Soudobá televize příběhy potřebuje a přeje jim. Pro autory s ambicí vyprávět o něčem prostřednictvím příběhu obrazem a zvukem je dnes oproti filmu preferované médium, které umožňuje – jistě jen v těch nejlepších případech – pracovat na ploše až románové a dosáhnout přitom i odpovídající hloubky. Takovým způsobem rezonující story vypráví šestidílná americká dokumentární minisérie Wild Wild Country. Je strhující na několik způsobů – popisuje a ukazuje historii pro naprostou většinu diváků naprosto neznámou, velice dramatickou, plnou různým způsobem zajímavých a někdy až fascinujících postav.

A taky je velmi výstřední, až bizarní, v reakci na některé její peripetie čelist divákova značně povolí. Taky je to příběh, který toho hodně vypovídá o místě a čase, v němž se odehrával – Spojených státech a především státu Oregon v osmdesátých letech minulého století. Zároveň je to ale nějakým způsobem i dnešní story, může sloužit jako hyperbolický předobraz soudobých „kulturních válek“. Nakonec nejsilněji v něm však znějí nadčasová témata moci a jejího zneužití, opojení z ní, které může přivést nebezpečnou a destruktivní pýchu, oddanosti, která se promění v nenávist, utopie, jež nutně míří ke krachu, protože jsou v ní od začátku přítomny prvky destrukce a kultické uctívání moci.

Bratři Chapman a Maclain Wayové v minisérii zpracovali události, které se odehrály v letech 1981–85 v jejich domovském státě Oregon. Přesídlila tam skupina vyznavačů indického gurua Bhagwana Shree Rajneeshe (později známého jako Osho), založila tam město Rajneeshpuram, jež bylo řízeno podle principů společenství, a dostala se do konfliktu s místními obyvateli, který časem nabral vskutku dramatickou podobu, včetně pokusů o vraždu, rozsáhlého odposlouchávání, snahy o manipulaci voleb a bioteroristického útoku. Bhagwan/Osho je mezi stoupenci různých exotických nauk dodnes vnímán jako autorita, i v Česku vyšly desítky jeho knih a různé tuzemské celebrity se rády svěřují, že v nich nalezly posilující životní moudrost. Duchovním učitelem se stal v šedesátých letech, jeho nauka byla v mnoha ohledech kontroverzní, odmítal organizovaná náboženství včetně hinduismu, rozhodně nehlásal askezi – ať už v hromadění materiálních statků (vlastnil desítky rolls-royceů), nebo v sexu. V sedmdesátých letech založil v indické Púně ášram, který přitahoval také žáky ze západní Evropy a Ameriky.

Dostal se ale do problémů s indickými úřady. Rozhodl se přesídlit do USA. Podstatnou organizační úlohu v tom a vůbec v běhu celého společenství hrála jeho tajemnice Ma Anand Sheela. Sekta koupila obrovský pozemek v odlehlé končině Oregonu, začala tam budovat město pro několik tisíc Bhagwanových stoupenců, takzvaných sanjasinů, které se podle jejich gurua mělo stát místem, kde započne transformace planety. Místní starousedlíci, většinou farmáři a penzisté, tím byli zaskočeni, přítomnost množství podivínů ve vínových róbách provozujících volnou lásku a extatické rituály v nich rozhodně nebudila nadšení. Nově příchozí navíc byli v přesile – městečko Antelope nedaleko Rajneeshpuranu mělo jen pár desítek obyvatel. Brzy došlo na úřední spory, Sheela, z níž se stala veřejná tvář sekty, rozhodně nenastavovala druhou tvář, místo hledání kompromisu s místní mocí se rozhodla ji převzít. Stala se proslulou díky svému ostře konfrontačnímu vystupování a bezohledné taktice politického boje, sekta v něm mimo jiné zneužila pár tisíc bezdomovců, Bhagwanovi stoupenci se masivně ozbrojovali a taktika Sheely vůči nim i lidem mimo sektu se dostávala čím dál výrazněji za hranici zákona.

Bratři Wayové dlouze vyzpovídali účastníky tehdejších událostí na obou stranách – místní lidi, představitele justice i politiky, klíčové sanjásiny a především Sheelu, která dnes žije ve Švýcarsku. Shromáždili tři sta hodin obrazového materiálu od dobového televizního zpravodajství po soukromé záznamy lidí ze z Rajneeshpuramu. Obrovské množství materiálu se jim podařilo zpracovat do velmi plynulého tvaru, v němž se výpovědi i obrazová dokumentace navzájem doplňují a doříkávají, někdy si záměrně protiřečí. Rozhovory jsou vedeny nekonfrontačním způsobem bez ohledu na to, že někteří mluvčí (především Sheela) zjevně nemluví pravdu, autoři ve filmu nijak nezdůrazňují nějaké svoje stanovisko, ty skutečně skandální peripetie příběhu nijak dramaticky nezdůrazňují. I tak je jejich dílo velice výmluvné a plastické, snad jen v závěrečném pokračování trochu ztrácí tempo. 

