Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
V šestaosmdesáti letech zemřel Miloš Forman, měl za sebou dlouhý a dobrý život, jistě ne jednoduchý. Byl to ten jediný český a zároveň skutečně světoznámý filmař. Kinematografie stárne rychle, jistě rychleji než třeba literatura, těžko odhadnout, jak moc se budou Formanovy filmy sledovat třeba za třicet let, zda v pohledu zpátky bude mezi současníky tak čnít, jako to působilo za režisérova života.
V šestaosmdesáti letech zemřel Miloš Forman, měl za sebou dlouhý a dobrý život, jistě ne jednoduchý.
Motivace střelců, kteří se dopouštějí hromadných vražd, nebo se o to pokusí, je v něčem sporné téma. Připsáním nějakého konkrétního motivu se může dodávat klamná racionalita aktu šílenství, iracionální a děsivé potřebě zabíjet, což může být jistým způsobem uklidňující, ale taky iluzorní. Z druhé strany zas může zaznívat, že se odkazem na duševní chorobu jaksi přikrývají teroristické činy, aby se tak znejasnila spojitost mezi pachatelem a nějakou skupinou, jež chce na veřejnosti působit čistě.
Končící týden přinesl ve fotbalu dva výrazné a taky pobuřující, bůhví jestli ne dokonce tragické momenty. Oba nastaly ve čtvrtfinále globálně sledované Ligy mistrů, v obou došlo k velké nespravedlnosti vinou rozhodčího.
Pupence pučí, i ty květy pokvetou, sluníčko přiměřeně svítí, tráva se zelená a kola pop music se – jak jinak – točí dál. Týdeník Echo přináší letmý výběr pozoruhodných desek posledních týdnů a měsíců, sestavený podle velmi subjektivních kritérií, snad by se dalo říct až nahodile, jeho redaktorem Ondřejem Štindlem.
Vedení a poslanci hnutí ANO dnes začnou jednat o možnosti vzniku vlády tolerované komunisty a Okamurovou SPD.
Ve třiaosmdesáti letech zemřel československý filmový režisér Juraj Herz, tvůrce a svědek, jeden z příslušníků generace, jejíž výkony – nejenom na poli filmového umění – pro mladší představují často nedosažitelnou metu.
Jack White je úkaz. Excentrická rocková hvězda široce přijímaná dobou, figura megalomanského rockera může působit jako dávno překonaná. Hračičkář, retro fanatik, jehož hudba ale není rekonstrukce minulých zvuků, spíš někdy směřuje do nějakého vlastního vesmíru. Jeho hudební dráha je příběh cesty zároveň od sebe i k sobě, snahy zůstat sám sebou a průběžně se přitom proměňovat, vynalézat.
Mezi ANO a sociálními demokraty nastala velká nedohoda ve věci společné vlády, Andrej Babiš to komentoval s obvyklou ukřivděnou agresí, jen její intenzita byla možná trochu vyšší – nemá to jednoduché.
Soudobá televize příběhy potřebuje a přeje jim. Pro autory s ambicí vyprávět o něčem prostřednictvím příběhu obrazem a zvukem je dnes oproti filmu preferované médium, které umožňuje – jistě jen v těch nejlepších případech – pracovat na ploše až románové a dosáhnout přitom i odpovídající hloubky. Takovým způsobem rezonující story vypráví šestidílná americká dokumentární minisérie Wild Wild Country. Je strhující na několik způsobů – popisuje a ukazuje historii pro naprostou většinu diváků naprosto neznámou, velice dramatickou, plnou různým způsobem zajímavých a někdy až fascinujících postav.
Hodně se v současné době píše o vykořeněnosti západního člověka, jenž si jen tak neukotveně plave světem, zbavený kompasu, který představuje žitá tradice – duchovní i jiná
Místo na piedestalu vyhrazeného pro mužský vzor většinou zaujímal někdy v době dospívání, střídával tam Vinnetoua, postavy foglarovek a další figury dobrodružných románů. V něčem představoval jejich dokonalou antitezi. Rozhodně nežil modrým životem, nad jeho životosprávou by se autor Rychlých šípů nepochybně zděsil, měl by pro něj jediné doporučení: „Nekuř, nepij a cvič a brzy z tebe zase bude chlapík.“ Soukromý detektiv Phil Marlowe, to nejotloukanější a nejvtipnější, alkoholem nasáklé privátní očko. Čím víc dostává do zubů, tím epičtější jsou jeho hlášky, vtipnější a výstižnější jeho popisy.
Veřejný obraz internetových gigantů jako Google nebo Facebook utrpěl další ránu. Miliony a miliony jejich uživatelů mohou mít dojem, že tihle jejich velcí přátelé je třeba zas až tak rádi nemají. Že je využívají. Hodně o nich vědí a ty vědomosti neváhají zpeněžit.
Z Česka budou muset odejít tři ruští diplomaté, vláda se tímhle způsobem rozhodla připojit k dalším třinácti zemím Unie (a také USA, Kanadě, Ukrajině a Albánii), které tak reagují na útok nervovou paralyzující látkou na ruského přeběhlíka Sergeje Skripala a jeho dceru v britském Salisbury.
Ve filmu, zdá se, přichází čas „chytrého sci-fi“, fantastických filmů, jejichž primárním účelem není zprostředkovat nějakou ohromující podívanou a příběh plný prvoplánových vzruchů, ale vyjádřit myšlenku, postihnout hlubší téma, inspirovat diváka k vlastním úvahám.
Jen dál se snaž, ty na to máš. Musel to být utěšený okamžik, když minulou středu ve Španělském sále na Hradě zazněla tahle slova, na konec písně Michala Davida Pár přátel stačí mít, která byla zařazena na závěr hudebního programu oslavy vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách, již hlava státu uspořádala pro ty nejoddanější z oddaných, nejrychleji kroužící satelity kolem českého Krále Slunce.
