Ve třiaosmdesáti letech zemřel československý filmový režisér Juraj Herz, tvůrce a svědek, jeden z příslušníků generace, jejíž výkony – nejenom na poli filmového umění – pro mladší představují často nedosažitelnou metu. Generace, která měla ambice a také erudici, nasazení. A také téma, měla o čem mluvit, jaké zkušenosti zpracovávat, protože její příslušníci zažili „dějiny v akci“, utržené ze řetězu. Dopady toho zešílení pociťovali na sobě. Herz v tom ohledu nebyl výjimkou, jako dítě zažil koncentrační tábor – taková zkušenost pro člověka nemůže nebýt určující.

Herzova filmografie je značně obsáhlá, jistě také nevyrovnaná, její vrcholy jsou ale nesporné a v kontextu české/československé kinematografie jistým způsobem ojedinělé, vymykající se – dají se v nich najít velká gesta i jim protikladný chladný úšklebek. A především – pro zdejší film jistě není charakteristická schopnost vyděsit. Právě to ale byla Herzova nejsilnější stránka. Existuje-li vůbec tradice českého (československého) hororu, je Juraj Herz nejenom jejím nejvýznamnějším představitelem, ale také jediným, který vůbec stojí za řeč. Hrůza v jeho filmech nikdy nebyla prvoplánová, dosahoval jí velmi osobitým spojením estetizace a temné grotesknosti, jeho věhlasný Spalovač mrtvol a do jisté míry i Morgiana by se dali vnímat i jako hodně černé komedie.

Všechny ty záběry tehdy novátorským „rybím okem“ a strnulý výraz, podobně rybí pohled Rudolfa Hrušínského v roli Kopfrkingla a protagonistovy neochvějně groteskní hlášky, podobně i okázale romantická a obrazově stylizovaná story v Morgianě a potměšilý úšklebek, jejž je možné vycítit za některými scénami. Tohle spojení je charakteristicky středoevropské, český klasik Ladislav Klíma napsal, že směšnost a hrůza sestry jsou – nepochybně jsou. A někdy je těžké jednu od druhé rozeznat, Herz se uměl pohybovat na hraně mezi nimi, podobně jako mnozí vrstevníci osobně zakusil a viděl zlo ve vší jeho hrůze i grotesknosti. V československém kontextu se vyjímal odhodláním jít do krajnosti, někdy až neúprosné.

Juraj Herz nebyl nějak výrazně politický tvůrce, mohl tedy u filmu zůstat i po nástupu normalizace. Tehdejší režim ale pronásledoval nejenom jiný názor, z principu podezřelá mu byla jakákoliv osobitost. Herz tedy svůj výraz i výběr témat značně umravnil, respektive zpracovával témata, která sotva mohl považovat za svá, způsobem, v němž toho bylo málo skutečně jeho (je smutné, že Česká televize u příležitosti Herzova skonu uvedla jeho Den pro mou lásku, tedy film, k němuž se režisér nehlásil). Většinou točil komedie a pohádky, žánry, které mají k hororu také blízko – každý z jiné strany. A Herzovy snímky Panna a netvor a Deváté srdce se také daleko vymykají stereotypu české filmové pohádky.

Na sklonku komunistického režimu emigroval, v devadesátých letech se zase vrátil, na starou slávu se mu už navázat nepodařilo – mezi vrstevníky v tomhle ohledu nebyl sám. Můžeme si představovat, co všechno by Juraj Herz a někteří další mohli natočit, kdyby jim režim nekladl překážky. Možná by toho bylo hodně. A možná ne, třeba by i tak zůstal vrcholným obdobím Juraje Herze ten přelom šedesátých a sedmdesátých let. I to bylo hodně. Málokdo má ten dar nechat za sebou pár děl, k nimž se lidé budou vracet i po jeho smrti. A věřím, že k tomu nejlepšímu z Juraje Herze se vracet budou.