Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Naposledy takhle dav obsadil prezidentský palác v roce 2014, když na Ukrajině vyhnali Janukovyče. Od té doby tomu byl nejblíž Emmanuel Macron, když vrcholilo hnutí žlutých vest. Ale v plné parádě to máme znovu až teď. Obyvatelé Šrí Lanky vydrancovali sídlo premiéra, nejvyššího činitele země, poté, co prezident Gotabaja Radžapaksa uprchl ze země. Výrazné příběhy si žádají výrazná vysvětlení. Nic není větším pokušením pro iluzi, že něčemu rozumíme.
Jeden z nejzajímavějších amerických textů posledních týdnů se přímo nezabýval žádným z chytlavých hesel kulturní války, jež dnes zaručují kliknutí. Nevyšel ani v žádném prestižním médiu, ani na Substacku, nýbrž v nové webové publikaci Palladium, jedné z těch, jež se snaží o trochu něco jiného a kupodivu pořád vznikají. Jmenuje se Válka Stanfordu se společenským životem a není to žádná velká investigace, nedávná absolventka této univerzity Ginevra Davisová vycházela z osobních zkušeností. To mu neubírá na ceně.
Jeden český komentátor na v tu chvíli čerstvou zprávu o rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu ohledně potratů napsal: „Tohle je skutečný výsledek práce ,woke‘ aktivistů. Bohužel.“ Myslím, že logiku, která se vyskytuje jinde, uplatnil na situaci, jež je trochu jiná. Jsou třeba zákony, jako je ten zakazující nemístnou sexualizaci výuky na základních školách, který nyní platí na Floridě, a další podobné, jež do této rubriky spadají.
Existuje určitý typ antiamerického Evropana, který se sice nemůže rozhodnout, zda je Amerika bezduchou doménou techniky, pouhou Zivilisation, ale nikdy ne Kultur, anebo zda je teokratickým reliktem středověku, ale má jasno v tom, že Amerika je podřadná. Povyšování se nad Ameriku (a nyní i Británii) je jediný akceptovaný západoevropský šovinismus a pro řadu lidí jediná fungující panevropská sjednocující idea. Takže rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu minulý týden poskytlo příležitost k oprášení varianty středověk.
Město Turnov minulý týden zveřejnilo vítězný návrh soutěže na pomník T. G. Masaryka a vznikla situace vyvolávající ty nejprimitivnější vtipy o moderním umění, proti nimž bohužel v tu chvíli není co říct. Jde o útvar jakoby z betonové trubky, ohýbaný v zásadě po instalatérsku, až na to, že v jednom místě je trubka zauzlovaná. Z trubek a podobných materiálů dělala sochy řada lidí, třeba Karel Nepraš, ale ty jednak směřovaly k určitým tvarům a jednak neměly představovat Masaryka.
Na stíhání korupční skupiny na pražském magistrátu je celá řada iritujících okolností. Na jedné straně se tam evidentně děly špinavé věci, s jakými se nelze smiřovat. I když ta činnost měla, co se týče prorůstání do politiky v pravém slova smyslu, svá omezení. Pregnantně je vyjadřují slova jednoho ze spiklenců: „My nekecáme do toho, co se bude dělat, ale hlídáme si, kdo to bude dělat.“ Už teď je jasné, že se zařadí mezi legendární citáty vystihující vztah korupce a politiky v naší společnosti – hned vedle výroku někdejšího senátora Drymla „Moje heslo je, že když se krade, musí taky zbýt něco pro lidi“.
Minulý týden se na americké scéně odehrávalo docela dost důležitých věcí – výbor Sněmovny reprezentantů pro vyšetřování útoku na Kapitol 6. ledna 2021 zahájil veřejná slyšení, u obydlí soudce Nejvyššího soudu Kavanaugha byl zadržen ozbrojený muž, který přiznal, že chtěl soudce zavraždit, v San Franciscu byl ve zvláštních odvolávacích volbách odvolán progresivistický státní zástupce Chesa Boudin, doznívaly zprávy o masové střelbě v texaském Uvalde a přicházely nové o naštěstí zmařeném pokusu jinde.
