„Zmlkni, prcku (Be quiet, small man),“ doporučil Elon Musk polskému ministrovi zahraničí Radosławu Sikorskému, který na síti X napsal, že Evropa by měla pro Ukrajinu hledat náhradu za internetové připojení Starlink, jež napadené zemi poskytl právě Musk. S „výchovným políčkem“ hned přispěchal i ministr zahraničí USA Marco Rubio, když použil teď už obligátní americkou výzvu: „Poděkuj!“ Pochopitelně to vyvolalo emotivní a dotčené reakce. Podobně jako v případě jiných vyjádření Donalda Trumpa a členů jeho administrativy je také možné se ptát, jestli smyslem těch slov bylo ještě něco jiného než šokovat dříve nezvyklou mírou nezdvořilosti.

Od Trumpova nástupu se to opakuje znovu a znovu: zazní něco tak či onak skandálního a lidé, kteří Trumpovo vítězství vítali, to označí za další krok v uskutečňování jakési dlouhodobé strategie, z jejíhož naplnění nakonec budou profitovat všichni. Opačná strana v tom pak zase nachází potvrzení hanebnosti prezidentových záměrů. Hledání toho hlubšího strategického smyslu ovšem může vyžadovat, řekněme, velmi vysokou míru dobré vůle. Slova prezidenta a lidí z jeho okolí mají nějaký účinek už teď. Opakované řeči o Kanadě jako o „budoucím jednapadesátém státu USA“ a jejím premiéru Trudeauovi jako o jeho guvernérovi napomohly tomu, že Trudeauovi liberálové (ta nejvíc „woke“ vládní strana západního světa) chytili v průzkumech druhý dech. Strana, již na konci minulého roku všichni odepisovali, má nyní kvůli Trumpovým řečem zase šanci na volební vítězství. Je za tím nějaká strategie? Lidé z okolí amerického prezidenta často dávají najevo, koho v evropských zemích vnímají jako žádoucího politického partnera. Elon Musk před německými volbami na svojí síti velmi intenzivně propagoval AfD, na její volební výsledek to ale nemělo pražádný vliv. V Británii si zase oblíbil stranu Reform UK Nigela Farage. Ale je otázka, jestli takový „štempl“ od Trumpa a jeho okolí nebude – přinejmenším v některých zemích – znamenat pro oblíbence Bílého domu spíš přítěž než pomoc. Když viceprezident Vance v souvislosti s mírovými plány pro Ukrajinu odsoudil možnost, že by bezpečnost napadené země garantovali vojáci nějaké „náhodné země, která už čtyřicet let nebojovala“, a Britové a Francouzi to (celkem pochopitelně) vztáhli na sebe, vzplanul pobouřeným hněvem i pravici jinak velice nakloněný list Daily Mail. V těchhle dnech obecného znejistění je asi moudré nepouštět se do nějakých zásadních předpovědí. Ale stejně: může se stát, že pro strany evropské nové pravice (možná především pro ty západoevropské) bude nějaká asociace s Trumpovými republikány spíš přítěží.

Je otázka, jestli to v kalkulacích Bílého domu a jeho okolí hraje nějakou roli a jestli vůbec nějaké takové kalkulace probíhají. Součástí Trumpovy MAGA koalice je i on-line pravice, lidé formovaní prostředím, v němž rozčílit ty druhé, přivést „libtardy“ k slzám, je dostatečným cílem samo o sobě. Nějakého hlubšího záměru není třeba. A každá cena, již dosažení toho cíle bude stát, se určitým způsobem formované mysli může zdá přijatelná. Svůj dopaminový rauš potřebuje hned teď, co přijde potom, bude až… potom. Druhé vítězství Donalda Trumpa je přelom svým významem přesahující jeden volební cyklus. Pořád nezodpovězenou otázkou ale je, v jakém smyslu a jakým směrem. Někteří konzervativní autoři vnímají Trumpa nejenom jako ničitele (světa amerických elit, jejich institucí a mezinárodního řádu), ale taky jako stavitele či obnovitele, jehož zvolení umožní mj. návrat ke společnosti založené na úctě k rodině, víře a národu či komunitě. Ekonom a komentátor Noah Smith v polemice s touto představou napsal: „Hnutí MAGA je věc internetu. Je to další vertikální on-line komunita – parta vykořeněných, atomizovaných individuí, nepevně propojených na velké vzdálenosti pomyslnými pouty ideologie a identity. Nemá nic společného s rodinou, komunitou nebo kořeny v nějakém místě. Je to digitální spotřební zboží. Je to fandom.“ Jistě se v tom dá vidět přílišná generalizace. Ale část Trumpovy koalice taková je a svoje vzorce myšlení šíří dost úspěšně.