Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Alternativní realita je v současné televizní tvorbě populární koncept. Je to pochopitelné, umožňuje přicházet s dalšími a dalšími obměnami prostředí. Už tím, v jakém světě se odehrává, získá přinejmenším zdání originality, umožňuje hrát si s diváky a jejich očekáváními.
Z obrazovky zmizel vlastně docela nedávno, dnes ale může člověku připadat jako artefakt nějakého dávno uzavřeného období. Jack Bauer v podání Kiefera Sutherlanda – hlavní postava seriálu 24 hodin, který ho v devíti sezonách nechal řešit ty nejakutnější, nejvážnější krize, neexistuje odstín červené, který by vyjádřil vážnost poplachu, jenž by je měl oznamovat. Nebýt jeho, byli v Americe všichni už dávno mrtví, pro jistotu hned několikrát.
Být potomkem českého premiéra v demisi má svoje, řekněme, specifika.
Čeští komunisté zažívají dobré časy. Po historickém propadáku ve sněmovních volbách to může působit paradoxně. Ale až teď se na dohled přiblížilo naplnění jejich dlouhodobého úsilí – stát se respektovanou a plně etablovanou stranou.
O trochu toho vzrušení na sjezdu sociálnědemokratické strany se postaral publicista (nebo jak to říct) Štěpán Kotrba.
Byl to první individuální sportovec, kterému jsem u televize ze všech sil držel palce. Závodil na zimní olympiádě v Sapporu ve skocích na lyžích. Viděl jsem ten sport tehdy poprvé, šestileté oči to sotva mohly pobrat. Po vší té olympijské nudě, zástupech pinožících se sněhem na běžkách po strašně dlouhou dobu, eventuálně přitom ještě občas zalehávajících a střílejících (proč, proboha?), ladných pohybech krasobruslařských tanečních párů (koho to má jako zajímat?) a dalších pro malého kluka divácky nevděčných sportech jsem najednou viděl něco skutečně vzrušujícího.
Film Nit z přízraků režiséra Paula Thomase Andersona je výjimečné dílo. Nebo přesněji – je to film, který může nadchnout diváka, pro něhož umění může být také nějaká velmi osobní cesta k velmi osobně definovanému cíli, výraz soustředění a nevšímavosti vůči momentálně převládajícím představám, jak dělat věci a co si o nich myslet. Taky je to film, o němž se skutečně dá říct, že klade otázky, ale nijak nahlas, mentorsky, možná tak činí spíš bezděčně, je programově nevelký, film bez vykřičníků. A taky je krásný, prchavě a možná i bezúčelně. Rád bych ho viděl ještě jednou
Zarputilost, s níž Andrej Babiš popírá, že v době komunistického režimu spolupracoval s tajnou policií, je docela udivující, protože je v něčem nepraktická – a šéf ANO uvažuje prakticky.
O tom, jestli otevřený konflikt ve veřejnoprávním rádiu byl první vlaštovkou důraznějšího utužování poměrů nejenom v médiích, a možném dalším vývoji Týdeník Echo hovoří s právníkem a někdejším novinářem Tomášem Němečkem, publicistou a spolupracovníkem ČRo Adamem Drdou a bývalým členem Rady Českého rozhlasu Ivanem Tesařem.
Není na světě horší sebranka než české elity, musel by říci nezaujatý pozorovatel zdaleka poté, co by si důkladně prostudoval průběh veřejné debaty po letošních prezidentských volbách.
Americký režisér Steven Soderbergh má pověst tvůrce, který se dokáže s jistotou pohybovat na poli mainstreamu, a zároveň má povahu experimentátora pokoušejícího přicházet s novými řešeními technologickými i koncepčními. Obě stránky jeho naturelu vyjadřuje šestidílná minisérie Mozaika, kterou odvysílala stanice HBO. Zároveň klasická detektivka i formální experiment.
Pamatují si to v téhle zemi všichni včetně těch, které hokej vůbec nezajímá. Je to právě dvacet let. Slavné vítězství české reprezentace na zimní olympiádě v Naganu, kde hráli ti skutečně nejlepší hráči světa, hvězdy NHL. Ale český výběr si s nimi v neuvěřitelně dramatických utkáních poradil, lidé mu fandili během přenosů vysílaných kvůli časovému posunu v nesmyslných hodinách.
Na krátké a všestranně pozoruhodné tiskové konferenci Miloše Zemana po jeho vítěství ve druhém kole prezidentských voleb položil první otázku Vladimír Keblúšek, v sále byl hluk a novinář neměl mikrofon, musel křičet. Prezident reagoval s obvyklou epickou šíří podaným vtipem na barvu žurnalistova hlasu v tu chvíli, doporučil mu, aby nemluvil „hlasem mutanta“ (zjevně tím chtěl říct, že redaktor mluví, jako kdyby mutoval, a použil nepřesný výraz, jak se Miloši Zemanovi velmi často stává). Urazit novináře, navíc takovým hloupě ponižujícím a vlastně i nízkým způsobem – to by mohlo politikovi způsobit problémy.
