Za necelý měsíc od inaugurace Donalda Trumpa se toho stalo mnoho, ale cla a hrozba nových obchodních válek jsou z globálního pohledu rozhodně tématem číslo jedna. Obchodní bilance je pro amerického prezidenta nejdůležitější ukazatel, cla rád používá i jako formu nátlaku, kdy zkouší, jak kdo zareaguje. Zatím postupuje dost nepředvídatelně. V současném světě pokračující deglobalizace jsou přitom podobné protekcionistické tendence nebezpečnější než dřív. Mnozí kritici je označují až za autarkické, což v ekonomii znamená úsilí o co největší soběstačnost a maximální omezení zahraničního obchodu. Tedy úplný opak ekonomického liberalismu založeného na volném pohybu zboží.

Trump vždycky kritizoval země, se kterými mají Spojené státy obchodní deficity, které dokonce nazývá dotacemi. V jeho vidění tedy dovoz neznamená transakci, ale spíš dotování. V případě Kanady se vyjádřil tak, že USA platí stovky miliard dolarů za dotování Kanady. „Proč? Neexistuje žádný důvod. Nepotřebujeme nic z toho, co mají. Máme neomezené množství energie, měli bychom si vyrábět vlastní auta a máme víc dřeva, než kdy dokážeme využít. Bez těchto masivních dotací přestane Kanada jako životaschopná země existovat. Drsné, ale pravdivé! Proto by se Kanada měla stát naším milovaným 51. státem. Mnohem nižší daně a mnohem lepší vojenská ochrana obyvatel Kanady. A žádná cla,“ prohlásil.

V tom výkřiku je toho víc, čeho si všimnout. Zaprvé v něm Trump už zas demonstruje sílu USA ve stylu „připojte se k nám a budete mít klid“. Stejně mluvil o Grónsku a Panamě. Pak je tu ona „lepší vojenská ochrana“ související s výdaji na obranu. Ty jsou Trumpovi trnem v oku u všech členů NATO, kteří by podle něho měli ze svých rozpočtů vyčlenit na obranu pět procent HDP. To ale nedává úplně smysl. Nejenže Spojené státy jakožto vojenská velmoc loni za obranu samy utratily „jen“ 3,38 procenta HDP, členům NATO žádné povinné procento nikdo neukládá, pouze daná legislativa v jednotlivých zemích. Trump dlouhodobě mluví o tom, že nechce v NATO žádné černé pasažéry. Je to však opět jen forma výhrůžky. A další věcí je přírodní bohatství, které Trump rád dává na odiv. Jenže v tomto případě je to s Kanadou složitější.

Než Trump rozhodl o měsíčním odkladu, uvalil na Kanadu (a Mexiko) 25procentní cla na veškeré zboží. A na ropu, plyn a nerostné suroviny clo ve výši 10 procent. Důvodem má být nelegální migrace a pašování fentanylu. Obojí je přitom v případě Kanady zástupný problém. Trumpovi pak stačily telefonáty s mexickou prezidentkou Claudií Sheinbaumovou a s jím nenáviděným končícím kanadským premiérem Justinem Trudeauem, kteří mu slíbili větší ochranu hranic. To opět značí prezidentovu touhu vymoci si u spojenců poslušnost a demonstrovat sílu. I za svého prvního období Trump hrozil Kanadě i Mexiku cly. A přitom tehdy i dnes platila dohoda o volném obchodu – NAFTA (North American Free Trade Agreement) z roku 1994, kterou od roku 2020 nahradila USMCA (United States – Mexico – Canada Agreement). Trump se ale nejspíš také zalekl reakce trhů, i proto cla oddálil. Na hlas Wall Street je citlivý.

Ale zpět ke Kanadě. Platí, že čím větší je podíl vývozu na ekonomice dané země, tím víc zemi poškodí uvalená cla. A to je případ Kanady, která je na vývozu do USA hodně závislá, tvoří přes dvacet procent kanadského HDP. Jak upozorňuje ekonom Miroslav Zámečník, do Spojených států míří až 77 procent kanadského exportu a naopak 63 procent dovozu je od Američanů. Přesto ale mají USA s Kanaďany (velmi nízký) obchodní deficit – necelých 50 miliard dolarů, a to právě kvůli dovozu ropy, plynu a dalších surovin. Jde nejen o kritické kovy jako zinek nebo nikl. Ty Spojené státy nemají a dovážet je musejí, proto moc nedává smysl zatěžovat je clem. A fakt je, že do USA ve velkém proudí z Kanady především ropa a zemní plyn. Uvalení desetiprocentních cel na nerostné suroviny by tedy mělo dost pravděpodobně větší dopad na americkou ekonomiku než 25procentní clo na vše ostatní. Protože ceny energií by se ve většině amerických států velmi rychle zvedly. A pohánělo by to inflaci.

