Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Mrtvého Putina na vnitru nepotřebujeme

Instalace s Putinem ve vaku na mrtvoly rozhodně na fasádu ministerstva vnitra nepatří. A pokud by měla vyvolat diskusi, čímž se snažil obhájit její zavěšení ministr Rakušan, tak diskusi o zcela jiných věcech. Vystoupení v ČT, kde Rakušan svou iniciativu vysvětloval, bylo velmi neohrabané. „Já se ve své dráze snažím politické příkopy zahlazovat, ale jeden jsem si dovolil úmyslně a možná i trochu provokativně do toho prostoru vykopat,“ pronesl. To je tedy hned na úvod dost zoufalé používání metafory, jež je sama už dávno politickým klišé.

Falešní zaměstnanci Twitteru napálili novinářku CNBC

Elon Musk, který po mnohaměsíčních peripetiích nakonec tento týden koupil sociální síť Twitter, budí v liberálních kruzích obavy, že se síť pod jeho vedením stane šiřitelem dezinformací. V pátek ovšem televizní stanice CNBC ve svém zpravodajství o Twitteru sama rozšířila dezinformaci, když se stala obětí vtipu. Minulý týden měl Musk v telefonátech s investory nadhodit, že propustí až 75 procent ze sedmi a půl tisíce zaměstnanců. Později je ale při návštěvě firmy prý uklidňoval, že velké propouštění nechystá.

Ale bavme se raději o brexitu

Rozhodnout se 7. září napsat knihu a podepsat na ni smlouvu s datem vydání 6. prosince je slušné tempo. Bohužel ne dost rychlé v případě, že tématem vaší knihy je „závratný vzestup Liz Trussové k moci“. Kniha, již napsali dva zkušení britští novináři, je stále naplánovaná k vydání. Propagační text na webu Amazon, kde si ji lze předobjednat, nese stopy chvatného přepisování. Ale zůstala tam třeba slova o „nejdramatičtějším prvním měsíci v premiérském úřadě v poválečných britských dějinách“. Lze dodat, že ani těch zbývajících čtrnáct dní nebylo klidnějších.

Ať se Petr Pavel neschovává za spojence

Generál Petr Pavel má velmi úspěšně nastartovanou prezidentskou kampaň, dnes již více průzkumů potvrzuje, že by vyhrál kolo druhé i první, je přijatelný pro voliče demobloku, ale nejen pro ně. Může si dovolit vystupovat z pozice favorita. Tedy toho, kdo nemusí útočit, nepotřebuje upoutávat pozornost, ale zato musí dbát, aby si volby neprohrál sám.

Vražda na Slovensku jako příležitost k drezírování

Není fér očekávat v citovém rozjitření ty nejdůkladněji rozmyšlené a nejprecizněji formulované výroky. Člověk sáhne po tom, co mu uvízlo v mysli a nějak se ho dotklo, aniž by zvažoval, zda to je to nejsdělnější výrazivo. Je nicméně třeba říct, že některé zdejší reakce na nenávistné vraždy před bratislavským gay klubem vůbec ničemu nepomůžou a můžou akceptaci menšin jen ztížit. Člověk, který chce takovou kritiku vyslovit, by asi na úvod měl předeslat, že vraždy odsuzuje. Ale není to snad samozřejmé?

Zpráva o překročení Rubikonu

Občas se stane, že některé zprávy jsou zaznamenány, ale nezdá se, že by je mediální a politický svět vstřebal. Přinejmenším v Česku, ale ani ve světě nejsou chápány natolik, aby je novináři snadno přeložili do titulků, dokázali k nim srozumitelně formulovat otázky na tiskovkách a tak podobně. Minulý týden se takto začaly vnucovat dvě velké události. V úterý na Salonu Echa v Knihovně Václava Havla a ve středu na česko-polské konferenci o energetice v institutu CEVRO bylo jedno téma, které dokázalo dokonale sjednotit všechny účastníky: německý plán na ochranu domácího průmyslu před vysokými cenami energií.

Muži, kteří nechtějí safe space

Kde je gay #MeToo? Jsou-li příslušníci sexuální menšiny plnohodnotnými členy společnosti, neměli by mlčet. A ze sexuálního násilí jsou přece obviňováni převážně muži. Pár takových případů bylo. Pochopitelně v Hollywoodu, protože #MeToo je fakticky záležitost celebritních kruhů. Byl „zrušen“ herec Kevin Spacey a zamrzla kariéra režiséra Bryana Singera. Jenže v obou případech šlo o obvinění ze zneužívání nezletilých (i když Spaceyho případ se posléze rozrostl na žaloby zletilých mužů). A to už nějaký čas zahalené hradbou mlčení není; zločiny pedofilních kněží jsou už pár let pomalu to jediné, co ateistickou veřejnost na katolické církvi zajímá.