.Helena Langšádlová je ve vládě přední odbornicí na dezinformace. Její úkol je těžký, protože za důležitý nástroj boje proti nim považuje strategickou komunikaci, přičemž jak prokázala v rozhovoru v České televizi loni 6. prosince, neví, co to je. Když byla požádána, aby řekla, co to je, odpověděla nejdříve, že ji používají ve Velké Británii. Ale to není definice. Pak řekla, že strategická komunikace u nás „měla být přijata v roce 2016, bylo to součástí bezpečnostního auditu, nestalo se tak“, ale to taky není definice.
Případy masové střelby ve Spojených státech jsou svým způsobem živnou půdou nacionalismu – pro nás. Člověk si uvědomí, že je příslušníkem jiného národa. Že není nucen k takovým událostem zaujímat stanovisko, protože u nás nejsou. A je to pravice, která se v těchto situacích ocitá v horší pozici. Protože přijala za svou totemickou obranu práva na držení střelných zbraní. Na jejich mluvčích je vidět, že se necítí komfortně.
Zaslouží si proruské dezinformační weby soudní ochranu? V únoru, po ruském vpádu na Ukrajinu, je správce domény NIC.CZ a velcí mobilní operátoři vypnuli. Téměř od počátku panovala mlha nad tím, jak k tomu došlo – napadlo to ty organizace samy od sebe? Anebo snad „konzultovaly“ s rozvědkou či jinými státními orgány? Od koho vzešla iniciativa? Přičinliví fact-checkeři dovozovali, že se nejedná o cenzuru, protože cenzura je, když něco zakáže stát, a tady se nestátní organizace rozhodly někomu neposkytovat služby, takže vláda nikoho nezakazuje.
Donald Trump dlouho nemohl najít národněbezpečnostního poradce, který by mu vyhovoval. První, generál Flynn, musel odstoupit po pouhých čtyřiadvaceti dnech. U druhého, generála McMastera, si Trump prý stěžoval, že „vypadá jako prodejce piva“. Třetí, John Bolton, se s Trumpem rozešel názorově. Právník Robert C. O’Brien zastával různé funkce v předchozích republikánských administrativách a za Trumpa byl zvláštním vyslancem pro otázky rukojmích.
Komentátor si může dovolit říct to, čemu se diplomat či státník vyhne, i když to všichni stejně vidí - na americkém prezidentu Bidenovi se podepisuje věk. Plná duševní svěžest v sedmdesáti devíti letech je výjimka, nikoli pravidlo, a Biden se mu nevyhnul. Takže když má mluvit spatra, může mu okamžitá orientace působit potíže, zapovídává se či říká věci, které nejsou úplně tak. Což je problém, který rádi přenecháme Američanům, ale svět jistě musí zajímat, pokud jde o mezinárodní politiku, konkrétně teď o válku na Ukrajině.
Vzpomínáte, jak se ministr vnitra Hamáček chystal do Moskvy, pak tam nejel a podle toho, koho jste se zeptali, tam určitě zamýšlel jet, anebo se tam nikdy nechystal, a nikdo už nic nechápal? Něco podobného se minulý týden odehrálo v Německu, zemi důležitější než my, jejíž demokracie nám je dávána za vzor. Parlamentní státní tajemnice spolkového ministerstva obrany oznámila minulou neděli v televizním rozhovoru, že existuje dohoda v rámci NATO, že na Ukrajinu se nebudou dodávat západní tanky a obrněné transportéry. To se však ukázalo být novinkou pro německé opoziční poslance, ale i pro spolkové ministerstvo zahraničí.
V USA je nejvyšší inflace od roku 1981. To znamená, že až donedávna platilo, že pořádnou inflaci už řada lidí vůbec nepamatuje. Inflace zřejmě patří k těm jevům, které sice známe teoreticky, ale člověk si ji musí pořádně „osahat“, aby ji pochopil. Když není, podmíněné reflexy s ní spojené časem zaniknou (něco podobného prý platí i pro kolektivní paměť na finančních trzích, když dlouho nezažily pořádný krach).
Kdo ještě pamatuje dobu, kdy básníci bývali mluvčími národa? Kdyby básník Shelley prohlásil, že „básníci jsou nepřiznanými legislativci lidstva“ dnes, asi bychom si o něm řekli, že si trochu fandí (správný překlad anglického „legislators“ je zákonodárci, ale legislativci je komičtější). Ale přece byla doba, kdy měl každý národ svého „národního barda“, který ve svých skladbách „vyzpíval“ to či ono.
