Z obrazovky zmizel vlastně docela nedávno, dnes ale může člověku připadat jako artefakt nějakého dávno uzavřeného období. Jack Bauer v podání Kiefera Sutherlanda – hlavní postava seriálu 24 hodin, který ho v devíti sezonách nechal řešit ty nejakutnější, nejvážnější krize, neexistuje odstín červené, který by vyjádřil vážnost poplachu, jenž by je měl oznamovat. Nebýt jeho, byli v Americe všichni už dávno mrtví, pro jistotu hned několikrát.

Přesto to byla postava sporná – publikum bývá někdy nevděčné. Ideologicky zaměření kritici v Bauerovi viděli výtvor propagandy válečných štváčů, snažících se manipulovat publikum ke strachu, ochotě přistoupit na cokoli, jen aby byly odstraněny reálné či domnělé hrozby. Protože Jack Bauer si toho v životě nejenom hodně vytrpěl, ale taky hodně utrpení způsobil. A dost často v tom byl jeho záměr – Bauer totiž čas od času mučil lidi, věřil, že mu za daných okolností nic jiného nezbývá, přesněji řečeno: autoři jeho příběhů ho rádi stavěli do situací, kdy to tak vypadalo.

Byl v tom ohledu ojedinělý – v zábavním průmyslu tehdy byly dominantní holubice (je to taky už pár desetiletí), a Bauer byl všechno možné, jen tohle ne. V amerických médiích se vedla zapálená debata o „posílených technikách vyšetřování“ (dost velký eufemismus), pro Bauera byla otázka jejich přípustnosti zjevně bezpředmětná. Někdy člověku nic jiného nezbývá, a tak to prostě udělá. Mučení přitom ve filmu a televizi bylo do té doby výsadou padouchů; Bauer byl ale mučitel, kterému publikum drželo palce. Pořád mu tam tikaly ty hodiny a šlo o všechno.

Každá ze sezon se totiž odehrávala v reálném čase, co díl, to jedna hodina (nebo přesněji čtyřicet minut) jednoho dne. A byly to dny kromobyčejně zapeklité, během nichž Jack musel vyřešit ne jednu krizi, ale několik souvisejících. A všechno to bylo prezentováno naprosto vážně, bez nějakého odstupu nebo bondovské ironie. Taky ty příběhy byly určeny divákům, pro něž podobné scénáře byly noční můrou. A autoři seriálu je dokázali zprostředkovat vlastně docela působivě. Příběhy z 24 hodin samozřejmě byly plné do nebe volajících náhod, podivných zvratů, bezděčně komických peripetií (pověstný je moment, kdy Jackova dcera uprchla lotrům někam do prérie, a aby měla co dělat, než se dostane zpátky do civilizace a její dějová linie se bude rozvíjet dál, poslali jí autoři do cesty mírně natvrdlou, leč krvelačnou pumu). Ale když přišlo na věc, byl seriál 24 hodin napínavý jako máloco, taky za to mohl vděčit rychlému spádu, díky němuž divák přestával řešit, jak moc věrohodné je, co vidí.

A vědomí, že ti dobří nemusí být ušetřeni, ta atomovka sice asi nevybuchne, ale ledacos se stát může, nikdo to nemá jisté. A ze všech nejméně Jack Bauer – taky častěji plakal, než se smál. Byl to totiž nejenom zachránce, ale snad i vykupitel. Odvracel sice strašná neštěstí, ale sám byl nešťastný, přicházel o nejbližší lidi, neustále se musel obětovat. Nejenom odevzdávat síly, vystavovat se nebezpečí, ale i přijmout roli padoucha, když to zájem vlasti vyžadoval, zmizet a vést anonymní existenci někde v ústraní. Ve finále posledního dílu poslední sezony se dobrovolně vydá Rusům, kteří na něj mají už dlouho žízeň, a nechá se vyměnit za tu poslední blízkou osobu, která mu na širém světě zbyla, a se stoickým výrazem se dá odvézt někam na Sibiř. Je oddaný až za hrob, a proto taky ví, že jeho oddanost pravděpodobně zůstane neodměněna, na jeho chování však tohle vědomí nic nemění.  

Nedá se říct, že seriál 24 hodin byla nějaká oslava amerického establishmentu a propagandistické přepalování strašáka terorismu. V některých sériích to největší zlo přebývalo právě v amerických mocenských sférách, blízkovýchodní teroristé mohli být právě jeho nástrojem. Opakuje se v nich ale figura naivního prosťáčka, který myslí, že nejrozumnější je jít na nepřítele po dobrém, zbytečně situaci nehrotit, aby pak seznala své omyly nebo byla usvědčena ze spolupráce se zlem. Jack s nimi nemá trpělivost, ví totiž, jak to chodí ve skutečnosti – pokud chce člověk ochránit svou zemi a své blízké, je co chvíli vystaven nějaké hrozné volbě, musí najít sílu něco strašného udělat – někoho obětovat, poslat na smrt, jiného zabít a předtím třeba zmučit. Tohle zobrazení současnosti – při vší jeho umělosti a místy zběsilé hyperboličnosti – muselo části publika konvenovat. Takhle nějak to chodí a bylo by skvělé, kdyby za naši věc bojovali nějací ti Jackové Bauerové.

Jenomže smyslem toho seriálu nebylo vypovídat o tom, jak to ve světě chodí, ale dát publiku napínavou podívanou. Pracuje se v něm se situací permanentní časové tísně – Jack se musí něco dovědět, jinak dojde k nějakému strašlivému neštěstí. A musí se to dovědět do pěti minut. To se pak nedá dělat nic jiného než do někoho pustit pár ampérů. A divák si může dovolit v tu chvíli Jackovi fandit – děje se to přece ve prospěch nějakého vyššího dobra, aby neumíraly děti a podobně. Jenomže ve skutečnosti se ten „scénář tikající bomby“ naplní jen málokdy. A tolerance mučení, třeba opřená i o souhlas veřejnosti nebo její části, může mít dlouhodobé demoralizující následky. Přesvědčily se o tom i americké bezpečnostní složky, v jejichž řadách tolerance mučení nevytvářela neotřesitelné hrdiny typu Jacka Bauera, nýbrž množství otřesených lidí, po nichž zůstalo hodně rozporné dědictví.