Geopolitika podle Muska

Když se po ruském vpádu na Ukrajinu začaly uvalovat sankce na rozšiřující se řady příslušníků putinovské věrchušky, zaznívaly hlasy, že není rozumné řadit mezi ně ruské oligarchy. Vždyť právě oni mohou být ti, jejichž prostřednictvím bude možné s Putinem jednat, zněl argument, dokonce to třeba budou i oni, kdo řekne Putinovi, že je čas jít. Nakonec teď Putinovy požadavky oligarcha zprostředkoval, jenže ne oligarcha ruský, ale americký.

Varování utajené ve vzpomínkách

Málokterému komentátorovi se povede, aby si s ním dějiny povídaly takřka v reálném čase, jako se to stalo Matthewu Lynnovi. Ve středu 31. srpna, když vrcholil souboj o vedení britské Konzervativní strany, se tento britský novinář ve sloupku v časopise Spectator vysmál tomu, jak se jeden z uchazečů, Rishi Sunak, zoufale snaží šířit strach z ekonomických návrhů své soupeřky Liz Trussové: „Přijde run na libru. Dluhopisové trhy budou padat volným pádem. Londýnská burza se propadne, protože vyplašení globální investoři se začnou zbavovat všech britských aktiv… nebude to dlouho trvat a Liz Trussová a její ministr financí se budou muset obrátit na MMF. Tedy aspoň podle bývalého ministra financí Rishiho Sunaka… hrozí krize libry, jakou jsme nezažili od 70. let.“

Skutečný cíl jaderného úderu? Veřejné mínění

V Americe se ujal výraz „current thing“ – současná věc – pro téma, k němuž najednou všichni musí zaujmout stanovisko a žít jím, přesněji řečeno budit dojem, že jím žijí, aniž by toho o něm moc věděli. Tak dlouho (nebo spíš krátce), dokud tato současná věc není nahrazena novou současnou věcí a influenceři si nedají do své twitterové biografie nějaký nový symbol. Pak bude stará current thing okamžitě zapomenuta, nanejvýš bude jen příležitostně živořit.

Jak se řekne estonsky Čecháček?

Americký kulturní, hlavně hudební kritik Ted Gioia disponuje tou zvláštností, že má taky akademický titul MBA ze Stanfordu a v minulosti pracoval pro konzultantskou firmu McKinsey a investory rizikového kapitálu v Silicon Valley. Takže pokud zrovna nemáte náladu na jeho dějiny jazzu, můžete si číst jeho komentáře o kulturním byznysu, jako třeba ten který, nedávno zveřejnil na svém substacku.

Opět barbaři před branami

V Itálii byly volby a jako nejsilnější z nich vyšla strana Bratři Itálie. Globální média o tom informovala nápadným způsobem – možná si všimnete určitého společného motivu. Jedná se o sestřih z amerických televizí, ale západoevropská média reagovala podobně a taky od těch amerických novináři jinde zpravidla přebírají tón. Vypadá to, jako by si divák měl ze zpravodajství odnést informaci, že ve volbách zvítězila strana, jejíž plný název zní Extrémně pravicoví Bratři Itálie.

Agenti někdy lhali – StB i FBI

Od 8. srpna, kdy FBI provedla domovní prohlídku floridského sídla Donalda Trumpa, už víme přece jen trochu víc. Přestože Trump, prostřednictvím svých právníků, tvrdil, že žádné tajné dokumenty nemá, tak je měl. Na počátku sice šlo jen prostě o dokumenty, které patří do archivu, a ne k prezidentovi domů, ale fakt, že se mezi nimi vyskytují dokumenty tajné, posunul spor na trestněprávní úroveň. Bez ohledu na to, proč to Trump dělá (jako nejpravděpodobnější odpověď se zatím jeví, že protože je Trump), zůstává otázka, zda to veřejnost přesvědčí.

Nevyzpytatelnost ruského hybridního režimu

Z toho, že Rusko po nečekaném ukrajinském průlomu v charkovské oblasti propadlo panice, se už stalo klišé. Ale Putinovy poslední kroky tu paniku skutečně dosvědčují. Zaprvé, zaznělo obávané slovo začínající na „M“. Sice, jak Putin dvakrát zdůraznil, mobilizace jen částečná, ale přece. Zadruhé Putin eskaloval vyhrožování jadernými zbraněmi. Přišel s následujícím schématem: Rusko uskuteční ještě teď v pátek referenda ve čtyřech regionech okupované Ukrajiny o připojení k Rusku.

Už zase zplošťujeme křivku

Jak vědí čtenáři, aspoň ti informovaní lépe než předsedkyně naší Poslanecké sněmovny, americký Nejvyšší soud v červnu zrušil ústavní právo na potrat a jeho úpravu přenechal jednotlivým státům. Jak se to bude vyvíjet, bylo těžko říct, protože pozice establishmentů obou politických stran jsou pro většinu veřejnosti extrémní.

