Začátkem roku zemřel Vojtěch Lindaur, známý a důležitý hudební publicista své generace (odešel předčasně, v šedesáti letech). Taky důležitý svědek hudebního dění posledních dekád minulého století, v předrevolučních časech toho oficiálního, polooficiálního i neoficiálního. Možná mu to tenkrát tak nepřipadalo, ale tehdy žil a důležitým způsobem ovlivňoval zlaté časy hudební publicistiky. Jistě existovala pod drsným režimním tlakem, šlo v ní o páteř (v tomhle ohledu Lindaur jistě obstál), člověk v ní asi „nevěděl dne ani hodiny“, kdy si nějaký tajemník usmyslí, a bude mít utrum.

Zároveň ale byla ta hudební publicistika důležitá způsobem, jakým už asi důležitá nebude (tedy doufejme). Pro početnou obec především mladých čtenářů představovala něco víc než profily kapel a recenze desek, taky zábavní průmysl a jeho provoz. Byla to mapa světa, pro ty fanoušky často nedosažitelného a zároveň v něčem skutečnějšího a důležitějšího, než byl ten, ve kterém žili. Může to znít všechno jako přestárlé nostalgické plky – hudební fanoušci všech generací jsou přece v něčem stejní, zapálení, schopní zaujatě rozebírat změny sestavy a související vlivy na tvorbu nějaké obskurní belgické kapely, žít ušima, donekonečna o tom debatovat s podobně „postiženými“. Vidět homérské hrdiny v lidech, kteří se všelijak protloukají životem a občas si zahrají to svoje v nějakém zapadlém klubu, vidět i sám sebe trochu mimo svět, oddělovat se od něj – vkusem, oblečením, vystupováním.

Důležité rozdíly

Mezi fanoušky dnes a v době pozdní normalizace jsou však i důležité rozdíly. Ti současní mohou mít o hudbě široký a důkladný přehled, slyšet všechny desky bezprostředně poté, co vyšly, vidět všechny svoje oblíbence naživo. Běžný hudební nadšenec (jako třeba já) toho ale v 80. letech zas až tak moc neslyšel. Nebo spíš jeho znalosti byly hodně kusé, něco znal dobře (pídil se po tom) – a něco jiného vůbec ne. Koncertů zahraničních kapel, těch veličin jeho světa, viděl pramálo – o to větší a světodějnější události se z nich v jeho představách stávaly. Svět hudby byl pro něj svět legend, které nikdy nespatří, občas něco z nich zaslechne, obraz, topografie toho světa v jeho hlavě také vypadala dost jinak, než ji vnímali hudební příznivci na Západě. To, co pro ně bylo obskurní, mohlo být tady zásadní a veliké, a písně, které za železnou oponou měly obrovský ohlas, tady třeba znal málokdo. Měli jsme ale tu (opět paradoxní) výhodu, že svět, systém bral ty písně vlastně stejně vážně jako my, byly mu podezřelé, nebo pro něj rovnou nebezpečné – a podle toho k nim taky přistupoval. Dělal je většími a nás jistým způsobem s nimi. Byly předmětem víry. A při jejich poslechu se shromažďovalo společenství věřících.

Na konci roku 1983 režim vyměnil redakci časopisu Melodie, dramaticky se tím změnil jeho obsah, už to nebylo periodikum, ze kterého by bylo možné se něco dozvědět a kde si redaktoři v článcích někdy dělali legraci z otřesného režimního popu. Mezi těmi nově přišedšími autory byl i Petr Žantovský, který na stránkách zglajchšaltovaného měsíčníku publikoval otevřený dopis „jednomu českému publicistovi“, alibistický, oportunistický a samožerský. Dodnes se mu to při různých příležitostech vrací (naposled poté, co loni od prezidenta Zemana dostal vyznamenání). Možná se té vytrvalosti diví – je to přece dávno, podobných příběhů ochotného přizpůsobení se se tehdy přece odehrálo tolik, a naprostou většinu z nich už dnes nikdo neřeší. Jenomže tenhle jeden pro dobu typický „organizační proces“ vnímaly tisíce hudebních fanoušků jako osobní újmu, jež má neblahý vliv na jejich životy. A Petr Žantovský se pro ně stal zrádcem, „odpadlíkem od víry“, jestli nějakou měl. A to se zapomíná těžko.   

Údiv Franka Zappy

Hudební publicisté v článcích přinášeli zprávy z toho světa legend a i díky nim mohl člověk něco z toho neznámého taky slyšet na poslechových pořadech v kulturních domech a na dalších místech. Bývalo na nich docela plno a lidé poslouchali hladově. Pamatuju, jak jsem počátkem 80. let šel Malou Stranou poté, co jsem díky Janu Rejžkovi poprvé v životě slyšel Joy Division. Ty opuštěné ulice najednou vypadaly jinak. Na takových akcích nebo v článcích člověk narazil na jméno, po němž se mohl začít shánět. Možná by se dala rekonstruovat cesta, jíž se tehdy nahrávky šířily, často by asi začínaly u nějakého tatínka, který vyrazil na služební cestu do „devizové ciziny“ a dostal od potomka seznam. Jenomže těch lidí na služební cesty nejezdilo zase tolik a jen málo z nich mělo o hudbu se zajímající potomky.

