Film Tři billboardy kousek za Ebbingem je důležité dílo. Snímek irského režiséra (a uznávaného dramatika) Martina MacDonagha dostal Zlatý glóbus pro nejlepší drama (a tři další), je to tedy film s, řekněme, certifikátem kvality oborového establishmentu. Zároveň se proti převládajícím trendům a očekáváním publika docela výrazně vymezuje. MacDonagh také v rozhovorech mluví o tom, že ho nudí politicky korektní kinematografie, která podle něho dává vzniknout jen předvídatelným a zapomenutelným dílům, jeho ambicí je překračovat hranice, být schopný pobuřovat a provokovat úplně všechny – ne jenom ty, proti nimž se vymezovat se dnes jaksi doporučuje. Deklaruje snahu vytvořit dílo morálně ambivalentní, v něčem, jak se dnes říká, podvratné.

A v něčem svého cíle jistě dosáhl, Tři billboardy kritika zprvu přijala výrazně pozitivně, když se ale film dostal do centra pozornosti (především po Zlatých glóbech), začaly hlasitěji zaznívat i odsudky, někdy dost nekompromisní – MacDonaghův film podle nich zlehčuje vážná témata rasismu a sexismu, uráží city diváků, kteří je silně vnímají, je v tom ohledu až ignorantský, nebo dokonce zlovolný. 

Podle rozhovorů MacDonagh vymyslel příběh Tří billboardů a jeho hlavní hrdinky před osmi lety. Jeho film ale může působit dojmem, že byl – alespoň skladbou témat – vytvořen právě pro dnešek. V jeho centru stojí silná žena, která se osamělá pustí do boje s institucemi, reprezentovanými výhradně muži. Bojuje proti jejich lhostejnosti ve vztahu k případu strašného sexuálního násilí a vraždy. Sama přitom byla obětí domácího násilí. Dva lidé, kteří jsou jakžtakž na její straně, jsou mladý a intelektuálně zaměřený homosexuál a tělesně postižený ctitel, její jediná kamarádka je černoška.

Ocenění přebírali autoři a tvůrci snímku v sále, kde všechny dámy v publiku byly v černém, aby tak vyjádřily podporu ženám, jež vystoupily proti sexuálnímu obtěžování – v Hollywoodu i mimo něj. Představitelka hlavní role Frances McDormandová z pódia přednesla angažovanými kolegy oceňovaný proslov. To všechno může působit naprosto jednoznačně.

Vyvolaná a zpochybněná očekávání

Film sám ale takový není, témata a postavy exponuje často konvenčně (ve smyslu konvence, řekněme, ideologie standardního hollywoodského filmu), vzbudí tak nějaká očekávání, aby je později zásadním způsobem zpochybnil. V tomhle ohledu jdou Tři billboardy skutečně proti proudu, a kdyby třeba dostaly Oscara, mohlo by to být jistým způsobem povzbudivé, představovalo by to důkaz, že Hollywood je schopný ocenit film v nějakém ohledu skutečně nonkonformní. Zní to všechno zajímavě, nevyplývá z toho ale, jaké jsou Tři billboardy dramatické dílo, jestli ten film vybočuje z normy i svými uměleckými kvalitami. Tady už je odpověď jednoznačná daleko méně. V MacDonaghově snímku se jistě dají najít silné momenty, vtipné repliky, výborné herecké výkony. Chybí mu ale celistvost a často i nějaký skutečný dramatický tah, poháněný potřebou něco říct nebo ukázat, dotknout se něčeho. Netvrdím, že ve Třech billboardech úplně absentuje, může se ale ztrácet v těkavé palbě na všechny strany, v honbě za efektem a „překvápkem“, přepínání mezi náladami i způsoby, jimž ukazuje svoje postavy – ambivalence nemusí znamenat roztříštěnost. Jedna z prvních scén filmu obsahuje drobný a zároveň okatý odkaz k prózám Flannery O’Connorové, skvělé spisovatelky z amerického Jihu, v jejíchž mimořádně napsaných prózách se s až samozřejmou organičností spojovaly krutost, groteska, smutek, empatie, duchovno, ironie… MacDonagh se hlásí k hodnotnému vzoru (žádný jiný autor nebo dílo ve Třech billboardech tímhle způsobem zmiňováni nejsou). Nedá se ale říci, že by se mu přiblížil.

