KOMENTÁŘ

KSČM, SPD a ANO – strany, které k sobě patří

KOMENTÁŘ
KSČM, SPD a ANO – strany, které k sobě patří

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vedení a poslanci hnutí ANO dnes začnou jednat o možnosti vzniku vlády tolerované komunisty a Okamurovou SPD. Předcházelo tomu zatím největší názorové rozštěpení uvnitř Babišova hnutí, třetina poslanců je údajně proti, odmítavý či rezervovaný postoj už dali najevo někteří výraznější představitelé ANO – eurokomisařka a někdejší místopředsedkyně Věra Jourová, ministři v demisi Pelikán,Ťok a Stropnický –, pravda, někteří z nich tu zásadovost projevili až potom, co pochopili, že se s nimi v příští vládě už nepočítá.

Šéf ANO se na ně za to asi stejně nezlobí – ví, že pro něj není vhodné, aby se do spojenectví s extrémními stranami entuziasticky hrnul. Ještě pořád má ambici být alespoň na povrchu respektovaným evropským politikem, s nímž se ostatní baví, fotí, berou ho vážně nebo se alespoň tak tváří. A proto je potřeba, aby před ustavením vládního spojenectví jeho strana „dělala fóry“. K nějakým zásadnějším projevům odporu ale pravděpodobně nedojde.

Pokud se předseda rozhodne a vláda s podporou extremistů vznikne, vzpurní poslanci ANO vzniku nebudou aktivně bránit, tyhle věci si Andrej Babiš „ošéfovat umí“. Aby taky ne – pokud by ta plus minus třetina klubu ANO, která má s předkládanou konstelací problém, šla do důsledků – neměla by ta druhá Babišova vláda ve sněmovně většinu. To je ovšem čistě hypotetická možnost. Zbývají ještě předčasné volby, které by sice z různých ohledů mohly být logickým řešením, neskýtají ale žádnou záruku, že by se jimi přiblížilo naplnění Babišova snu o monopolu.

Andrej Babiš také ví, že taková konstelace pro něj bude v mnohém nepříjemná, že si proti časům, kdy si s chutí stěžovával na koaliční partnery, moc nepomůže. Jistě, přímý či zprostředkovaný podíl na moci pro KSČM a SPD představuje hodnotu, kterou by asi nechtěli ohrožovat nějakou přehnanou vzpurností. Nejde ale jenom o ně a o jejich, řekněme, skupinový svéráz. Tohle spojenectví, pokud bude ustaveno, bude mít ještě tichého společníka – Miloše Zemana.

A ten má svoje seznamy – lidí a institucí (Česká televize?), kterým cítí potřebu něco oplácet, věcí, jež by rád prosadil (referendum o vystoupení z EU třeba). Metou, o niž Andrej Babiš usiloval a usiluje, je monopolní moc. A v téhle konstelaci jí nedosáhne, bude se o ni muset dělit, možná bude tlačen do věcí, které by pro něj jinak nebyly prioritní. Nemá ale na vybranou – alespoň na nějakou dobu. Miloš Zeman na něj má páky (přímé i přes extremistické spojence) a schopností „dělat politiku“ ho dalece převyšuje. A v jednom má prezident pravdu – spojenectví ANO, KSČM a SPD jaksi dává smysl. Bylo by spojenectvím partají, jež k sobě patří, mají podobnou DNA, podobné zaujetí pro moc nezatíženou nějakými principy, programové odhodlání hledat společného jmenovatele co nejníž, zalíbení v moci pro ni samu. Jsou založené na spřízněných hodnotách a neseny podobnými emocemi.

Zásadní střety v české politice byly často personalizované – Havel versus Klaus, Klaus versus Zeman, Paroubek Versus Topolánek. Ty individuality ale také – přes všechny jejich mnohé a někdy křiklavé chyby – reprezentovaly nějaké odlišné postoje ke světu a jejich střety byly také koncepční, ne jenom mocenské. Je docela pravděpodobné, že tím dominantním politickým střetem příštích měsíců bude zápas – někdy latentní, jindy naplno propukající – mezi prezidentem a premiérem, Zeman versus Babiš. Mohly by to být v něčem vzrušující časy – budou se dít věci. Jistým způsobem půjde o všechno. A taky o nic.

12. dubna 2018