Letmý výběr pozoruhodných desek posledních týdnů

Tóny pro jaro 2018

Letmý výběr pozoruhodných desek posledních týdnů
Tóny pro jaro 2018

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pupence pučí, i ty květy pokvetou, sluníčko přiměřeně svítí, tráva se zelená a kola pop music se – jak jinak – točí dál. Týdeník Echo přináší letmý výběr pozoruhodných desek posledních týdnů a měsíců, sestavený podle velmi subjektivních kritérií, snad by se dalo říct až nahodile, jeho redaktorem Ondřejem Štindlem. Vychází vstříc potřebám posluchačů, řekněme, zralejších, kteří by si – podobně jako autor – rádi připadali ne snad in, ale trochu v kontaktu, aniž by přitom nutně popírali sami sebe. Takže:

The Voidz: Virtue    

Deska, která, jak se dnes rádo říká, klade otázky. Například: Myslí to ti pánové vážně? Na albu The Voidz je ale pozoruhodné to, že míra potěšení z něj s odpovědí na tu otázku nemusí příliš souviset. V čele skupiny je zpěvák Julian Casablancas, někdejší frontman kapely The Strokes, která na přelomu století byla velmi a velmi populární a také stylotvorná, přinesla oživení tradice newyorského, trochu pouličního, trochu garážového a docela „intošského“ rocku. The Voidz se ale jejich intelektuálno daří velice účinně skrývat, je-li tedy nějaké. Na fotografiích a v klipech stylizovaná jako důsledná parodie nějaké ultra macho kapely konce minulého století. Důsledná, protože bez úsměvu. Hudba, mírně řečeno, eklektická jako proud vědomí poblázněné hlavy. Zároveň ale pulzující. Casablancas do toho pěje a skanduje, sází za sebe kryptické verše nebo okázalé truismy, neštítí se použít ani efekt auto-tune, ten akustický mor posledních desetiletí. Možná je to projev odbržděného rokenrolového velikášství, možná naopak pokus ho hodně suchým způsobem shodit, ale na obou těch úrovních to funguje, lhostejno, jestli záměrně, nebo bezděčně. „Hrál jsem to až moc na jistotu. Hrát na jistotu je nebezpečné.“ Teď už zjevně nehraje, možná přesvědčený, že si může dovolit všechno, možná umanutě hledající nějaký vlastní výraz ve světě, kde právě tohle je čím dál obtížnější. Možná jen tak blbne. Ta poslední možnost je asi nejsympatičtější a nejméně zneklidňující. A taky nejméně pravděpodobná. Ale stejně. 

The Voidz. - Foto: The Voidz kredit: RCA

The Men: Drift

Ještě jedna výrazně eklektická deska. Tentokrát je ta nestálost výrazu spíš shrnující. Brooklynská skupina The Men za deset let své existence hrála ledacos. Od experimentálního noise rocku a zběsilého punku až k čemusi blízkému country. Na desce Drift představuje všechny svoje polohy, může to působit (a na část recenzentů také působí) docela roztříštěně. Sjednocuje ji ale stísněná energie, v něčem velmi maskulinní – vzhledem k názvu kapely to jinak být nemůže. Nese tepající a zachmuřený rock úvodní Maybe I‘m Crazy, stejně jako smutně roztouženou When I Held You in My Arms nebo akustická čísla So High a Sleep. The Men hrají na Drift od srdce, zároveň ale vyjadřují nějakou pochybnost o tom, co v tom srdci vlastně je a jestli vůbec něco. Projevují se jako kapela otevřená různým zvukům a stylům, zároveň uzavřená do nějaké své společné hlavy, v níž se její členové možná necítí úplně volně. Mužové bijící o mříže, nanejvýš si přitom potlučou lebku, neustanou ale, zachmuřeně umanutí se probojovávají nějakou vyprahlou vnitřní krajinou. Občas se přitom dotknou nějaké krásy.

Sarah Blasko: Depth of Field

Při poslechu alba australské zpěvačky se pánskému posluchači může snadno stát, že utrpí akutní nával výčitek svědomí. Blasko se totiž s muži zrovna nemaže, asi k tomu má svoje důvody. Málokdy se najde tak jednoduché a bolavé vyjádření velice ženské zraněnosti i zuřivosti jako v singlu Shot, opovržení pánskou prolhaností jako ve skladbě Making It Up, v níž autorka zachycuje rozhovor s perspektivním partnerem, který ji upozorňuje, že nemluví pravdu, aby tak dopředu vynuloval všechny budoucí stížnosti. Britský recenzent o albu Sarah Blasko napsal, že „tepe v rytmu zlomeného srdce“, jistým způsobem to je pravda, zní to ale okázaleji, než Depth of Field zní. Jistě je to cituplné album, ale bombastické ani trochu. Trochu archaicky znějící a velice sdělný a přístupný elektropop, občas doplněný akustickými klávesami nebo smyčci, klasicky strukturované písně podané s velkou elegancí a citovostí, která se ovšem zastavuje daleko před hranicí projevu divy odhodlané trhat kulisy. Někdy může Sarah Blasko znít až distancovaně, jindy může trochu připomínat Kate Bush, pokaždé je ale taky svá a dokazuje, že skutečně silná hudba vůbec nemusí postrádat masový apel. Velmi samozřejmě působící jednoduchost a přímočarost, jichž na novém albu dosáhla, bývá většinou výsledkem skutečně usilovné práce. Deska Depth of Field za to úsilí stála. 

