Ajman al-Zaváhirí a jeho svět

Smrt posledního islamobolševika

Ajman al-Zaváhirí a jeho svět
Smrt posledního islamobolševika

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Smrtí Ajmana al-Zaváhirího odchází ze scény generace džihádistů spojená s velkými útoky na západní cíle. Všichni jejich organizátoři jsou buď mrtví, nebo ve vězení. Ale i ideologicky je to konec éry.

Zaváhirí určitě patří do galerie nejodpornějších postav moderních dějin, ale má v ní zvláštní postavení. Byl nesmírně vlivný a je za ním dlouhá řada zločinů, ale zároveň byl v tom, co si vytkl, neúspěšný. Jeho podíl na útoku na Dvojčata je teď Američany z pochopitelných důvodů zveličován, ale ve skutečnosti svou chřadnoucí organizaci sloučil s Usámovou al-Káidou shodou okolností jen pár měsíců před 11. září, když už byly přípravy v plném proudu.

Ale tento úspěch byl vlastně zároveň vrchol. Zaváhirí původně, a vlastně až do 90. let, usiloval o islamistickou revoluci ve svém rodném Egyptě. To se mu nikdy nezdařilo; nejblíž se tomu, byť jen dočasně, přiblížilo Muslimské bratrstvo, s nímž nesouhlasil. Jeho pozdějšího cíle, obnovení islámského chalífátu, dosáhl, opět dočasně, ISIS, jehož členové buňky al-Káidy ve svém působišti dílem kooptovali, dílem likvidovali. Zaváhirí byl pro ně otravný, vyřízený strejc, kterému se otevřeně posmívali.

Na násilný islámský fundamentalismus se lze dívat jako na toxickou mutaci něčeho, co je vlastní islámu. Anebo je možné v něm vidět spíš produkt srážky islámských zemí s modernitou, což je pro ně především zkušenost pokoření. Když islamisté odmítli západní modernitu, neuvědomovali si, jak moc jsou jí nasáklí. Islámským teroristům se občas říká islamofašisti, ale to hlavně proto, že fašismus je na Západě prostě synonymum toho nejhoršího. Niall Ferguson v roce 2004 napsal – nevím, jestli jako první –, že trefnější označení je islamobolševici.

Islamisté, stejně jako bolševici, spoléhali na uvědomělý revoluční předvoj. Zaváhirí masám nedůvěřoval, jeho představa byla, že se moci v Egyptě chopí rychlým pučem, při němž zabije politické vedení a bleskově obsadí státní aparát. Islamisté tak jako ruští radikálové spoléhali na teror a vymýšleli pro něj zrůdná morální ospravedlnění. Zaváhirí sehrál aktivní roli při vytváření teologických argumentů, proč jsou sebevražedné útoky a zabíjení nevinných přípustné.

Je snadné podlehnout sentimentálním představám o zbídačených arabských masách, jež zoufalství dohnalo k teroru. Ale skuteční teroristé ke spodině nepatřili, ostatně tak jako „dědičný šlechtic Uljanov“. Spirituální otec moderního egyptského fundamentalismu Sajiid Qutb byl úředník ministerstva školství, jehož názory vykrystalizovaly po studijním pobytu v USA. Jeden egyptský sociolog v 70. letech uskutečnil studii fundamentalistických aktivistů, z níž vyplynulo, že jde typicky o nadané chlapce z venkova, které přijali na univerzitu na ty nejnáročnější obory. Jednou z nejmorbidnějších ironií útoku na newyorská Dvojčata je, že vůdce týmu Mohamed Atta vystudoval v Hamburku urbanismus.

Zaváhirí pocházel ze vzdělané rodiny, jeho otec byl profesor farmacie a strýc diplomat. Vyrůstal na káhirském předměstí Maadi, jež mělo svou exkluzivní, anglofilní část, kde byla soukromá chlapecká střední škola, do níž chodili například budoucí herec Omar Sharif, jordánský král Husajn a palestinský intelektuál Edward Said. Zaváhirího rodina bydlela na druhé, chudší straně železniční trati, jež čtvrť dělila, a Ajman chodil do státní střední školy. Asi prožíval ani ne tak chudobu jako těsnou blízkost lidí, kteří se měli lépe.