Jistě i s tím souvisí ta jiná podoba krajiny světové hudby, byla-li vnímána z tehdejšího Československa. Třeba kapela The Residents asi nikde neměla proporcionálně tolik nadšených příznivců jako tady – možná je za tím jedno album, které se sem náhodou dostalo. I nebožtík Frank Zappa nevěřícně zíral, jakého přijetí se mu v téhle zemi na začátku 90. let dostalo, z domova skutečně nebyl zvyklý na status superhvězdy. Lou Reed o své návštěvě Prahy napsal památný (a nepublikovaný) článek pro magazín Rolling Stone, čtenář by z něj mohl získat dojem, že sametová revoluce proběhla za masového zpěvu písní The Velvet Underground. A vlastně na tom není nic udivujícího, že takovou představu o své „dějinné úloze“ získal. Nadšeně se s ním kamarádil prezident a další politici, točila ho televize…

Velkolepým příkladem té různosti vnímání tady a tam byl nepovolený koncert zpěvačky Nico v kulturáku na Opatově v roce 1985, událost, o niž se organizátorsky zasloužil Vojtěch Lindaur (a taky na to doplatil). Byl jsem mezi návštěvníky, taky se ke mně donesla ta šuškanda, která letěla Prahou. Před Opatovem dlouhatánská fronta, pomocí drobného úskoku jsem se dostal na její začátek (vím, bylo to nečestné). Začínat se mělo už odpoledne, pustili nás dovnitř, sál narvaný tak, že daleko přesahoval jeho kapacitu, stáli jsme namačkaní vedle sebe na židlích. Umělkyně měla značné zpoždění, čekalo se hodiny. Člověk ale neriskoval opuštění sálu, třeba by se tam pak už nevešel.

A Nico za tohle všechno stála, žena, která zpívala na první desce The Velvet Underground, byli v Praze mimořádně uctívaní, také díky Ivanu Jirousovi a lidem z undergroundu, kteří k nim vzhlíželi. Krásná žena s hlubokým a germánsky chladným hlasem, jímž jako kdyby v písních ze svých sólových alb pronášela nějaké osudové věštby, taky tajemná. Na ni by tehdy člověk klidně čekal několik dní bez vody a ve stoji na jedné noze. Koncert začal, umělkyně usedla za svoje harmonium, za ní kapela – tři mladí kluci v černém. Od začátku do konce velké problémy se zvukem, Nico taky nepůsobila zrovna ve formě. Ale to nevadilo, když před závěrečnou The End prohodila něco o Jimu Morrisonovi, skoro to zbořilo sál, přece se tenkrát znali! Odcházeli jsme unavení a horlivě debatující, Vojtěch Lindaur už kráčel vstříc vyhazovu a dalším opletačkám.

Praxe ve snění

Mezi těmi kluky v kapele byl i klávesista James Young, do té doby neměl s hraním na veřejnosti žádnou zkušenost (kromě vystoupení na dvou oslavách bar micva). Na turné s Nico ho zlanařil pochybný impresário, který vystupoval pod jménem dr. Demetrius. Young později o té šňůře a vůbec posledních letech Nico napsal knihu The End, měla docela slušný ohlas, kritika oceňovala kombinaci smutku a grotesky. Nico před tou cestou, která ji zavedla do Prahy, žila v Manchesteru, spíš tam tak přežívala, zubožená mnoholetou závislostí na heroinu, pro hudební průmysl už byla dlouho odepsaná. Demetrius se o ní doslechl a napadlo ho, že by se na ní ještě dalo vydělat pár drobných. Tak dal narychlo dohromady pár hudebních nádeníků, posadil je se zpěvačkou do otlučené dodávky a vyslal do světa. Dělo se během té šňůry ledacos, na Sardinii prý kapela hrála v diskotékovém klubu, kde lidé čekali hudbu k tanci a ledově chmurná umělkyně s harmoniem jim radost věru neudělala…

Hlavní a asi i jedinou starostí zpěvačky prý bylo obstarat si drogy, Praha v tom ohledu představovala naprosté zklamání, Varšava prý byla naopak skvělá. Na Opatově jsme čekali na umělkyni na dně a blízko konce (o tři roky později zemřela po pádu z kola, jela si prý na něm koupit hašiš). Ten plný sál lidí v Praze od jejího koncertu čekal životní zážitek a jistým způsobem ho i dostal (všichni si to pamatujeme), Nico asi nevnímala, že na tom místě vůbec nějací lidé jsou. Viděli jsme v ní hvězdu, pro zbytek světa byla zapomenutá, častěji naprosto neznámá. Neznamená to ale, že jsme tehdy na Opatově podlehli nějaké iluzi, nechali se opít rohlíkem. Možná jsme v ní tehdy byli schopni vidět, čím kdysi byla, co už třeba sama zapomněla, vnímat to jako nespornou skutečnost. Protože ve snění jsme měli velkou praxi. Ta Nico tenkrát byla vysněná a snová, podobně jako spousta dalších umělců, muzikantů, písní. Psát o nich, zprostředkovávat je stádu nadšených byla práce v něčem prometheovská. Ti, kdo se ji tehdy snažili dělat dobře, mají místo v srdcích celé generace třeba ještě dlouho poté, co odrostla hudebnímu fanouškovství.