Poslankyně za hnutí ANO a někdejší ministryně spravedlnosti to včera přitom řekla docela jasně: o změnách ústavy bude vítěz voleb vyjednávat s kýmkoliv, třeba i s SPD Tomia Okamury nebo s komunisty.
Iniciativní šéf ČRo Zavoral jako kdyby vypustil jednu z prvních vlaštovek věcí příštích. Jistě jich bude víc a způsobí střety výrazně vážnější.
Britský seriál McMafia je příklad solidního žánrového díla, kde všechno vypadá, jak plus minus vypadat má, a je zachyceno přiměřeně poutavým způsobem. V dnešní době „quality TV“, která se snaží přicházet s čím dál originálnějšími a nezvyklejšími koncepty, je taková všednost vlastně docela osvěžující. Navíc se člověk při jeho sledování tak trochu poučí, český divák si zároveň užije scény z Prahy.
Po týdnech a měsících konfrontace s tím mužstvím zhusta pokřiveným křečí afektu bude snad osvěžující připomenout nějakého krásného chlapíka. Samozřejmě mám na mysli Johnnyho Cashe. Muže v černém.
Během jednoho dne jsem měl to štěstí potkat dva psychoterapeuty, oba mi sdělili, že jejich klienti mluví jenom o výsledku prezidentské volby.
Těsně povolební čas je příležitost pro všechny generály po bitvě moudře vyhodnotit, co poražená strana měla dělat jinak, co neměla dělat vůbec, co naopak měla dělat víc… Může to být v něčem užitečné, zhusta to taky bývá otravné.
Začátkem roku zemřel Vojtěch Lindaur, známý a důležitý hudební publicista své generace (odešel předčasně, v šedesáti letech). Taky důležitý svědek hudebního dění posledních dekád minulého století, v předrevolučních časech toho oficiálního, polooficiálního i neoficiálního. Možná mu to tenkrát tak nepřipadalo, ale tehdy žil a důležitým způsobem ovlivňoval zlaté časy hudební publicistiky.
Jiří Drahoš v sobotu odpoledne, když uznával porážku v druhém kole prezidentských voleb, energicky oznamoval aplaudujícím příznivcům: „Jedeme dál.“
Bývalí estébáci a jejich úspěšná adaptace na demokratické poměry – zrovna dnes docela silné téma, že. S jedním takovým jsem před pár lety udělal docela pozoruhodnou zkušenost, i když – možná na ní nic pozoruhodného nebylo, byla nějakým způsobem typická.
Kampaň před druhým kolem prezidentských voleb skončila včera devadesátiminutovou debatou kandidátů v České televizi.
Jiří Drahoš a jeho tým dost možná udělali chybu, když zvolili neúčast v prvním debatním střetu. Odehrával se na nejsledovanější televizi a také byl prostě první.
Byl jsem tenkrát obdarován nemocí, nějaké to lehké pobolívání v krku, ze kterého se vyklubala angína – spolehlivá přítelkyně nesvědomitého desetiletého školáka přinesla několikadenní absenci, rušenou jen občasnou povinností vzít si penicilin. Zmožen četbou jsem si pustil televizi, zrovna tam za prezidenta poprvé volili Gustáva Husáka, aby vystřídal nemohoucího Ludvíka Svobodu.
Film Tři billboardy kousek za Ebbingem je důležité dílo. Snímek irského režiséra (a uznávaného dramatika) Martina MacDonagha dostal Zlatý glóbus pro nejlepší drama (a tři další), je to tedy film s, řekněme, certifikátem kvality oborového establishmentu. Zároveň se proti převládajícím trendům a očekáváním publika docela výrazně vymezuje.
Boj proti sexuálnímu násilí a obtěžování v západním – především anglosaském – světě sílí, zároveň se ale stává předmětem kritiky i jaksi z vlastních řad, od autorek a autorů, kteří jinak s feminismem a jeho cíli sympatizují.
První kolo prezidentských voleb pro Miloše Zemana nedopadlo jednoznačně dobře, svědčí o tom i náhle zdrženlivější postoj Andreje Babiše vůči němu.
Je to postava stará dvě stě let, stala se prototypem, prvním „šíleným vědcem“, nejprve v literatuře a později ve filmu. Neztratila přitom relevanci, její příběh se s různými obměnami variuje a inovuje pořád dokola. Victor Frankenstein a jeho ikonický výtvor – monstrum z prózy Mary Shelleyové a mnoha a mnoha filmů.
Britský film Nejtemnější hodina režiséra Joea Wrighta jako kdyby měl velkými písmeny napsáno „Oscar‘“ přes každé okénko. Forma uměřená, poselství ušlechtilé, velký herec v něm představuje velkou postavu ve velkém okamžiku historie.