Odmalička byl svéhlavý, cílevědomý, doktrinářský a upjatý. Jako student se seznámil s americkým muslimským konvertitou Abdallahem Schleiferem, novinářem a pozdějším univerzitním učitelem. Když ho přivedl do prostředí univerzitních radikálů, řekl mu Schleifer: „Ajmane, já jsem bývalý marxista. Když tě poslouchám, mám pocit, jako bych byl zas ve straně. Vůbec si nepřipadám jako s tradičním muslimem.“

Jeho první okamžik slávy nadešel, když byl po atentátu na prezidenta Sadata v roce 1982 uvězněn spolu se stovkami islamistů a při veřejném, televizí přenášeném soudu se díky své angličtině stal jejich mluvčím. Kde jsou vaše lidská práva, vaše tolerance? obviňoval vládu. Přičemž ovšem už tehdy usiloval o režim, který žádná lidská práva, toleranci neměl poskytovat.

Nápis na zdi po zásahu amerického dronu proti vysoce postavenému hodnostáři al-Káidy, tentokrát v Jemenu v roce 2015. - Foto: Profimedia

Ještě něčím byl pro něj soud důležitý. Ve vězení byl mučením dohnán k výpovědi proti jednomu spolubojovníkovi. Veřejně o tom mluvil jen nepřímo, ale zjevně toto zahanbení posílilo jeho nenávistnost a pomstychtivost.

Na počátku 90. let nacházíme Zaváhirího s hrstkou příslušníků jeho organizace al-Džihád v exilu v Súdánu, kde došlo k islamistické revoluci. Spolupracoval tam s charismatickým, bohatým saúdskoarabským islamistou Usámou bin Ládinem.

V roce 1993 spáchali teroristé řízení Zaváhirím pumový atentát na egyptského premiéra. Ten ho ve svém pancéřovaném autě přežil, ale odlétnuvší dveře zabily devítiletou holčičku. V egyptské společnosti to vzbudilo všeobecné znechucení. Režim odsoudil několik členů jeho organizace k trestu smrti. Ve svých pamětech se k tomu Zaváhirí vyjadřuje způsobem, který bychom mohli označit jako „islamistické kňú“: „Takže chtěli z mé dcery, které byly dva roky, a dcer ostatních kolegů, udělat sirotky. Kdo plakal kvůli našim dcerám?“ Označovat sám sebe za skutečnou oběť měl Zaváhirí často.

V roce 1995 egyptská rozvědka získala odporným sexuálním vydíráním proti Zaváhirímu jako agenty dva třináctileté chlapce, syny jeho spolubojovníků v Súdánu. Zaváhirího lidem a súdánské rozvědce se je ale společně podařilo odhalit a Zaváhirí si vymohl, že je bude vyslýchat on. Postavil malé špiony před soud, což se některým jeho spolubojovníkům nelíbilo. Zaváhirí nechal chlapce svléknout do naha, konstatoval, že dosáhli puberty, a tudíž je přípustné je soudit. A odsoudil je k trestu smrti a zastřelil. Natočil o tom propagandistické video.

Súdánce rozlítilo, že se Egypťané chovají jako stát ve státě, a okamžitě je vykázali ze země. Takhle často vypadaly Zaváhirího „úspěchy“. „Vše, co jsme udělali, bylo to, že jsme uplatnili šaríu. Pokud ji nebudeme uplatňovat na sebe, jak bychom ji mohli uplatňovat na jiné?“ stěžoval si ukřivděně. Další islamistické kňú.

Zaváhirí se pomstil sebevražedným pumovým útokem na egyptské velvyslanectví v pákistánském Islámábádu, při němž zahynulo šestnáct lidí. Pákistán zareagoval tím, že pozatýkal a deportoval několik set arabských islamistických bojovníků a aktivistů u hranic s Afghánistánem. K malé radosti Usámy bin Ládina, pro jehož výcvikové tábory v Afghánistánu bylo spojení přes Pákistán životně důležité. Další „úspěch“.

