komentář Ondřeje Štindla

Juraj Herz – umělec, který dokázal vylekat

komentář Ondřeje Štindla
Juraj Herz – umělec, který dokázal vylekat

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ve třiaosmdesáti letech zemřel československý filmový režisér Juraj Herz, tvůrce a svědek, jeden z příslušníků generace, jejíž výkony – nejenom na poli filmového umění – pro mladší představují často nedosažitelnou metu. Generace, která měla ambice a také erudici, nasazení. A také téma, měla o čem mluvit, jaké zkušenosti zpracovávat, protože její příslušníci zažili „dějiny v akci“, utržené ze řetězu. Dopady toho zešílení pociťovali na sobě. Herz v tom ohledu nebyl výjimkou, jako dítě zažil koncentrační tábor – taková zkušenost pro člověka nemůže nebýt určující.

Herzova filmografie je značně obsáhlá, jistě také nevyrovnaná, její vrcholy jsou ale nesporné a v kontextu české/československé kinematografie jistým způsobem ojedinělé, vymykající se – dají se v nich najít velká gesta i jim protikladný chladný úšklebek. A především – pro zdejší film jistě není charakteristická schopnost vyděsit. Právě to ale byla Herzova nejsilnější stránka. Existuje-li vůbec tradice českého (československého) hororu, je Juraj Herz nejenom jejím nejvýznamnějším představitelem, ale také jediným, který vůbec stojí za řeč. Hrůza v jeho filmech nikdy nebyla prvoplánová, dosahoval jí velmi osobitým spojením estetizace a temné grotesknosti, jeho věhlasný Spalovač mrtvol a do jisté míry i Morgiana by se dali vnímat i jako hodně černé komedie.

Všechny ty záběry tehdy novátorským „rybím okem“ a strnulý výraz, podobně rybí pohled Rudolfa Hrušínského v roli Kopfrkingla a protagonistovy neochvějně groteskní hlášky, podobně i okázale romantická a obrazově stylizovaná story v Morgianě a potměšilý úšklebek, jejž je možné vycítit za některými scénami. Tohle spojení je charakteristicky středoevropské, český klasik Ladislav Klíma napsal, že směšnost a hrůza sestry jsou – nepochybně jsou. A někdy je těžké jednu od druhé rozeznat, Herz se uměl pohybovat na hraně mezi nimi, podobně jako mnozí vrstevníci osobně zakusil a viděl zlo ve vší jeho hrůze i grotesknosti. V československém kontextu se vyjímal odhodláním jít do krajnosti, někdy až neúprosné.

Juraj Herz nebyl nějak výrazně politický tvůrce, mohl tedy u filmu zůstat i po nástupu normalizace. Tehdejší režim ale pronásledoval nejenom jiný názor, z principu podezřelá mu byla jakákoliv osobitost. Herz tedy svůj výraz i výběr témat značně umravnil, respektive zpracovával témata, která sotva mohl považovat za svá, způsobem, v němž toho bylo málo skutečně jeho (je smutné, že Česká televize u příležitosti Herzova skonu uvedla jeho Den pro mou lásku, tedy film, k němuž se režisér nehlásil). Většinou točil komedie a pohádky, žánry, které mají k hororu také blízko – každý z jiné strany. A Herzovy snímky Panna a netvor a Deváté srdce se také daleko vymykají stereotypu české filmové pohádky.

Na sklonku komunistického režimu emigroval, v devadesátých letech se zase vrátil, na starou slávu se mu už navázat nepodařilo – mezi vrstevníky v tomhle ohledu nebyl sám. Můžeme si představovat, co všechno by Juraj Herz a někteří další mohli natočit, kdyby jim režim nekladl překážky. Možná by toho bylo hodně. A možná ne, třeba by i tak zůstal vrcholným obdobím Juraje Herze ten přelom šedesátých a sedmdesátých let. I to bylo hodně. Málokdo má ten dar nechat za sebou pár děl, k nimž se lidé budou vracet i po jeho smrti. A věřím, že k tomu nejlepšímu z Juraje Herze se vracet budou.

10. dubna 2018