Foto: Sarah Blasko kredit EMI - Sarah Blasko.

Loma: Loma

Skupina Loma pravděpodobně nevydá víc než právě tuhle jednu desku. Docela škoda. Je to příležitostný projekt Jonathana Meiburga z uznávané (právem) kapely Shearwater a Emily Crossové a Dana Duszynského z dua o generaci mladšího Cross Music. Seznámili se, když dvojice dělala Meiburgově skupině předkapelu. Domluvili se, že spolu něco natočí, odjeli to udělat na nějakou odlehlou farmu v Texasu. Vznik desky ale časově kolidoval s rozpadem manželství Crossové a Duszynského, na albu Loma je to dost výrazně slyšet, ne ale tím  očekávatelným způsobem. Loma je deska velice klidná a zároveň zneklidňující. Až pastorální folkové písně se střídají s hudebními plochami, rovněž velmi pokojnými, je v nich ale jakási potemnělá vrstva, jindy se ke klávesám a kytarám přidají velice nervní bicí (viz krásně vyklenutou skladbu Dark Oscillations). Autorem většiny hudby i textů je Meiburg, Emily Crossová je zpívá hlasem, z něhož často čiší okamžiku odpovídající rezignace, slova se také zjevně dotýkají témat velmi osobních (I Don‘t Want Children). V písni Sundogs „hraje“ i prostředí, echo prostoru, zpěv ptáků za okny, zvuky starého domu. Idyla krajiny, která žije v nějakém svém čase, nějaký jiný zažívají lidé, kteří v ní chtěli spolu nahrát nějakou hudbu, společný čas dvou z nich skončil. Trvání jednoho a zánik druhého z desky Loma promlouvá, nezní v tom hořkost, možná spíš posmutnělá omráčenost. Závěrečná trochu mysteriózní Black Willow připomíná znavený pochod pro lidi, kteří ještě chvilku půjdou spolu, ale zakrátko už budou v mlze kolem každý hledat nějakou vlastní cestu.

Loma. - Foto: Loma kredit Sub Pop

The Limiñanas: Shadow People

Francie není zrovna rokenrolová velmoc (jistě je lepší to tamním přátelům nepřipomínat), ale občas se tam něco najde. Například skupina The Limiñanas z Perpignanu – velmi rokenrolová a nepokrytě francouzská. Její jádro tvoří bubenice Marie Limiñana a její manžel Lionel, na turné i ve studiu je doplňují další hudebníci včetně šarmantní zpěvačky MU. Písničky The Limiñanas jsou rozpoznatelné na první poslech, velmi samozřejmým způsobem spojují tradici francouzského popu – hravé songy zpěvaček šedesátých let nebo hudbu temnějšího a psychedeličtějšího období Serge Gainsbourga a zvuk newyorského pouličního rocku a postpunku, jednoduché figury opakované až na pokraj tranzu. Provedení těch skladeb je záměrně naivní, akcentující jistou nedotaženost či neumělost, což v případě ženského zpěvu může mít účinek, řekněme, docela svůdný. Na Shadow People tuhle svou formuli dál rozvíjejí, v jedné skladbě jim v tom pomáhá i legendární baskytarista Peter Hook z Joy Division a New Order, ševelivý vokál přidává i známá herečka Emmanuelle Seignerová. Kapela ale hraje to svoje, z desky se tak nestává nějaká reklama na francouzskost koncipovaná na „první dobrou“, ale příklad tvůrčím způsobem uchopené a přetvořené tradice. Éterická naivita se v jejich podání potkává s primitivně vytloukaným rytmem, až zkouřená umanutost s hravostí.

Trupa Trupa: Jolly New Songs, Holy Motors: Slow Sundown

Nakonec dvě desky z geopoliticky bližších končin. Kapela Trupa Trupa pochází z Gdaňska, albem Jolly New Songs vzbudila ohlas i za hranicemi Polska, skupině kolem básníka Grzegorze Kwiatkowského se povedlo nahrát album s univerzálním apelem (jistě v rámci velmi menšinové posluchačské skupiny) a zároveň velmi lokální. Prostoupené značně slovanskou chmurou i sarkasmem (viz název desky, která žádné rozjuchané písně vskutku neobsahuje). Skladby ve volném tempu narušovaném prudkými změnami dynamiky často dosahují tiché naléhavosti snu. Zpěv Kwiatkowského zní vzdáleně až letargicky, akcentovaná zpěvákova angličtina není projevem křečovité snahy o světáctví, ale spíš důležitou součástí zvuku Trupa Trupa. „Ležím nehybný vedle tebe, rakev je tak hladká...“ Jupí.

Estonští Holy Motors na desce Slow Sundown dokazují, že mají hodně rádi filmy, taky se jmenují po snímku Leose Caraxe. Na svém debutu předvádějí se zaujetím provedený, jednoduchý a velmi obrazivý pop. Zpěvačka Ellian Tulve zní (a trochu i vypadá) jako postsovětská Hope Sandoval. Inspirační zdroje jsou zjevné – od Jesus and Mary Chain po Davida Lynche. V hudbě Holy Motors ale i tak znějí echa nějaké jiné noční krajiny, než je to americké cinemascopem zachycené ubíhající nekonečno, které většinou evokují podobné písně. Mezi táhnoucími se lesy a písečnými dunami ujíždí žigulík, v něm mladí lidé, kteří by možná chtěli být někde úplně jinde, tak si to alespoň představují. 

 

 

14. dubna 2018