Seznámili se už dávno, je to přes dvě stě let. Ze začátku jejich vztahu nikdo moc šanci nedával, ovšem po druhé světové válce to už vypadalo, že spolu zůstanou navěky, jako by dokonale splynuli v jedinou bytost. Ale idyla skončila. Manželská krize je v plném proudu a je vcelku jedno, jestli dříve začal toxický manžel – liberalismus – týrat svou ženu demokracii, nebo nejprve ona začala flirtovat s „populisty“.

Krátce po Trumpově vítězství publikovala agentura AP News průzkum s názvem „Demokracie byla motivačním faktorem nejen pro voliče Harrisové, ale i Trumpa“. Reagovala tak na vlnu povolebních komentářů, v nichž se do protikladu stavěli voliči demokratů, pohánění obavami z ohrožení demokracie, a Trumpovi příznivci, pro které byly hlavní jejich žaludky a fobie – ekonomika a migranti. V posledních letech jsou skoro každé volby v západním světě od Paříže po Bratislavu, od Los Angeles po Varšavu vykreslovány jako osudový boj o záchranu demokracie. Zvedající se vlna antiliberálního pravicového populismu je vnímána jako ohrožení svobody a kontestátoři liberálního mainstreamu jako kamuflovaní autoritáři, což krásně ukazuje poprask kolem „hajlování“ Elona Muska nebo titulek článku Anne Applebaum „Trump mluví jako Hitler, jako Mussolini, jako Stalin“ (jako kdyby jen jeden z této trojice bohatě nestačil). „Když oni vyhrají, další volby už nebudou,“ slyšíme opakovaně v různých zemích a jazycích. Z perspektivy zmíněné analýzy AP News je zřejmé, že se liberálové tradičně připravují na minulou válku. Ve skutečnosti se obranou demokracie oháněli jedni i druzí. Pouze tím každý myslel něco jiného.

Starověká demokracie byla postavená na vůli většiny. Liberální demokracie, jak ji známe dnes, tedy systém, v němž je vůle většiny omezována systémem „brzd a protiváh“ a principy základních práv, je jevem relativně novým. Jeho hegemonie, včetně představy, že jde o univerzálně nejlepší zřízení, je až následkem vítězství Západu ve světové a poté studené válce. Teprve tehdy došlo ve veřejném vnímání k úplnému splynutí obou složek. Liberální demokracie se stala prostě „demokracií“ bez dalších přívlastků. Na dnešní zmatení pojmů bylo zaděláno.

Opojení představou, že je liberální demokracie posledním stadiem vývoje lidstva, už máme za sebou. První šok způsobilo zjištění, že velká část nezápadního světa tuto představu nesdílí, není ochotná ji přijmout a že neexistuje zákonité propojení mezi civilizačním rozvojem a přijetím liberálnědemokratického modelu. Fareed Zakaria pro tento nový typ států použil pojem „neliberální demokracie“ – spojovalo je oddělení „volebního mechanismu“ od „principu liberálního konstitucionalismu“. Nicméně tehdy, na konci devadesátých let, mluvil o zemích mimo vnitřní okruh západního světa: „Od Peru po Palestinu, od Sierry Leone po Slovensko, od Pákistánu po Filipíny vidíme vzestup toho znepokojivého fenoménu mezinárodní politiky.“

Vzápětí ale přišel další šok. Prožíváme ho už nějakou dobu, nicméně nejsme ochotni si ho přiznat. Tentokrát nejde totiž o „jiné kultury“, „nevhodné“ pro liberální demokracii. Manželství mezi demokracií a liberalismem se otřásá už i na Západě.