Příběh Rajneeshpuramu je mimo jiné příběhem střetu dvou světů – na jedné straně velmi tradičně založení a starší američtí venkované, na druhé spíš mladí a městští Rajneeshovi stoupenci, nepochybující o tom, že v konfrontaci s „bigotními“ místňáky představují sílu osvícení a pokroku. Soudobá kinematografie při vykreslování podobných konfliktů většinou stojí na té „pokrokové“ straně, dokument Wayových ale ukazuje, že ten často vysmívaný selský rozum může mít při všech svých omezeních taky nějaké výhody. Zvlášť je-li alternativou nemyslící devótnost odhodlaná ke všemu. Wild Wild Country také zachycuje systém místní moci ve snaze vypořádat se se situací, s níž jeho architekti rozhodně nepočítali – dobře organizovaná a k ledačemu odhodlaná skupina se rozhodla využít některé jeho atributy proti němu. Především je ale film Wayových portrétem komunity Rajneeshpuramu, popisovaným tu jako komunita šťastných a osvobozených lidí, kteří se snažili žít v harmonii, nebo naopak nebezpečná sekta extatických bláznů neštítících se ničeho.

Někdejší účastníci toho pokusu o vybudování ráje na zemi vesměs působí jako inteligentní lidé, kteří v sobě ale mají nějakou „slepou skvrnu“, odhodlání nevidět, nepamatovat si. Žít ve lži, protože jaký by jinak mohla mít smysl všechna ta energie a oddanost, kterou do projektu vložili? Obraz nového města a jeho obyvatel tak na povrchu může působit jako obraz společenství lidí, kteří se svobodně rozhodli naplnit nějakou vizi a přinášelo jim to uspokojení. Někde v útrobách té idyly byla ale od počátku manipulace, autoritářské praktiky. Mezi rozesmátostí okouzlených hipíků na archivních záznamech („Ten jejich výraz,“ říkají k tomu místní) a totalitní kontrolou, slepou podřízeností a ochotou k vážným zločinům vlastně není velký rozpor. Harmonie prožívaná a zároveň vylhaná, zato zbraně jednoznačně reálné.

Na Wild Wild Country se ale dá dívat i jako na krajně podivnou love story. Guru a jeho pobočnice, vykonavatelka. Rajneesh a Sheela jsou v něčem podobná dvojice jako Dostojevského Stavrogin a Verchověnský nebo Conradův Kurtz a Harlekýn. I ve scénách ze současnosti působí Sheela trochu děsivě – navzdory vší vstřícnosti, úsměvům, tomu, že dělá dnes nepochybně prospěšnou práci s nemocnými a postiženými. Pořád je v ní ta mladá žena, která v šestnácti letech poprvé uviděla svého velkého učitele a už v tom okamžiku věděla, že její život je tím naplněný, že už klidně může zemřít. A desítky let mu leží u nohou, odezírá jeho přání a možná taky přání spíš vlastní, odhodlaná bránit jeho věc za jakoukoli cenu, přesvědčená o své nepřemožitelnosti, má-li ho za zády. Není nijak překvapivé, že v kolapsu Rajneeshpuramu hrála roli také obyčejná žárlivost. Rozpad vztahu, v němž se letadla, agenti a bizarní story zasahující do několika zemí stali jenom průvodními jevy jednoho trochu dramatičtějšího rozchodu.

A pak je tu on – zbožňovaný guru. Vzpomínky na něj, na jeho slova, na způsob, jímž mu ve větru povlávaly vousy, přivádí ještě dnes jeho některé stoupence k slzám. Tak krásný člověk a tak zle se k němu svět choval. Bhagwan sám i po zhlédnutí šesti hodin minisérie působí trochu jako nerozluštěná šifra. Obřadně se pohybující muž v nákladném rouchu, který kyne extatickému davu, který dokáže ovládnout drobným gestem, vést ho jako loutkář. Postupem doby se k němu přestane obracet slovy, jenom se občas ukáže nebo projede špalírem v jednom ze svých drahých vozů, jinak si užívá ticha a luxusu. Muž s nepříliš čitelnou tváří a podivnýma očima, které v sobě většinou nemají nějakou démonickou sílu, jen v jedné scéně z nich prýští až děsivá černočerná zloba. Upírá je do jednoho bodu, když mluví a „hadím“ způsobem protahuje sykavky. Co to bylo za sílu, která někdejší západní hledače ještě dnes přivádí k slzám? Sídlila v něm a byla alespoň v něčem skutečná, přesahující touhu být uctíván? Nebo spíš v nich, v jejich ochotě pověsit svoje očekávání na toho, kdo se nabídne, a podlehnout osobnímu kouzlu gurua i pokušení splynout s tím harmonicky působícím davem? Velký příběh potřebuje své velké tajemství. A postava Bhagwana, která je středobodem příběhu Wild Wild Country, zůstává tajemná a znepokojivá, mlčící, odrážející se jen ve vzbouřených emocích druhých. Ale ty vousy mu vlály hezky, to rozhodně.