Bylo by jistě přehnané napsat, že se pan Komárek koupí klavíru zasloužil o stát, ale určitě se zasloužil o finanční bilanci tradičního českého výrobce, který se tím třeba nedostane do potíží – nebo menších, než se obával.
Na nejznámější fotografii české „nové vlny“ z poloviny 60. let se skoro celá ta slavná sestava sešla na dvorku v Krakovské ulici u Václavského náměstí: bydlel tam Pavel Juráček. Uprostřed stojí samozřejmě krásná Věra Chytilová, jediná žena mezi těmi talentovanými muži, do popředí se tlačí Miloš Forman, jednoznačně šéf bandy, pozornost na sebe upoutává Jan Němec, který si na jednom záběru (existuje jich celkem šest, pak fotografovi Tiboru Borskému došel film) strčí kámen do oka. Vidíme tam dále Evalda Schorma, zmíněného Pavla Juráčka, Jaromila Jireše, Ivana Passera, Antonína Mášu, Hynka Bočana, od soboty, kdy zemřel Jiří Menzel, posledního z žijících.
Sloupkař, zvláště když na něj přijde sobota, by měl mít volnější pole působnosti a možnost dopřát si něco osobního.
Když člověk studuje třeba medicínu nebo práva, nekončí jeho studia veřejnou pitvou, operací žaludku za účasti rodičů nebo ukázkovým soudním procesem. Někdo toho možná lituje, ale v podstatě je to tak správné a většina absolventů se smíří s promocí. Studenti vysokých škol uměleckého typu mají však tu výhodu, že oni se mohou ukázat či přímo pochlubit již během studia, a pak se přímo počítá s tím, že jejich studia vyvrcholí veřejnou výstavou – nebo koncertem, představením či filmem etc. Je to přirozeně tím, že podstata jejich učení je právě v té tvorbě. Takže stále něco vytvářejí, ať už je k tomu nutí učitelé, termíny, nebo, a to ve většině případů, tvůrčí puzení.
Cesta vedla dlouhou rovnou ulicí plnou rozkvetlých keřů a obyčejných nízkých domů, jež byly takovou lidskou variantou činžáků z padesátých let. Jmenuje se Karmelická po klášteru, který tady byl kdysi dávno, a protože se v Polsku nábožensky pojmenované ulice nepřejmenovávaly, tak jí jméno zůstalo i v době budování nové, socialistické Varšavy. Tady ve čtvrti Muranów vyrostla jedna z nejtypičtějších částí poválečné Varšavy, vypadá trochu jako Havířov nebo Ostrov nad Ohří nebo třeba Nová Dubnica, ovšem myslím zelenější a v mnohem větších rozměrech, asi jako bychom srovnali hotel International v Dejvicích s varšavským Palácem kultury a vědy, tedy taková větší ještěrka proti tyranosaurovi.
Je to pět let, co kancléřka Merkelová vyslovila tu osudovou větu Wir schaffen das. Zvládneme to. Znělo to odhodlaně, solidárně a mnoha lidem to imponovalo. Němci jsou přece experti na zvládání věcí různého druhu. Není problém, který by nezvládli, řešení, které by nenalezli. Protože na všechno mají metodu. I na zvládnutí víc než milionu lidí, které tentokrát zvládli tím, že je zahrnuli péčí. Proto jsou to Němci, že to zvládnou.
Připomíná-li si Polsko v těchto dnech (31. srpna 1980 podepsali představitelé vlády s Lechem Wałęsou a jeho druhy tzv. gdaňské dohody) čtyřicáté výročí vzniku nezávislých odborů Solidarita, toho jedinečného dějinného okamžiku, jímž začala demontáž komunistických režimů, můžeme si my připomenout, co toto hnutí za svobodu a důstojnost společnosti vzbudilo u nás.
Dlouhá léta po roce 1968 se nejlepší divadlo nehrálo v Praze, ale v Brně, na Provázku, kde se stal ten zázrak, že tam působily tři velké režisérské osobnosti, Petr Scherhaufer (zemřel 1999), Zdeněk Pospíšil (zemřel 1993) a Eva Tálská. Ta zemřela včera, bylo jí 78 let.
Krátce po premiéře kvazibiografického filmu Havel je diváctvo konfrontováno s další lekcí z historie, snímkem Agnieszky Hollandové Šarlatán o „přírodním léčiteli“ Janu Mikoláškovi (1889–1973). Je to film o několik tříd lepší, jako když se setká okresní ochotník (nic proti ochotníkům) se zkušeným rutinérem (sláva rutinérům!) z první scény, prostě s někým, kdo to skutečně umí, a nejen to předstírá.
Dolnorakouský Melk by byl dost slavný a významný i bez Umberta Eca, ale ten mu daroval literární postavu, která by mohla mít ve městě aspoň ulici. Nebo sochu. K mému údivu nemá, což je myslím jediná chyba na dokonalosti toho nádherného hnízda. Ta postava se, jak každý ví, jmenuje Adso z Melku a je tím mladým, osmnáctiletým mnichem, který je se svým učitelem a rádcem, františkánem Vilémem z Baskervillu, nebo chcete-li Seanem Connerym, v listopadu 1327 svědkem strašlivých dějů v nešťastném opatství kdesi v Piemontu. Na konci svého „hříšného života co kmet šedivý“ očekávaje, až ho „pohltí bezedná propast tichého a pustého božství“, pak sepisuje benediktin Adso na pergamen své svědectví na ty dávné dny, upoután „k cele milovaného kláštera v Melku“.
