Film Nit z přízraků režiséra Paula Thomase Andersona je výjimečné dílo. Nebo přesněji – je to film, který může nadchnout diváka, pro něhož umění může být také nějaká velmi osobní cesta k velmi osobně definovanému cíli, výraz soustředění a nevšímavosti vůči momentálně převládajícím představám, jak dělat věci a co si o nich myslet. Taky je to film, o němž se skutečně dá říct, že klade otázky, ale nijak nahlas, mentorsky, možná tak činí spíš bezděčně, je programově nevelký, film bez vykřičníků. A taky je krásný, prchavě a možná i bezúčelně. Rád bych ho viděl ještě jednou.

Paul Thomas Anderson (nezaměňovat s Wesem Andersonem a už vůbec ne s Paulem W. S. Andersonem) je považován za jednu z nejvýraznějších režisérských individualit této doby. Jeho dílo se vyvíjí od velkých gest k tlumenosti, od vzepjatých citů ke zdrženlivosti. Výrazně na sebe upozornil v polovině 90. let, jeho debut Gambler (Hard Eight, 1996) sice zaujal jenom pár kritiků, následující snímek Hříšné boogie (Boogie Nights) už ale vzbudil širší pozornost. Aby taky ne, dvouapůlhodinový nadupaný a formálně virtuózní (až okázalý) film z historie kalifornského pornoprůmyslu, jehož hrdinou je mladý muž s až zázračným penisem, se nedá jen tak snadno přehlédnout. Následovala Magnolia, spleť propojených příběhů o nešťastných lidech a jejich dysfunkčních vztazích, gradující až k téměř biblické katarzi a operní citovosti. Ve všech třech těchto filmech hrálo výraznou roli téma vztahu otců a synů nebo (možná častěji) náhradních otců, otcovských figur a nepokrevních synů, kteří se k nim cestou nějak připojili. Podobný vztah hraje roli i v Andersonově možná nejslavnějším snímku Až na krev (There Will Be Blood, 2007), příběhu v něčem až monumentálně vyprahlého muže v monumentální a vyprahlé krajině, z níž je potřeba vytěžit ropu. Ta ve filmu působí jako mazlavý černý jed, schopný otrávit všechno. Daniel Plainview (Daniel Day-Lewis) je bezohledný kořistník, jediným projevem jeho humanity je jeho snaha postarat se o hluchého sirotka po dávném kolegovi. Je to příběh urputné a neradostné snahy o dominanci a nutném pádu, místy ohromující a programově nepříjemný, emocionalita je v něm vlastně nepřítomná, nahradila ji nutkavá chtivost, široké texaské nebe působí jak neprodyšný poklop, pod nímž se dusí lidský hmyz.

Bez vysvětlování

Další Andersonův snímek Mistr takový ohlas nevzbudil, troufám si ho ale považovat za režisérovo vrcholné dílo. Příběh o podivné koexistenci dvou protichůdných lidských typů, vůdce sekty a bezcílně životem unášeného válečného veterána, se skvělými hereckými výkony Joaquina Phoenixe a nebožtíka Philipa Seymoura Hoffmana, je film ve velkém měřítku, zároveň velmi intimní a asi i osobní, jakoby uzavřený v hlavě tvůrce, který necítí potřebu vysvětlovat publiku, co tím vším má na mysli. Rozhodně to ale neznamená, že by představoval nějaké snobské samoúčelné „geniálničení“, formálně vycizelovanou prázdnotu. O dost hermetičtější byla Vrozená vada, spletitá zkouřená detektivka se zkouřeným hrdinou opět v podání Joaquina Phoenixe, adaptace stejnojmenné prózy Thomase Pynchona, po níž zůstane vzpomínka na zamotaný děj a zvláštní spojení paranoie, melancholie a bizarnosti. V posledních dvou filmech pokračoval Andersonův posun od sdělné a často strhující emocionality k jakési uzavřenosti ve vlastním světě, kde umění může být také součástí nějaké cesty k sobě, snahy vyjádřit nějaké velmi osobní otázky a snad i dojít k náznaku odpovědi.

Nit z přízraků se odehrává v 50. letech v Británii, byl tam také natočen a obsazen především místními herci. Tím nejznámějším z nich je Daniel Day-Lewis, který oznámil, že v Andersonově filmu vytvořil svou poslední roli. Hraje Reynoldse Woodcocka, špičkového módního návrháře, jehož salon šije velmi královsky vyhlížející modely pro dámy z vyšších vrstev. Běžný chod firmy i Reynoldsovy domácnosti a do značné míry i jeho osobní život ale řídí návrhářova přísná sestra Cyril (Leslie Manvilleová). Woodcock je totiž křehká nátura, potřebuje své rituály, snadno ho něco vyvede z míry, je posedlý svou prací, již vnímá jako vznešený úkol, tvorbu krásy, zároveň je pro něj velice osobní, v jeho obsesi hraje důležitou roli i vztah k mrtvé matce, do lemů svých modelů vkládá vyšívaná poselství… Je také zapřisáhlý starý mládenec, střídá krátkodobé vztahy, jež skončí, když Reynoldsovi přestanou připadat inspirující („logistiku“ rozchodu ponechává na sestře). Impulzivně si začne s Almou, mladou servírkou v podniku nedaleko jeho venkovského sídla, spíš než milostné vzplanutí to ale připomíná jakýsi konkurz na múzu. Reynolds na Almě oceňuje její dokonalé míry, vidí v ní také ideální modelku. Alma žije pro jeho práci, zároveň se chce stát jeho plnoprávnou partnerkou, prosadit se v jeho životě, zaujmout v něm nějaké výrazné místo. Naráží ale na striktnost Cyril a hlavně na Reynoldsovu netečnost, pohlcenost sebou samým, prací, jeho jasně definovanou představu klidu, v níž není místo pro nějakou „rušitelku“.