Stát se nesmrtelným a pak umřít

Jakou roli v umírání hraje vůle či duševní faktory? Když zemřela královna Alžběta, byl připomínán takzvaný vdovský efekt – je empiricky doloženo, že staří lidé svého manžela či manželku dlouho nepřežijí. Zejména muži prý nápadně často umírají do tří měsíců po smrti manželky. Alžběta svého manžela přežila o více než rok. Ale samotný závěr jejího života byl orámován výmluvnou epizodou. 6. září splnila svou ústavní povinnost a přijala na Balmoralu odcházejícího premiéra Johnsona a pověřila sestavením vlády Liz Trussovou. 8. září zemřela.

Milovali ji, protože dokázala nemluvit o sobě

Britská demokracie je na první pohled divná. Vždyť nemají ani psanou ústavu. Hlavou státu je osoba, která se do funkce dostala jen díky tomu, že se narodila v určité rodině, a podle pravidel nástupnictví, jaká se neuplatňují v žádné známé sféře veřejného života. Součástí instituce monarchie jsou funkce s bizarními tituly jako královský maštalíř anebo princ waleský či vévoda z Edinburghu, přičemž dotyčné osoby nic nepojí s Walesem nebo s Edinburghem.

Jak s nimi mluvit

V reportáži časopisu Reflex z „Vlasteneckého setkání“ v Příčovech je citován jeden ze zkušených aktérů této scény: „Vy liberálové můžete být v klidu. Od nás vám fakt nic nehrozí... Je to úplně komické. Celá scéna se pere o pořád stejných deset patnáct tisíc lidí, kteří jsou občas ochotní na to náměstí dorazit. Celospolečensky je náš vliv zanedbatelný.“ Teď jich dorazilo na Václavské náměstí o něco víc než pět nebo deset tisíc a liberálové klidní nejsou. Politická a mediální scéna řeší, jak to, co se stalo, pojmout.

Kdyby to byla Francie

Slyšeli jste o praporu Azov? Je jedním z parametrů, jimiž lze poměřovat ukrajinské zpravodajství. Uvádíte, že existuje? Uvádíte, že je fašistický? Uvádíte, že byl integrován do ukrajinských ozbrojených sil? Uvádíte, že měl být integrován do ukrajinských ozbrojených sil, ale je to lež? Uvádíte, že sice je trochu náckovský, ale na ruské straně jsou zaangažované oddíly, které jsou naprosto nepokrytě nacistické? Z odpovědí na takové otázky lze vyvozovat, jestli pracujete se seriózními zdroji, nebo ne, případně zda jste proukrajinští, nebo proruští.

Osmadvacetimilionová tečka za mnichovským masakrem

Německo má tu smůlu, že je ještě desítky let po válce častováno občasnými požadavky na kompenzace za historické viny, k nimž došlo už hodně dávno. Například čerstvě nastolený požadavek Polska na válečné reparace (čerstvě, ale nikoli z čistého nebe – v Polsku se na tématu dlouhodobě pracuje i na oficiální úrovni). Minulý týden nicméně bylo oznámeno, že se Německo dohodlo na kompenzaci za smrt izraelských sportovců na mnichovské olympiádě v roce 1972. Celkem 28 milionů eur (včetně už dříve vyplacených částek).

Špatné zprávy pro studenty

Minulý týden přinesl důležité zprávy pro studenty. V New York Times přišli s esejem Jonathana Malesice, který učí kreativní psaní na dvou texaských univerzitách. Doplňuje osobními pozorováními to, co potvrzují testy a známky: distanční výuka, která trvala na amerických univerzitách převážně až do loňského podzimu, zanechala na studentech stopy, a to neblahé. Utrpěly nejen znalosti, ale vůbec schopnost studentů učit se. Nedostavují se, neodpovídají na otázky, usínají.

Stopy (paranoie) vedou do Albánie

20. srpna byla v Albánii zadržena skupina tří lidí, dvou Rusů a Ukrajince, ve zbrojní továrně ve městě Gramš. Jeden z nich napadl albánské vojáky jakýmsi sprejem. Nyní jsou zadrženi a obviněni z toho, že vykonávali špionáž pro Rusko. Jeden z nich se prý i přiznal, měl pracovat pro FSB. Od té doby jsme se v případu dozvěděli řadu faktů, aniž by bylo jasnější, o co jde.