Přitom Trump často mluví o tom, že chce energie zlevnit. Stejně tak jeho ministr financí Scott Bessent zopakoval, že nízké ceny energií jakožto klíčové položky ve výdajích domácností jsou důležité pro dlouhodobé udržení inflace na uzdě. Také potvrdil, že americká produkce ropy se má zvýšit o tři miliony barelů denně. Ceny energií by se přitom nezvedly jen u amerických domácností, ale přelily by se rychle i do Evropy. Na tu Trump tlačí, aby odebírala víc amerického zkapalněného plynu (LNG), čímž se prý může vyhnout clům. Ve skutečnosti ale evropští obchodníci nekupují ani tak americký LNG, jako spíš plyn vytěžený v Kanadě a dopravený do USA. Texaští těžaři zvládnou dobývat ropu a plyn především pro americkou spotřebu, poptávka je totiž příliš velká. To, co se vyveze do Evropy, pochází fakticky z Kanady. Přímé spojení mezi Kanadou a Evropou, kterým by se obešly USA, by bylo win-win situací pro obě strany, jenže neexistuje. Potrubní spojení, jež by umožnilo následnou lodní dopravu do evropských LNG terminálů, je nedostatečné. Bude tedy zajímavé sledovat, co se bude dít po uplynutí měsíčního odkladu. Zda Kanaďané i Mexičané odpovědí svými cly, což by ceny vyhnalo ještě víc nahoru, nebo zda dojde k vyjednání nějakého kompromisu – a Trump ho pak označí za své vítězství.

Neoblíbení Němci

S energiemi souvisí i uvalení dodatečných desetiprocentních celních tarifů na Čínu. Pro doplnění, s Čínou mají USA obchodní deficit zdaleka nejvyšší, 354 miliard dolarů. S Mexikem 108 miliard a s Kanadou výše zmíněných 50 miliard. To znamená, že zavedou-li Mexičané a Kanaďané také cla, bude to Američany bolet víc než u Číny. Tam je americký vývoz poloviční ve srovnání s tím do Kanady. Čínská vláda s odvetou nečekala moc dlouho a od 10. února zavedla 15procentní clo na dovoz amerických energetických produktů a 10procentní clo na ropu a zemědělské vybavení. Do toho chce Čína antimonopolně vyšetřovat Google (i přesto, že vyhledávací služby jeho mateřské společnosti Alphabet už dlouho nejsou v zemi přístupné).

Dalšími silnými regulacemi cílenými na americký Big Tech vyhrožuje i Evropská unie. Chce k tomu použít takzvaný Nástroj proti ekonomickému nátlaku (ACI) přijatý v roce 2023. EU zatím neví, co s ní má Trump v plánu. A tohle dráždění – vzhledem k tomu, že Trump si získal technologický sektor na svou stranu – se jako nejchytřejší postup nejeví. Zástupci Googlu, Applu nebo Mety hledají u Trumpa zastání a další represe ze strany EU by nejhůř odnesla EU sama. Ze strany Evropy už také padl nápad snížit cla na dovoz amerických aut. To je od Bruselu konečně nějaká žádoucí vlastní iniciativa dobrým směrem, protože ideálním řešením by bylo odstranit veškeré celní bariéry. S EU má Amerika ve zboží obchodní deficit ve výši 150 miliard dolarů. Na tom se nejvíc podílejí Němci, které Trump kvůli tomu nemá rád, se svým vývozem aut a zemědělských a potravinářských produktů. V průměru jsou evropská cla na americký dovoz vyšší než naopak. A na dovoz amerických aut uvaluje Evropa dokonce 10procentní cla, tedy čtyřikrát vyšší než USA na dovoz aut z Evropy. To je dost zásadní rozdíl, jenže zároveň platí, že v Evropě se americká auta téměř neprodávají. Takže myšlenka EU na snížení nebo vyrovnání cel nebude mít ve skutečnosti moc velký efekt. Ale Trumpovi to přesto může imponovat.

Aktuálně (vycházíme ze situace známé 10. února) Trump oznámil zavedení 25procentních cel na dovoz veškeré oceli a hliníku do Spojených států. To bude mít zásadní dopad na celosvětový tok zboží. A může to vést k tomu, že Čína svou ocelí zaplaví evropský trh, kde ocelárny už nyní s levnější čínskou konkurencí obtížně bojují. Do toho Trump hodlá oznámit reciproční cla vztahující se na všechny země. To znamená, že dovoz do USA bude zatížen stejným clem jako vývoz americké produkce do dané země.

Trump to všechno dělá kvůli snížení deficitu federálního rozpočtu. Na to se nesmí zapomínat. Nemá se cly nemá jen zvláštní úchylku, ale opravdu je chápe jako velmi výhodný nástroj pro ekonomiku. Vzorem mu je republikánský prezident William McKinley, úřadující na přelomu 19. a 20. století: ten tehdy zařídil, že většina rozpočtových příjmů pocházela z vysokých cel. Nutno dodat, že v té době ještě neexistovala trvalá federální daň z příjmu. Republikáni mají nachystaný daňový balíček, který ale bude muset projít Kongresem. A na slíbené snižování daní jsou peníze potřeba. Nad vším je pak Trumpova vize reindustrializace a cíl co největšího přesunu výroby do USA. Zahraniční firmy si mají vybrat: Buď budete platit cla, nebo vyrábět u nás. A co za to? Deregulované prostředí s co nejnižšími korporátními daněmi.

Jestliže za vlády Joea Bidena americké hospodářství rostlo hlavně kvůli výdajům a tvoření vysokých rozpočtových schodků, za nové administrativy má ekonomický růst zajišťovat opět hlavně soukromý sektor. Loni skončil deficit hospodaření na 6,9 procenta HDP. Scott Bessent zdůrazňuje, že ho chce snížit na tři procenta a ekonomický růst držet také na úrovni aspoň tří procent. Sbíhá se tu tedy několik důvodů pro to, aby Trump nějakou novou formu obchodní války rozpoutal. Bude si to před sebou moci velmi dobře obhájit. I když argumenty pokulhávají.