který pronesl americký viceprezident J. D. Vance na mnichovské bezpečnostní konferenci? Popsal reálné hrozby svobodě projevu v řadě evropských zemí. Nicméně to byla spíš přihrávka politickým spojencům MAGA republikánů na evropském kontinentu než výraz upřímné starosti o osud demokracie u spojenců. Amerika vynakládá miliardy na obranu Saúdské Arábie, jejíž vládce může kritika píšícího nepohodlné články dát rozřezat pilou.
Za necelý měsíc od inaugurace Donalda Trumpa se toho stalo mnoho, ale cla a hrozba nových obchodních válek jsou z globálního pohledu rozhodně tématem číslo jedna. Obchodní bilance je pro amerického prezidenta nejdůležitější ukazatel, cla rád používá i jako formu nátlaku, kdy zkouší, jak kdo zareaguje. Zatím postupuje dost nepředvídatelně. V současném světě pokračující deglobalizace jsou přitom podobné protekcionistické tendence nebezpečnější než dřív. Mnozí kritici je označují až za autarkické, což v ekonomii znamená úsilí o co největší soběstačnost a maximální omezení zahraničního obchodu.
Seznámili se už dávno, je to přes dvě stě let. Ze začátku jejich vztahu nikdo moc šanci nedával, ovšem po druhé světové válce to už vypadalo, že spolu zůstanou navěky, jako by dokonale splynuli v jedinou bytost. Ale idyla skončila. Manželská krize je v plném proudu a je vcelku jedno, jestli dříve začal toxický manžel – liberalismus – týrat svou ženu demokracii, nebo nejprve ona začala flirtovat s „populisty“.
Pět britských poslanců, kteří byli v posledních parlamentních volbách zvoleni jako nezávislí, chystá registraci nové politické strany. Těžko se vyhnout myšlence, že pětice působí jak z nějakého skeče od Monty Python – tvoří ji čtyři muslimové a Jeremy Corbyn. Svedla je dohromady Gaza, a dalo by se tedy soudit, že jde o pokračování „antiimperialistické“ politiky.
Listopadové volby „představuji rozhodné odmítnutí liberalismu americkými voliči a konkrétně způsobu, jakým se od 80. let vyvíjelo chápání ‚svobodné společnosti‘,“ napsal v minulých dnech ve Financial Times známý politolog Francis Fukuyama. To vyvolalo vlnu škodolibých reakcí. Fukuyama v roce 1992 ve své knize Konec dějin a poslední člověk vyhlásil vítězství západní liberální demokracie a konec ideologické evoluce lidstva. Fukuyama měl vždy řadu kritiků, kteří jeho základní tezi zpochybňovali a představě konce dějin se smáli. Fukuyamovo povzdechnutí po prezidentských volbách v USA bylo interpretováno jako přiznání, že se přece jenom mýlil.
Řada politických hráčů se snaží přeformátovat českou politiku. Ruku v ruce s tím jdou jejich pokusy ukrást slovům obsahový význam, což umožňuje zatemnit skutečné cíle. V jakém prostoru se odehrává česká politika? Hlavní politické konflikty se stále odehrávají na horizontální ose pravice–levice. Tyto spory se týkají sociálně-ekonomických témat. Tedy míry přerozdělování, zdanění, zadlužení státu, jsou to spory o rozsah státních intervencí do ekonomiky atd. Tradiční pravice je pro menší a štíhlejší stát, s nižšími daněmi a rozumnou mírou regulací. Česká levice se vyprofilovala jako protiklad k těmto hodnotám
Prožíváme nekonečnou honbu za dezinformacemi. Ty nám totiž rozkládají tu naši liberální demokracii. Honbu na jednotlivé jejich exemply, na jejich množírny, ale hlavně na jejich definici. Když ta bude vágní, jako je dosud, nebudeme moci na ni vypustit psy státní moci – cenzuru a trestní postihy. Ušijme aspoň přibližně přesné skutkové podstaty trestných činů. Nasadili jsme na to štrikování další úředníky na sám Hrad.
„Republikáni také kupují tenisky,“ odpověděl někdy v devadesátých letech basketbalový hráč Michael Jordan na otázku, proč se víc politicky neangažuje. Ve své době největší hvězda NBA a tvář firmy Nike, která po něm pojmenovala řadu sportovní obuvi, prokázala velkou dávku pragmatického podnikatelského myšlení. Vždy se našli kritici, kteří měli pocit, že svou apolitičností Jordan nějak selhal. Ten ale stojí za svým. V dokumentárním seriálu Poslední představení potvrdil, že onu větu opravdu řekl, a zopakoval by ji prý znovu.
Slovenský premiér Robert Fico se poprvé od květnového atentátu na svou osobu objevil na veřejné akci. V pátek večer se zúčastnil oslav svátku slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na hradě Devín na okraji Bratislavy, kde také vystoupil s projevem. Fico v něm kromě jiného kritizoval progresivismus a liberalismus, ocenil také maďarského premiéra Viktora Orbána za jeho cesty do Kyjeva a Moskvy s tím, že lituje, že jeho zdraví mu neumožnilo jet s Orbánem.
Čtrnáct dní uplynulo od voleb do Evropského parlamentu a politická mapa stále připomíná tekuté písky. Jsme svědky dvou zdánlivě odlišných trendů. Na jedné straně uhájila většinu frakce lidovců, socialistů a liberálů, přičemž Evropská lidová strana (EPP) v této trojici významně posílila. Zároveň hlavní tahoun této frakce, německá CDU/CSU, reflektovala změny nálad v Německu i Evropě a posunula se z merkelovského středu doprava.
Bude pokračovat labouristická vláda premiéra Keira Starmera v podpoře Izraele, jenž válčí s teroristickým hnutím Hamás? Promění britská pomoc a vztahy vůči Jeruzalému či britským Židům oproti minulé vládě konzervativců. Důvodem pochyb je neblahá minulost Labouristické strany pod vedením Jeremyho Corbyna, kdy došlo k rapidnímu vzestupu antisemitismu uvnitř strany. Na to už před lety reagoval současný šéf labouristů a nově jmenovaný britský premiér Keir Starmer s prohlášením, že antisemitismus ze strany vymýtí.
Parlamentní volby v Británii podle odhadů zveřejněných bezprostředně po uzavření volebních místností vyhráli levicoví labouristé pod vedením Keira Starmera. Podle průzkumu agentury Ipsos pro stanice BBC, Sky News a ITV, labouristé ve 650členné Dolní sněmovně získali 410 křesel. Vládní konzervativci po 14 letech u moci utrpěli největší debakl v moderní historii, podle odhadů získali 131 křesel. Příštím premiérem tak bude nynější lídr opozice a někdejší prokurátor a obhájce lidských práv Starmer
Britští labouristé směřují k drtivému vítězství. Exit poll zveřejněný v jedenáct hodin českého času připisuje labouristům 410 křesel v Dolní sněmovně z 650. Konzervativci mají získat 131, Liberální demokraté 61 a Reform UK Nigela Farage 13. Jsou to sice volební odhady, ale britské exit polly bývají tradičně velmi přesné. I když čísla nebudou zcela souhlasit, je jasné, že Labouristická strana bude mít absolutní většinu, což koneckonců předpovídaly veškeré předvolební průzkumy. Je to nejhorší výsledek Konzervativní strany v dějinách. Horší než historická porážka v roce 1997. Ale pokud se výsledek potvrdí, jde o lepší výsledek, než se předpokládalo