Mildred Haynesová (Frances McDormandová) je značně prostořeká dáma středních let z městečka Ebbing ve státě Missouri, její dcera Angela byla před časem znásilněna a zavražděna, pachatel nebyl dopaden. Matka se s tím – pochopitelně – nesmířila, vyčítá místní policii laxnost při vyšetřování. Zaplatí místní reklamní agentuře a dá vylepit tři billboardy, které policii kritizují, jmenovitě pak jejího náčelníka Willoughbyho (Woody Harrelson). Místní ochránce zákona, v jejichž řadách působí i rasistický pijan Dixon (Sam Rockwell), tím postaví proti sobě, naprostá většina městečka je také na náčelníkově straně – lidé ho mají rádi, a navíc je šéf vážně nemocný, podle mínění Ebbingských si takový útok nezasloužil. Mildred je ale odhodlaná a ve své kampani pokračuje, situace graduje a graduje… MacDonagh se snaží udržet film nepředvídatelný a snad taky jaksi pravdivější neustálým „přepínáním“. Mění se žánr či typ příběhu – ze story osamělého Davida (nebo paní Davidové) s mnohohlavým goliášem-městem se mění v jakousi tragigrotesku, příběh, v němž malí lidé, každý ze svých pochopitelných důvodů a každý svým dílem, vytvoří mechanismus nějakého monumentálního osudového průšvihu. Podobné příběhy často tvoří bratři Coenové, jejich filmy ve Třech billboardech připomínají i charakteristické melodie velmi častého spolupracovníka Coenových Cartera Burwella, jenž komponoval hudbu k filmu.

Měnící se nasvícení

Prudce se tady mění nálada, od černé komedie kořeněné dávkou násilí přes lehkou přisprostlou konverzačku až k pasážím otevřeně vážným, které mají být neseny nějakou skutečnou, neironizovanou emocí. A mění se i postavy nebo jejich „nasvícení“. Mildred zpočátku působí jako zástupce typu svérázná, ale sympatická a zábavná bojovnice za správnou věc, aby pak autor otevřel možnost, že je to spíš nebezpečně (i když lidsky pochopitelně) umanutá žena, jež je v zájmu dosažení dost možná nedosažitelného cíle schopná jít do krajnosti, ničit nejenom protivníky, ale i blízké. Náčelník Willoughby se zas ukazuje jako sympatický znavený muž, který se snaží jednat správně, ale svět mu to moc neumožňuje. Dokáže věřit, že i ten sebevíc beznadějný případ v sobě může mít něco dobrého – a film mu vlastně dává za pravdu. Postavy, které jsou exponovány jako záporné a coby nositelé nějaké v dnešním filmu neodpustitelné charakteristiky, jsou často až překvapivě zlidšťovány. Charlie (John Hawkes), bývalý manžel Mildred, který ji roky bil a pak opustil s daleko mladší ženou, má ve filmu jen malý prostor, i tak se ale ukáže, že vztah bývalých manželů je komplikovanější a v něčem hlubší, než by se podle těch vstupních informací mohlo zdát. A především je tu postava rasisty Dixona. Zpočátku působí jako snad až moc exemplární násilnický buran, i v něm se ale rozhoří něco lepšího, stane se bezmála nezištným hrdinou.

Tři billboardy kousek za Ebbingem je film s mnoha polohami, ne všechny však autor stejně dobře zvládá. MacDonagh si užívá dialogy plné vulgarit, nechá z plátna lítat nekorektní termíny i tvrzení. Může to být docela zábavné, někdy i víc než to (v tom ohledu vyniká třeba konverzace Mildred a Dixona o tom, jak korektními termíny popsat mučení černocha na policejní stanici, nebo hovory hrdinky s jejím liliputánským ctitelem Jamesem). Relativně často ale MacDonagh ujíždí k až příliš polopatické karikatuře, doříkávání situací, jež to nepotřebují – stereotypní Dixonovo křupanství musí dokládat i podivný hudební vkus a to, že žije s matkou. Větší nejistotu ale autor projevuje v těch vážnějších momentech, někdy jako by nevěděl, o co se v nich opřít, citovost, k níž film často dospěje, se tak stává trochu vágní, ne ambivalentní, spíš dezorientovaná nebo bezradná.

Angažovaná kritika MacDonagha odsuzuje za polidštění rasisty Dixona – a ono je skutečně problematické, ne ale z nějakých politických důvodů. Odehraje se až příliš na povel, lusknutím prstu, což ovšem oslabuje i následující scény a příběhové linie. Ve Třech billboardech příběh a postavy často ustupují autorově potřebě překvapovat a znejisťovat, figury a jejich interakce někdy působí, jako kdyby neobývaly nějaký žitý svět, nebyly vláčené individuálním osudem, místo toho jimi smýká nějaké zadání či momentální autorova libovůle. Jistě tomu tak není v celém filmu – postava hlavní hrdinky se téhle kritice třeba vymyká. Ledacos navíc zachrání herecké výkony, kromě protagonistky zaslouží zmínku i Sam Rockwell a vlastně celý ansámbl. I tak ale MacDonaghův film působí jako dílo složené z částí, jež do sebe někdy nezapadají, ovšem různorodé prvky skládají celek, který místy drží pohromadě jen silou vůle, navíc MacDonagh je především dramatik, nikoli filmař – a na Třech billboardech je to vidět. Ne snad že by ten film byl natočen nějak neumětelsky, ale v užití čistě filmových prostředků ani nijak nevyniká. Pasáže, v nichž trpí okázalou doslovností, navíc přehlušují ta místa, ve kterých Tři billboardy snad dosahují oné zamýšlené ambivalence. Třeba závěr, v němž je možné vidět náznak jakéhosi smířeného a nesmělého optimismu – nebo symptom toho, že hrdinům už skutečně a definitivně hráblo.