Americký kapitalismus ještě není mrtvý. To není zpráva pro investory, týká se spíš probíhajícího potýkání o to, zda se pracoviště soukromých firem stanou vektorem progresivní revoluce. Čtenáři si možná vzpomenou, že Antonio García Martínez, komentátor a pracovník v informačních technologiích příležitostně citovaný na těchto stránkách, se loni v květnu stal zaměstnancem firmy Apple, aby ho za dva dny firma na nátlak zaměstnanců vyhodila. Názory vyjádřené v jeho knize prý neodpovídaly požadavkům na inkluzivní atmosféru na pracovišti.
Pax Americana není termín, který by dnes někde zazníval na náměstích. Pro angažovanou veřejnost ve velké části světa nepochybně patří mezi „špinavá“ slova, nenáviděná úplně stejně už po desítky let, kdy v určitých částech světa něco jako Pax Americana existovalo. Jenže teď se poprvé dostává ke slovu něco, co lze považovat za antitezi těch ošklivých slov: multipolární svět. Jak se vám líbí? Veřejná diplomacie někdejšího hegemona je zcela v zajetí progresivních aktivistů. Biden je musel nějak uspokojit.
Jeden z inteligentnějších článků, které si v současnosti můžete přečíst o všudypřítomném tématu sociálních sítí, dezinformací, společenské polarizaci a věcech souvisejících, napsal minulý měsíc psycholog Jonathan Haidt. Lze jej doporučit každému, kdo ještě věří, že problém sociálních sítí se vyřeší, jen co se naučíme z nich odstraňovat závadný obsah a závadné lidi. I když je i on, tak jako většina podobných textů, lepší v deskripci než v preskripci – tedy v návrzích, co by se mělo dělat –, i tak si zaslouží ocenit.
Pokud jde o politiku v širokém smyslu slova, Elon Musk nikdy nebyl extrémní postavou. Na poměry Silicon Valley, jež je plné lidí s vysokým IQ a sebevědomím, nešířil Elon Musk nijak extrémní politické názory. Dělal si třeba někdy legraci ze socialistů, ale takovým tím způsobem, jakým to dělá každý druhý podnikatel. A mluvil velmi výmluvně o nutnosti boje se změnou klimatu. Do kulturních válek se nezapojoval.
Pokud se snažíte z mezinárodních zdrojů sledovat válku na Ukrajině, možná jste zaznamenali jméno Trent Telenko. Není to žádný stratég ani ideolog, historik či znalec východní Evropy, profesionální komentátor či influencer. Je to vojenský veterán, který na Twitteru zaujal výkladem na téma, o němž desetitisíce lidí před půlrokem netušily, jak je bude zajímat: význam údržby pneumatik pro bojeschopnost armády.
Oznámení, že Elon Musk kupuje Twitter, rozdělilo publikum, které to sleduje, na dvě vzájemně neprostupné poloviny: jedna to v zásadě vítá a je tím příjemně vzrušena. Druhá je tím zděšena. Ta druhá skupina interpretuje radost té první jako potvrzení svých obav. Ta první interpretuje zděšení té druhé jako potvrzení svého pocitu, že Twitter je mocenský nástroj dosud držený a používaný tou druhou stranou. Ta první skupina se pravděpodobně těší moc a bude zklamána. Ta druhá skupina se naprosto zbláznila.
K úternímu úniku informací z amerického Nejvyššího soudu by se dala napsat řada komentářů. Z hlediska americké politiky umělého přerušení těhotenství. Z hlediska vztahu soudnictví a zákonodárství v USA. O tom už bylo a ještě bude napsáno mnohé. Ale ten únik samotný je taky velmi neblahou událostí z hlediska demokratických norem. Téma potratů je z rodu těch, kolem kterých se organizují soupeřící americké politické síly. Pro konzervativce je potrat vražda, a když jde o vraždu, nesluší se dělat kompromisy.
