Po týdnu naplněném především proměnlivou a zároveň neměnnou a ubíjející domácí politikou bychom se na tomto místě snad mohli zabývat něčím podstatnějším, přesahujícím tuhle pěnu dní. Konkrétně kopanou.

Končící týden v tomhle sportu přinesl dva výrazné a taky pobuřující, bůhví jestli ne dokonce tragické momenty. Oba nastaly ve čtvrtfinále globálně sledované Ligy mistrů, v obou došlo k velké nespravedlnosti vinou rozhodčího.

Klub Manchester City potřeboval doma dohnat třígólovou ztrátu z Liverpoolu, těsně před koncem první půle Citizens vedli 1:0, dobře bránící Liverpool tlačili místy až drtivě. Po dalším ze závarů dali druhý gól, byl by tzv. do šatny, ve druhé půli by se dalo čekat vystupňování beztak už drtivého tlaku, šance, že by Manchester postoupil, by byla velká. Jenomže rozhodčí zcela regulérní gól neuznal kvůli domnělému ofsajdu, po konci půle si to s ním přišel vyříkat trenér Guardiola, byl přitom dost temperamentní, za trest šel v druhém poločase na tribunu. Manchesteru pak úplně „spadl řemen“, dá se to vysvětlit i tou oprávněnou frustrací. Nakonec prohrál.

Juventusu Turín se na hřišti Realu Madrid skoro povedl zázrak. Doma prohrál 0:3, odveta už se brala spíš jako formalita. Jenomže Juventusu se podařilo nemožné, nastřílel Realu tři góly a zápas směřoval k šokujícímu prodloužení. Jenomže. Sedmá minuta nastaveného času, strkanice v pokutovém území turínských, pád útočníka Realu a penalta. Legendární brankář Juventusu Buffon se pustil do rozhodčího a dostal červenou kartu. Ten zákrok byl… sporný, rozhodně se ta penalta dala nepísknout, z jednoho úhlu kamery to navíc vypadalo, že útočník Realu Vázquez jde k zemi dřív, než se vůbec něco začalo dít. Strašná nespravedlnost. Míč si postavil Cristiano Ronaldo, idol všech „šamponů“. Trefil ho přesně, triumfálně se pak naparoval po hřišti, vysvlečený do půl těla. No jo, no. Srdce každého soudného, cítícího a myslícího člověka muselo při tom pohledu krvácet.

Může se to zdát jako jednoznačný argument ve prospěch užívání videa, jež může nastoupit, když na hřišti hrozí selhání lidského faktoru. Omylu v Manchesteru by zabránilo nepochybně, nespravedlnosti v Madridu docela pravděpodobně. Posílila by se tím transparence, fotbal by se více přiblížil nestranně posouzenému sportovnímu výkonu, stal se spravedlivějším. Ale možná méně dramatickým. Ne ve smyslu napínavým, strhujícím, ale dramatickým, podívanou, jež je také nějakým kondenzovaným obrazem života, kromě souhrnu výkonů je také vyprávěním, příběhem, má svoje hrdiny, padouchy, zrádce.

Figury, které procházejí nějakým dramatickým obloukem, někdo je tvrdě poučen o tom, že pýcha předchází pád, někdo dosáhne nemožného navzdory nepřejícným okolnostem, někdo skončí jako Ikarus, někdo povstane z popela jako Fénix. Ti všichni jsou nějak vystaveni působení osudu, nikdo nemá zaručeno, jestli se v rozhodujícím okamžiku trefí, od triumfu ke ztrapnění je vždycky velice blízko, obojí je vždycky nadosah.

Do světa dramatu patří i vyšší moc, osud, proti němuž je i sebevětší hrdina bezmocný, který do příběhu zasahuje na základě úradku, jenž může být nepochopitelný, nebo rovnou nespravedlivý. Je nevyzpytatelný a definitivní. Může proměnit triumf v tragédii, může z utkání udělat absurdní drama.

Video by tenhle vrtkavý osud nahradilo silou neosobní objektivity. Důsledkem by byl spravedlivější sport a méně bohaté drama, méně hluboko rezonující příběhy. Určitému typu diváka – třeba mně – to je docela líto. Ale toho Buffona je mi taky líto. Bylo to jeho poslední utkání v Lize mistrů, poslední šance ji vyhrát. A překazí ji… Osud.