Neslavně skončilo i Zaváhirího fundraisingové turné po Americe – ano, v roce 1993, nedlouho po prvním pumovém útoku na World Trade Center, neměl notorický egyptský radikál problém dostat se do USA. Nudný doktor vybral v amerických mešitách jen pár set dolarů.

Jeho další nápad, budovat novou základnu v Čečensku, v roce 1996 skončil tak, že Zaváhirí byl téměř okamžitě po překročení ázerbájdžánsko-ruské hranice zadržen. Přestože u něho ruská FSB našla falešné doklady a notebook, který měla možnost prozkoumat, tvrdí, že tehdy jeho pravou totožnost neodhalili. Po šesti měsících mu dali symbolický trest v délce vazby a propustili ho. Tomu je těžké uvěřit, na druhou stranu žádné indicie pozdější spolupráce al-Káidy s Rusy neexistují.

Zaváhirímu nezbylo než uchýlit se pod ochranu Tálibánu do Afghánistánu, země, jejíž primitivností většina arabských bojovníků opovrhovala. Mimo jiné se tam (či v pohraničních oblastech Pákistánu) snažil vyvinout chemické zbraně a dospěl až k pokusům na psech. Džihádisté vždy snili o získání jaderných zbraní, ale pozoruhodné je, že, jak Zaváhirí přiznal v jednom svém textu, na myšlenku biologických zbraní ho přivedla teprve četba západních analýz. Jejich autoři se obávali, že si islamisté chemické zbraně, jejichž výroba není tak těžká, pořídí. Naštěstí se nakonec ukázalo, že tak jednoduchá přece jen není.

Ajman az-Zaváhirí (1951–2022). - Foto: Profimedia

Svou skupinu sloučil s Usámovou z nezbytí a k nelibosti části jeho bojovníků. A 11. září 2001 bylo operačním vrcholem al-Káidy. Pachatelé dalších útoků na Západě se k ní hlásili, ale jen jako k inspiraci. S postupujícím časem se Američané naučili skupině šlapat na paty; a ta byla nucena žít v nejpřísnější konspiraci, komunikačně odříznutá. V roce 2011 Američané dostali Usámu a Zaváhirí nastoupil na jeho místo. Jakkoli se egyptský doktor snažil stále vyvíjet nějakou aktivitu a různé islamistické bojůvky po světě podřídit své autoritě, byl to management zašlé slávy.

Skupina, jež se nějaký čas hlásila ke jménu al-Káida v Američany okupovaném Iráku, byla z jiného těsta. Nebyli to ideologičtí revolucionáři, ale povstalci. Jejich první vůdce, Jordánec al Zarkáví, byl potetovaný pouliční rváč. Zaváhirí se s ním dostával do sporu kvůli jeho brutální taktice a útokům na civilní obyvatelstvo a šíity. Byly to ovšem jen původní Zaváhirího myšlenky, jejichž realizace v plné parádě se nyní sám zalekl.

Syrské povstání způsobilo definitivní upozadění al-Káidy. Skupina al-Nusrá, jež se k ní původně hlásila, se odtrhla a přejmenovala na Tahrír al-Šam. Zaváhirího výhrůžky dopadly tak, že to byly naopak hrstky jeho posledních loajálních bojovníků, které al-Šam zlikvidoval. Víceméně zlikvidovaná je i tzv. al-Káida na Arabském poloostrově, v Jemenu. Nejagilněji přežívají buňky ve východní a rovníkové Africe, ale to jsou „franšízy“, na něž měl Zaváhirí malý vliv. Mají svou lokální agendu a k útokům na Západ, což byl desítky let Zaváhirího a bin Ládinův hlavní cíl, příliš nesměřují.

Končí tak fáze islamismu, jež byla v pozoruhodné míře spojená pupeční šňůrou se Západem. Vyrůstala z hořkosti nad tím, jak dopadla sekularizace arabských zemí po západním vzoru. Z hořkosti nad vznikem Izraele a americkým vlivem. Spory o to, zda útočit na tohoto „vzdáleného nepřítele“, anebo na „blízké nepřátele“, domácí sekulární režimy, připomínají někdejší spory komunistických ideologů o možnost „socialismu v jediné zemi“. A komunistickým revolucionářům se někteří islamisté bezděky podobali. Současný islamismus už je jinde.