Jack White je úkaz. Excentrická rocková hvězda široce přijímaná dobou, figura megalomanského rockera může působit jako dávno překonaná. Hračičkář, retro fanatik, jehož hudba ale není rekonstrukce minulých zvuků, spíš někdy směřuje do nějakého vlastního vesmíru. Jeho hudební dráha je příběh cesty zároveň od sebe i k sobě, snahy zůstat sám sebou a průběžně se přitom proměňovat, vynalézat. Reprezentuje tradici americké písňové tvorby, k jejím velikánům s úctou vzhlíží, sám jim asi není úplně roven. Whiteovy skladby se asi nestanou součástí nějakého kánonu, nebudou interpretovány znovu a znovu v různých obměnách a s různými akcenty pro různé časy, jsou to písně, jež mají smysl zpívány, zahrány a interpretovány právě jen autorem. White ale zároveň tu tradici zpřístupnil dalším generacím, nějakým osobitým způsobem ji „remixoval“. 

Je mu dvaačtyřicet let, za sebou má už přes dvě dekády aktivního hraní. V tomhle bodě kariéry se většina popových hudebníku začíná měnit v instituce, pokud mají to štěstí a jsou pro to dost slavní nebo cenění, nebo se z nich stanou anachronismy, vhodní účinkující pro nostalgickou party. Jack White se tomuhle údělu snaží uniknout, potvrzuje to i jeho čerstvá deska Boarding House Reach, která fanoušky jeho dřívější tvorby asi moc nenadchne. Je to „jiné“ album, které může působit dojmem, že právě ta jinakost je jeho jediným smyslem. Ale možná to tak musí být, odpovídá to konceptu Jacka Whitea, jehož nakonec nejvýraznějším a po dlouhé roky propracovávaným dílem je… Jack White.

Nerad do médií o sobě mluví, občas vypustí informaci typu: s Bobem Dylanem si často a rád povídám o sváření (a pak se ještě ke všemu ukáže, že je to pravda). Patří k němu i nějaká ta občasná mystifikace, dlouhou dobu třeba tvrdil, že Meg Whiteová, s níž tvořil celosvětově úspěšné duo The White Stripes, je jeho sestra, v reálu to ovšem byla manželka (později exmanželka), jejíž příjmení Jack přijal. Narodil se jako John Anthony Gillis, nejmladší z deseti dětí, v katolické rodině irského původu. Je z Detroitu, upadajícího města, které ale bylo pro americkou hudbu vždycky významné. V druhé půli devadesátých let tam vznikla silná podzemní scéna kapel, které v době, kdy v populární hudbě výrazně převládaly stroje, do ní vracely lidský faktor. Hrály divoký garážový rock, v mnoha ohledech tradiční, jejich energie, místy až surovost, ale byla všechno možné, jenom ne retro.

Jack a Meg Whiteovi s tou vlnou splynuli, hráli na kost ořezaný dřevní blues rock, v němž se s velkou samozřejmostí doplňovaly Jackova instrumentální zdatnost (nijak okázale předváděná) a primitivní, jakoby kamenem vytloukané bicí jeho sestry/manželky/exmanželky. K tomu se přidalo frontmanovo přirozené showmanství, talent napsat jednoduchý a chytrý popěvek, tenze či chemie mezi tou dvojicí, která byla během jejích vystoupení znát (navíc, holka za bicími vypadá prostě dobře). A striktní barevný kód – vše na pódiu včetně jich samých bylo výhradně v červené, bílé a černé, přidával k vystoupení The White Stripes jemný dotek excentricity. Hudební scéna něco takového asi potřebovala, protože The White Stripes se stali celosvětově populárními, jejich památka se dodnes připomíná na fotbalových stadionech, kde se největší triumfy v ochozech oslavují společným zpěvem melodie hitu Seven Nations Army. 

Po rozchodu dvojice Jack White mohl své výstřednosti povolit otěže. Dost slavný a bohatý, aby bylo všechno kolem podle něho. Zaměstnanci jeho společnosti Third Man chodí v jím navržených uniformách, celá budova je provedena výhradně v černé, žluté, modré a červené. Vyžívá se ve starých technologiích a zařízeních, skupuje „relikvie“ spjaté s dějinami hudby. Je mimo jiné šťastným majitelem první nahrávky Elvise Presleyho, řidičáku Jamese Browna nebo záznamu o zatčení klasika blues Leadbellyho. Má náročné koníčky – kromě zmíněného sváření ještě čalounictví a vycpávání zvířat. Nejenomže vypadá jako postava z filmu Tima Burtona, ale taky se tak chová. 

Ale taky je hodně pracovitý. Produkoval alba Loretty Lynnové nebo Wandy Jacksonové, zakládal krátkodobé kapely (Dead Weather, The Raconteurs), střídal nástroje, kytaru vyměnil tu za bicí, tu za klavír, taky se oženil někde v brazilské džungli a pak zase rozvedl… Především ale nahrával svoje věci, v nichž od dřívější jednoduchosti a přímočarosti směřoval k nějaké perfekci. Na turné jako kdyby se opět inspiroval Dylanem – hrál lidem písničky, které mají rádi, ale tak, aby je pokud možno vůbec nepoznali. Zároveň ale jsou jeho koncerty přehlídkou skutečně suverénního muzikantství – nejenom jeho, ale celé kapely, která hraje „namakaně“ a přitom se samozřejmou lehkostí. Střídat na vystoupeních dvě doprovodná tělesa, jedno složené ze samých mladých žen a druhé pánské, je nápad hodný Jacka Whitea.

Novinka Boarding House Reach je mezi Whiteovými nahrávkami ta nejtěžší, často se vzpírá prvoplánové líbivosti. Klasickou písňovou strukturu v ní má jen singl Connected by Love, ostatní skladby se všelijak vzpírají, třeba tím, že se v nich střídají styly, spojují zdánlivě nesourodé prvky. Všechno je to ale provedeno s obvyklou suverenitou a maniakální péčí o detail, barvu každého klávesového rejstříku, úder bicích. Jako kdyby album bylo výplodem dvou protichůdných tendencí – být impulzivní, spontánní, třeba i trochu chaotický a zároveň dokonalý, ani v nejmenším neselhávající, naprostý suverén. A jistým způsobem je Boarding House Reach obojí – impulzivní a přitom chirurgicky přesná mašina, která jede bůhví kam. Ale neochvějně, o tom žádná. V jednom z mála momentů, kdy se v rozhovoru pro média trochu otevřel, si White postěžoval, že by tak rád byl jednoduchá osobnost, ale bohužel je místo toho komplikovaný. Zjevně je. Světu ku prospěchu.