V různých zemích Evropy, spíš těch východnějších, dnes hraje americký finančník maďarského původu George Soros roli čerta, mocné neviditelné síly, která z dálky řídí dění ve společnosti, připravuje svoje temné scénáře.
Měla to být fotbalová story, jejíž význam by nebyl jenom sportovní. AC Sparta Praha, tradiční český fotbalový klub, instituce, se otevřela světu, vydala se cestou internacionalizace, angažovala italského trenéra Andreu Stramaccioniho, který přivedl množství zahraničních hráčů. Měl klubu vtisknout novou, světovou tvář a přinést s sebou i jinou kulturu. První výsledky téhle revoluce jsou ale velice tristní.
Ruské ministerstvo kultury v lednu zakázalo projekce filmu Ztratili jsme Stalina skotského režiséra Armanda Iannucciho, podle ministra Vladimira Medinského se tak stalo z morálních důvodů, protože „mnozí starší občané by film mohli považovat za urážlivé zesměšňování sovětské minulosti“. Moskevské kino Pionýr, které se rozhodlo film uvést i tak, navštívila policie a z projekce tak nějak sešlo. Kdo Ztratili jsme Stalina viděl, docela chápe, proč se tak stalo a čím byl Iannucciho snímek pro ruský establishment – a zdaleka ne jen pro něj – nepřijatelný. Nejde ani tolik o to, že vykresluje Sovětský svaz na konci Stalinových časů jako krvavou hrůzovládu. Vykresluje ty nejmocnější v něm jako groteskní a trapné figurky, ovládané touhou po moci a strachem.
Salisbury je poklidné město v anglickém hrabství Wiltshire, turisté tam jezdí obdivovat místní katedrálu s nejvyšší kostelní věží v zemi, blízko je odtud do Stonehenge, kam jezdí hipíci všech ročníků zažít vytržení při východu slunce.
Premiér v demisi po delší pauze navštívil televizní Otázky Václava Moravce a stálo to za to.
Ve středu 14. února odpoledne přišel do budovy střední školy v malém městě Parkland na Floridě devatenáctiletý Nikolas Cruz. Měl s sebou útočnou pušku, začal střílet na studenty a personál školy, během šesti minut zavraždil sedmnáct lidí a další zranil, pak se vmísil mezi prchající studenty a dostal se z místa činu. Zatčen byl ještě téhož dne. Reakce na masakr byla podobná jako u jiných – bohužel častých – vražedných střeleb ve školách. Zjišťování detailů o osobnosti pachatele – Cruzovo chování a vystupování na sociálních sítích v době předcházející masakru bylo značně varovné, bezpečnostní složky proti němu ale nezasáhly.
V Poslanecké sněmovně se jednalo o odvolání Tomia Okamury z funkce místopředsedy dolní komory parlamentu, navrhovali je lidovci kvůli Okamurovým výrokům o koncentračním táboře v Letech.
Po letech a desetiletích prožitých mimo jiné zájmem o hudbu a sledováním její scény (resp. její části) to člověk zažije už jenom zřídka, o to intenzivnější ale pak ta šťastná chvilka může být. A ještě víc, přijde-li nepředcházena nějakým zvýšeným očekáváním, ale jen mírně letargickým „OK, asi bych měl zkusit ještě tohle“.
Nějak to proběhlo, dá se říct o letošních Oscarech. Nejdůležitější hollywoodská ceremonie, ten velký svátek filmového průmyslu, který během něj s chutí a naplno projevuje okouzlení sebou samým, skončil, aniž došlo k nějakému výraznějšímu průšvihu, či dokonce průšvihu historickému – jako loni, kdy se už během děkovných řečí musel z pódia korigovat výsledek kategorie Nejlepší film.
V několika českých městech by se dnes mělo demonstrovat proti zvolení komunistického poslance Zdeňka Ondráčka, někdejšího člena pohotovostního pluku VB, který v roce 1989 zasahoval při protirežimních demonstracích, do funkce předsedy sněmovní komise pro dohled nad GIBS.
Ve filmech Woodyho Allena často zazní pobavená a zároveň posmutnělá konfese – život je absurdní a vytratí se do prázdna, člověk má nepotlačitelný sklon tu svou existenci navíc ještě komplikovat vlastní dezorientací a rozporností svých tužeb, naštěstí je ale také možné se tím vším taky bavit a poslouchat jazz. Docela bych dvaaosmdesátiletému herci a režisérovi přál, aby se na něm léčivá síla jazzu projevila ve vší její síle. Asi to teď nemá jednoduché, stal se na stará kolena páriou.
Filmy o superhrdinech vnímá skeptická kritika jako symptom úpadku mainstreamové kinematografie, její infantilizace, zacílení na dospívající publikum, orientace na bezmyšlenkovitou podívanou a tak dále a tak podobně. Ne že by na tom něco nebylo. Zároveň je ale dnešní filmový průmysl (nebo přesněji výroba filmů pro kina v naději, že na ně tam lidé budou chodit, a tvůrci a producenti tak vydělají dost peněz) obtížná disciplína.
Premiér v demisi Andrej Babiš měl vyvíjet nátlak na šéfa Generální inspekce bezpečnostních složek Michala Murína, aby z vlastní vůle a v tichosti do konce února odstoupil z funkce, jestli tak neučiní, bude odvolán, a navíc se skandálem.
Alternativní realita je v současné televizní tvorbě populární koncept. Je to pochopitelné, umožňuje přicházet s dalšími a dalšími obměnami prostředí. Už tím, v jakém světě se odehrává, získá přinejmenším zdání originality, umožňuje hrát si s diváky a jejich očekáváními.