Po nějaký čas bylo možné argumentovat, že známky této krize vykazují především nové (a tedy nezralé) liberální demokracie bývalého východního bloku, které (jak píše třeba Ivan Krastev) prožily velké zklamání z toho, že se jim nedaří dohnat a přesně zkopírovat vyspělejší Západ. Koneckonců byl to Viktor Orbán, kdo se jako první k pojmu neliberální demokracie hrdě přihlásil. Vzestup antisystémových stran v Evropě a triumfální návrat Donalda Trumpa v USA způsobuje, že krizi nelze bagatelizovat poukazem na naši východoevropskou zaostalost. Někdy v první dekádě nového století začal zrychlovat proces hluboké krize důvěry společností v dosavadní politicko-ekonomický systém napříč celým Západem. Stále větší segmenty těchto společností začínají zpochybňovat vše, co je jim shora nabízeno, a zároveň se poohlížet po alternativách, které by umožnily tento negativní sentiment politicky artikulovat.

Diagnózy toho, jak jsme se do této situace dostali, se dramaticky liší. Kritici poukazují na vnitřní příčiny krize. Jde na jedné straně o postupnou proměnu liberalismu v progresivismus, tedy dogmatickou ideologii s rysy politického náboženství. Anglický filozof John Gray patřil mezi první klasické liberály, kteří už na konci osmdesátých let varovali před vnitřním vývojem liberálního myšlení směrem k víře v možnost „racionální rekonstrukce lidské společnosti“ a nahrazení principu svobody a common sense „racionalistickou intelektuální arogancí smíchanou se sentimentálním náboženstvím humanity“.

Jak píše nestor polského liberalismu Jan Rokita: „Časem tento konstruktivistický projekt přišel i o svoji deklarovanou racionalitu. Ideál člověka jako rozumné a morální bytosti, centrální pro liberální tradici, byl zcela zapomenutý.“ Proměna liberalismu neušla pozornosti ani dalších výrazných liberálních intelektuálů. Mark Lilla už v roce 2016 kategoricky uvedl, že „americký liberalismus upadl v jakousi morální paniku v otázkách rasy, pohlaví a sexuální identity, která deformovala poslání liberalismu a znemožnila mu stát se jednotící silou“. Ivan Krastev poukazoval, že odpor k liberalismu v zemích střední Evropy vyplývá z toho, že byla „komunistická ortodoxie nahrazená ortodoxií liberální“. Britský The Economist, historicky klíčový list liberálního světa, napsal v manifestu ke 175. výročí svého vzniku: „Nastal čas, aby byl liberalismus opětovně definován. Liberálové musejí věnovat méně času tomu, aby zapuzovali své kritiky s tím, že jsou to hlupáci a tmáři, a naopak více času věnovat zlepšování toho, co je špatně.“

Tato schopnost sebereflexe však zůstává vzácná. Převládá představa, že dnešní krize je především „kognitivního charakteru“. Změnu veřejného mínění vyvolává informační chaos a manipulace s informacemi ve veřejném prostoru, nezávisle na tom, zda jejich původci jsou populisté, cizí mocnosti, či algoritmy sociálních sítí (případně spiknutí všech dohromady). Přesvědčení, že největším zlem jsou dezinformace, proniklo letos i do projevu prezidenta Petra Pavla v Den památky obětí holocaustu. A jestli jsou voliči jakousi nezralou a snadno manipulovatelnou masou, problém lze vyřešit „výchovou a osvětou“, tedy větší kontrolou informačních toků.

V tomto typu uvažování si neliberální demokracie nachází také svého soka – „nedemokratický liberalismus“. Realitou dnešní politiky na Západě je totiž systematické zužování prostoru demokracie jako možnosti veřejnosti svobodně zvolit pro svoji zem jinou politiku. Dochází k němu na jedné straně pomocí byrokraticko-právních mechanismů střežených politicky stále aktivnější justicí (a v případě Evropy navíc jištěných institucemi EU), na straně druhé politickou kartelizací, tedy postupným sbližováním pozic hlavních politických stran ve jménu obrany před populisty. To první zakouší nyní italská premiérka Giorgia Meloniová, jejíž snahy o řešení migrační krize jsou systematicky blokovány aktivistickými soudci. Podobná srážka čeká pravděpodobně i  Donalda Trumpa. Toho druhého se podle všeho dočká opět Německo, které v nadcházejících volbách vyřeší nespokojenost s vládou Olafa Scholze hlasem pro změnu pod vedením Fridricha Merze, jehož výsledkem ale bude – ve jménu obrany demokracie před AfD – nejspíš nějaká forma velké koalice, pravděpodobně s účastí SPD.