Posedlost jako podmínka tvorby

Příběh jako stvořený pro to, aby jeho prostřednictvím Anderson vstoupil do právě probíhající a místy dost vzrušené debaty o míře rovnoprávnosti pohlaví, žádoucí podobě vztahů mezi nimi a jejich – od deklarovaného ideálu odlišné – praxi. Divák znalý konvencí soudobé festivalové kinematografie by si po přečtení synopse Niti z přízraků ten film docela snadno představil. Asi to bude o bezohledném muži, který tvoří na úkor ženy, vykořisťuje ji a odmítá přiznat jakoukoli zásluhu, o hrdince, jež se marně snaží překonávat překážky, které jí klade do cesty patriarchální prostředí, musí trpce a dost možná i marně bojovat za právo být uznána za autonomní, plnohodnotnou, myslící bytost. Jenomže ta Andersonova Nit vede úplně jinudy, vůči soudobému, jak se říká, diskurzu je netečná, neztotožňuje se s ním a ani se vůči němu nevymezuje. Je to film, který nemá nějaké jasně reprodukovatelné poselství, mnohého se ale dotýká. Třeba spřízněnosti sexuálního pudu a potřeby tvořit (ve filmu až na pár působivých decentních náznaků není erotická scéna, ústřední pár ale „spolu“ o to častěji šije). Obsese, posedlosti jako podmínky skutečné tvorby.  

Scéna, v níž Reynoldse irituje Almina přítomnost u snídaně, to, že během jídla vydává nějaké (postprodukčně zesílené) zvuky, se dá brát jako příklad hrdinovy bezohledné sebestřednosti. Anderson ten moment ale neukazuje s nějakým pobouřeným odsudkem. Prostě to konstatuje, možná i s nějakou dávkou pochopení, sám asi dobře ví, že když se člověk snaží soustředit, může ho přitom rozhodit ledacos. Příběh Niti z přízraků je příběh dvou lidí, kteří potřebují být spolu, zároveň ale spolu být nemohou, sdílejí vášeň pro krásu (spolu zakročí proti důležité zákaznici, která se v šatech od Reynoldse chová způsobem, jaký jich není hoden) i jeden pro druhého. Od vztahu ale očekávají a potřebují dost odlišné věci. Jsou v mnoha ohledech naprosto jiní. On stárnoucí a dokonale upravený muž, který jako by v každém okamžiku byl jen krůček od nervového zhroucení, v jeho talentu, tvůrčí schopnosti se sublimuje také lidská nedostatečnost, nekompatibilita se životem a různé freudovské motivy. Ona o desítky let mladší, krásná neznámá (o Almině předcházejícím životě, sociálním původu ani o dalších věcech neříká film vůbec nic, ví se o ní jen, že je cizinka). Múza, která chce víc než stát modelem, zároveň ale oddaná partnerovu dílu. V druhé části se film zlomí do polohy mírně groteskní, vztah hlavních postav se v ní stane podle mínění části publika a kritiky patologickým. Nesdílel bych ale ten odsudek a necítil jsem ho ani z Andersonova podání. Jistě, co se děje mezi Reynoldsem a Almou, značně popírá konvenci  romantických příběhů, ale možná tím způsobem došel děj nějakého – jistě groteskního a potemnělého – happy endu, takového, který byl vzhledem k jejich povahám a potřebám možný. A finále snímku je možné vnímat jako s dávkou ironie podaný triumf.

Kamera (stál za ní režisér sám), hudba Johnnyho Greenwooda a střih Dylana Tichenora zasazují ten příběh pronásledovatelů unikající krásy do světa, jenž odráží jejich obsesi. Dokonale aranžované záběry, které ale nevycházejí vstříc líbeznosti, již asociuje téma světa módy v padesátých letech. Obrazy opět snímané na 70mm film nesou při vší promyšlenosti také nějakou syrovost i hloubku, film plyne volně a zároveň je velice vtahující, hudba inspirovaná tou dobovou mu dodává nádech hravosti, nasládlosti i jisté toxicity. Reynolds v jedné scéně vyjádří opovržení nad termínem „chic“ a Andersonův film není ani trochu chic. Míří k nějaké nadčasovosti nebo spíš k vlastnímu času. Tím lehce a někdy i ironicky podaným příběhem se vine ještě nějaká další, přízračná nit, která ho, sama nepostřehnutá, drží pohromadě a také ho povyšuje v něco víc než jen součet tvůrčích a hereckých výkonů.