Umění mlčet

Způsob, jakým se v USA přijímají zákony, by náš Ústavní soud shledal protiústavním. Zapomeňte na nějaké přílepky, velké zákony jsou zpravidla přímo koncipovány tak, aby nikdo nemohl pořádně vědět, co v nich je. Tomu poslednímu dal Bílý dům název „zákon na zmírnění inflace“ a podle analýzy jednoho nezávislého institutu zákon v prvních dvou letech inflaci nesníží vůbec a pak možná, ale nikoli statisticky významně (to proto, že dalším pravidlem je, že některé položky zákona, hlavně ty méně populární, vstupují v platnost až později). Tento nový zákon například řeší dohromady novou daň pro firmy, přijetí desítek tisíc nových zaměstnanců daňové správy, nákup léčiv a investice do energetiky – to jen namátkou.

Nenechme se vtáhnout do světa ruského teroru

Smrt Darji Duginové je jistě konsekventní událost. Ale jednak v tuto chvíli vůbec nevíme, jaké ty konsekvence mohou být. A taky nemůže vzejít nic dobrého z toho, pokud se člověk nechá do této události jakkoli emocionálně vtáhnout. Duginová pronášela všechny ty odporné řeči, o nichž dnes média referují, byla jednou z propagandistek, aktivistek, politických podnikatelek – nebo jaký náš výraz by nejlépe postihoval ruskou politickou realitu – aktivních v tom prostoru mezi ruským státem a nevládními strukturami.

Otázka práv

K postavení označovanému termínem „boomer“ patří, že jeho nositel je při příležitostných výletech do světa aktuální pop music znechucen tím, jak od dob našeho mládí upadla. Ale díky nedávnému textu americké spisovatelky Kat Rosenfieldové na webu UnHerd má boomer možnost seznámit se s úpadkem, který není toho obvyklého druhu.

Prague Pride na půli cesty

Letošní Prague Pride byla zřejmě zvlášť zdařilá, pomalu se stává místem, kde prostě musíte být. „Jak přežila Pride vaše tradiční rodina?“ – v tomto duchu se nesly sociálními sítěmi výsměšně ironické reakce, jimiž se mělo dávat najevo, že normální je být pro Pride a být proti Pride je nenormální, paranoidní a mimoňské. Byla tak zdařilá, že zde vzniká otázka, zda to „musíte“ je třeba chápat v obou významech, které se nabízejí. Jak ve smyslu „To je úžasné, to musíš vidět!“, tak i v tom prozaičtějším, že je to povinné.

Jak se nezbavit Trumpa

Čtenáři si možná vzpomenou, že jsme zde již vyzdvihovali film Po přečtení spalte. Toto dílo bratří Coenů z roku 2008 se ukázalo jako prorocké vylíčení poměrů ve Washingtonu Trumpovy éry, lepším průvodcem než různá učená pojednání o populismu. V závěru filmu, poté, co zpravodajská služba CIA nechápavě sleduje, jak uvedla do pohybu sérii tragikomických úmrtí, se vysoký činitel CIA ptá svého podřízeného: „Jaké si z toho bereme poučení, Palmere?“

Smrt posledního islamobolševika

Smrtí Ajmana al-Zaváhirího odchází ze scény generace džihádistů spojená s velkými útoky na západní cíle. Všichni jejich organizátoři jsou buď mrtví, nebo ve vězení. Ale i ideologicky je to konec éry. Zaváhirí určitě patří do galerie nejodpornějších postav moderních dějin, ale má v ní zvláštní postavení. Byl nesmírně vlivný a je za ním dlouhá řada zločinů, ale zároveň byl v tom, co si vytkl, neúspěšný. Jeho podíl na útoku na Dvojčata je teď Američany z pochopitelných důvodů zveličován, ale ve skutečnosti svou chřadnoucí organizaci sloučil s Usámovou al-Káidou shodou okolností jen pár měsíců před 11. září.

Trump by nás nechal na holičkách a jiné prověřené moudrosti

Minulý týden mluvil bývalý prezident Trump na jedné republikánské konferenci na Floridě, a jak někteří novináři informovali, pochlubil se tam mimo jiné tím, že popsal, jak řekl představitelům členských zemí NATO, že by jim USA v případě války nepřišly na pomoc. To pochopitelně vzbudilo určitou pozornost, i u nás na tento citát určití influenceři upozorňovali. Takový ten typ lidí, co deklaruje, že patříme na Západ, a bojuje proti populismu. „Vzkaz pro zbývající fanoušky Donalda v Evropě a u nás.

Kdo skutečně stojí s Tchaj-wanem

Návštěva nejvyšší funkcionářky dolní komory amerického Kongresu Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu vzbudila nervózní reakci, již by měli vstřebat i naši zastánci demonstrativních solidárních návštěv této země. Že má jeden z nejvyšších ústavních činitelů USA právo jezdit si, kam chce – v tomto smyslu zněla reakce jak Kongresu (včetně vlivných republikánů), tak administrativy –, je banalita, jíž nemůže diskuse skončit, ale začít.

Novější články Starší články