Se sílící antisystémovou vzpourou narůstá také frustrace obhájců liberálního řádu z „nespolehlivosti“ demokratických mechanismů, a tudíž snaha pojistit si jeho větší předvídatelnost. Třeba pomocí prostředků „boje s dezinformacemi“ či využíváním nástrojů trestního práva. „Když věci jdou jiným směrem, máme své nástroje,“ prohlásila šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová před posledními italskými volbami. Tento vzestup „militantního liberalismu“ vysvětluje i autoritu, které nyní v Evropě požívá polský premiér Tusk, který už více než rok dokáže vládnout v podmínkách neoficiálního „výjimečného stavu“, v němž je řada nestandardních postupů exekutivy vysvětlována nutností „obnovy právního státu“. V případě rumunských prezidentských voleb vedla kombinace obav z vnějších vlivů a obhajoby zájmů současného establishmentu k dosud nemyslitelnému kroku – zrušení už proběhlých voleb i přesto, že k průběhu hlasování nebyly žádné výhrady.

Rumunská kauza vedla filozofa Marka Cichockého k otázce, zda je demokracie v Evropě skutečně všeobecně uznávaným politickým zřízením a zda idea demokracie a občanských svobod je opravdu hodnotou, na kterou nechceme rezignovat. Podle Cichockého byla moderní liberální demokracie postavena na základech křehké rovnováhy mezi zájmy oligarchických elit a lidu. V posledních letech západní společnosti stále více pociťují zcela reálné následky aplikace některých dogmat progresivismu, ať už v podobě migrační a energetické krize či radikálních teorií v oblasti rodiny a pohlaví. Zároveň se stále více rozevírají nůžky mezi vítězi a poraženými globalismu. Dopadá to především na nižší vrstvy, a to za dlouhodobého nezájmu elit. Právě toto zřejmě mínili mnozí američtí voliči, kteří hlas pro Trumpa brali jako hlas pro demokracii. Jak píše politolog Michał Kuz, od něhož jsem si vypůjčil úvodní metaforu „domácího násilí“ ve svazku liberalismu a demokracie, „volili suverenitu amerického lidu, který se dožadoval naplnění demokracie reálným obsahem, proti úřednicko-právní meritokracii, snažící se pole demokratické politiky postupně omezovat“.

Když vidíme zástup miliardářů ze Silicon Valley, dosud vyznavačů dogmatického progresivismu, sešikovaných za Trumpem během inaugurace, můžeme si říct, že s „lidovou suverenitou“ to možná nebude tak horké a že se hodně musí změnit, aby vše zůstalo při starém. Nicméně rozpad společnosti na dva tábory, které sdílí apokalyptickou představu politiky a roztáčí společně toxickou spirálu polarizace, je faktem. Vše samozřejmě navíc komplikuje „svět tam venku“, tedy skutečnost, že Západ se v posledních letech ocitl ve stavu „divné války“ s mocnostmi, které se netají touhou po zničení současného mezinárodního řádu a pokouší se aktivně do vnitřního života západních společností zasahovat. Hlavně my ve střední Evropě, jejíž krátké „okno příležitosti“ bylo spjaté právě s hegemonií liberálního řádu, bychom měli mít eminentní zájem na tom, aby následující vývoj nebyl náhlou entropií, ale spíše opravdovou „revolucí zdravého rozumu“. Už citovaný John Gray ji krátce po Trumpově vítězství nazval „nutností získat zpět kontakt s realitou“.