Posílání vzkazů mimozemšťanům bylo vždy v médiích tématem pohříchu vědeckým, ne na první stránky ani pro politiku. Můžeme se dohadovat, zda by vzkazy, jež byly odvysílány či odeslány na sondách Voyager a Pioneer do vesmíru v 70. letech, byly dnes hodnoceny jako příliš bílé a patriarchální, fakt ovšem je, že se na ně vzpomíná málokdy. Když ale na počátku března přišla mezinárodní skupina vědců s projektem nového vysílání do vesmíru, vzbudilo to reakci, jež dosáhla i na sociální sítě. A rezonoval v ní i názor, že by se něco takového z principu dělat nemělo.
Emmanuel Macron byl zvolen nejnižším procentem francouzských voličů od roku 1969 – 38,1. Marine Le Penová se mu přiblížila víc než minule. To nebránilo generování oslavných komentářů, v nichž se Macronovo upachtěné vítězství proměnilo v bezmála historický triumf. „Porážka Marine Le Penové je důkazem, že populismus lze porazit, přestože bojuje bez rukavic a bez pravidel,“ napsal třeba Vít Rakušan.
Týdeník Echo míval rubriku Přeceňovaný a podceňovaný. Zkusme ji projednou oživit a podívat se, jak dopadla válka na Ukrajině na reputaci některých vlivných zemí, názorů či myšlenkových proudů. Je myslím jasné, že přeceňované bylo Německo a ruské ozbrojené síly a podceňovaná byla Ukrajina. Proto k nim jen stručně.
Válka na Ukrajině nastolila zcela vážně otázku, co by znamenalo se hned teď odříznout od ruského plynu a ropy, a vidíme, že to není tak jednoduché. Natož vyhovět požadavkům hnutí Extinction Rebellion, které je proti jakémukoli plynu a ropě. Není divu, že u nás nemá velký ohlas. V Británii však sekta pokračuje v činnosti. Nedávno byla velmi spokojena se svou akcí, kdy se její aktivista přilepil lepidlem k cisternovému autu a policie se ho bezradně snažila sundat. To hnutí není ani tak pozoruhodné svým cílem jako svými metodami.
Nový průzkum STEM ukazuje, že ochota poskytnout útočiště uprchlíkům z Ukrajiny trvá. Je to ovšem ochota „normativní“ – lidé deklarují, že přijmout uprchlíky v této situaci je správné. Vedle toho ovšem logicky vzrůstají obavy, co to všechno může znamenat. Veřejnost vnímá situaci opravdu intenzivně, výzkumníci zaznamenali u dlouhodobě měřených postojů několik rekordních hodnot: rekordní nedůvěru vůči Rusku (od roku 2000), rekordní pocit, že ve střední Evropě nemusí být bezpečno (od počátku datové řady v roce 1994 nikdy tak vysoký nebyl).
Když v půli března vyrazili premiéři tří středoevropských zemí do Kyjeva, připojil se k polskému a českému premiérovi slovinský Janez Janša. Premiér Slovenska, jehož vztahy s oběma zeměmi jsou dlouhodobě mnohem intenzivnější, chyběl. Poté, co návštěva udělala velký dojem, litoval Eduard Heger, že by se dnes už rozhodl jinak. A jak se tehdy rozhodl? Poradil se s bezpečnostními složkami. Ty mu cestu nedoporučily. A on je poslechl.
Americká základna u nás je prý úplně špatná myšlenka a nežádoucí návrh. Nikdo nám ji nenabízí, Američané o ničem takovém neuvažují a domácí opozici to jen poskytne mobilizační téma. Tohle teď slýcháme. Je to příklad toho, jak rozumně mohou znít naprosto nerozumné argumenty. Klíčem je strach myslet sám za sebe. Třeba americká základna u nás nedává smysl. Třeba je logické, že hlavní americké základny v Evropě mají zůstat v Británii,
Je válka na Ukrajině konflikt dobra se zlem? Ayaan Hirsi Aliová zveřejnila článek, kde přímo v titulku tvrdí, že ne. Tedy – je to taky boj se zlem, ale jsou s tím problémy. Jednak Putin tvrdí totéž. Což nás svádí k tomu, abychom tvrdili, že na Ukrajině existuje jen čisté dobro, a to prostě není pravda. Aliová uvádí příklady extrémně pravicových a antisemitských živlů.