Praha nebude pořádat novoroční ohňostroj, už loni ho omezila na světelnou show, a podle primátora Hřiba letos nemá být ani tohle.
Boty člověka chrání. Před čím? Mimo jiné před parazity. Znáte měchovce? Ne pana Měchovce, ale měchovce červa neboli hlísta.
Jak by asi vypadalo poválečné české výtvarné umění, kdyby do něj po roce 1948 nevpadla státní ideologie a neodklonila jej směrem, kam předtím české umění vůbec nesměřovalo, tedy zjednodušeně řečeno ze západu na východ?
Svatá Markéta se chystala hodit nikoli šavli, ale srp do žita, ovšem ne v okolí Kynžvartu, jehož nadmořská výška (673 m) obilninám moc nepřeje. Byla polovina července, po letech docela deštivé léto, které tady v těch končinách bylo kdysi, ještě za mého dětského světa, pravidlem.
Kdo u toho tehdy byl, má ještě někde vzadu na sítnici jejich záblesky a v několika buňkách v nose přechovává tu opojnou vůni toho letního večera na Strahově.
Vladislav Jandjuk před čtyřiadvaceti lety naložil rodinu do auta a zastavil se až v utečeneckém táboře u Bílině. Bylo to na poslední chvíli, neboť dostal avízo, že minská KGB chystá zátah na aktivisty opozice. Už léta chodím s Vláďou jednou za čas na výlety po okolí Prahy a moji známí, když potřebují spravit počítač, obracejí se na něj. Teď přišel čas obrátit se na něj s otázkami, co se v jeho vlasti děje.
V době největšího rozmachu západního mírového hnutí napsal Václav Havel velmi odvážnou (nekorektní) esej Anatomie jedné zdrženlivosti, kde svým zdvořilým způsobem vysvětlil, proč se v totalitních zemích lidé dívají tak skepticky na zapálené bojovníky proti americkým raketám – a moc jim ani nevadí ty dávno rozmístěné sovětské.
Je zajisté škoda, že v době největší popularity komiksu z galských dějin Asterix a Obelix znalo a mohlo spatřit pražský pomník maršála Radeckého tak málo lidí, dětští čtenáři už vůbec ne. V těch báječných dobrodružstvích se často vyskytuje scéna, kdy je nějaký hrdinný Gal, často právě Asterix, po nějakém pěkném kousku, který provedli Římanům (to se to těm Galům provádělo, když měli ten dryák), vyzdvižen na štít a je nesen na ramenou spolubojovníků, veselých Galů, triumfálním pochodem. Tento rituál, pozdvižení na štít, skutečně u Keltů, ale prý i u Germánů existoval a byl spojen s provoláním za krále či prostě za monarchu, tedy s nejvyšší možnou poctou a také hodností. Vzhledem k populárním představám o keltském původu Čechů-Bójů by výjev starého muže díky splývavým vousům opravdu poněkud keltského zjevu neseného na štítě měl uprostřed Prahy svou logiku a opodstatnění.
Když jsem se někdy v 80. letech dozvěděl, že spisovatel Ladislav Fuks byl několik let kastelánem na zámku Kynžvart, vůbec mě to nepřekvapilo, neboť to k němu nějak patřilo. Znal jsem trochu ten tajemný zámek na úpatí temných hvozdů, které po vyhnání obyvatelstva obsadila armáda, proměnila je ve vojenský újezd Prameny, jež se i po zcivilnění staly asi největší divočinou českého vnitrozemí. Oficiálně se ta lesní pustina, ve které zbylo někde jen pár kamenů po zaniklých obcích, jmenovala Slavkovský les, ale ještě občas mu ti, kdo přišli po válce, říkali ze setrvačnosti les Císařský, Kaiserwald.
Od té chvíle, kdy si v roce 1994 tehdy ještě mladý muž pustil poprvé CD Možnosti tu jsou, vjela mu do žil závislost na temně jemném zpěvu zpěvačky, která mu přišla jako ztělesnění pokušení. Jmenovala se Monika Načeva, vyznačovala se dekadentním erotismem a přitažlivostí vzácného nočního motýla čili můry, přičemž v jiných polohách to byla výtečná komediální herečka z Divadla Sklep. Ty dvě tváře (ve skutečnosti jich bylo určitě víc) vytvářely vždy napětí, asi jako kdyby se v jedné osobě sešla Amanda Lear dejme tomu s Jiřinou Bohdalovou: na jedné straně žena vamp, na druhé Rákosníček.
Včera přišla zpráva, že Cena Jindřicha Chalupeckého (určená pro výtvarného umělce do 35 let) odstupuje od vyhlašování vítěze, protože to už není in, aby se soutěžilo.
Člověk je prvních devět měsíců prenatálního života plavec, což se ještě chvíli projevuje jeho pohyby končetin, které po narození kopou, jako by šlapaly vodu. Novorozeně je možné vypustit do vody jako do jeho živlu, okamžitě se potopí a jako tuleň plave pod vodou, která je ještě nějakou dobu jeho přirozeným prostředím. Ale skutečným plaváním to nazvat nelze. Tato schopnost se bez cviku brzy ztrácí a je ji nutno obnovit, respektive vytvořit v nové podobě.
Ve Varšavě mají asi největší koupelnu v Evropě, park Łazienki. Když jsem se k nim blížil od stanice metra Politechnika, protože jsem ještě neznal bezvadnou autobusovou linku 180, která jede skoro všude tam, kam potřebujete, tak jsem se párkrát, snaže se zachovat vážnou tvář, zeptal nějaké Polky: Proszę pani, szukam łazienku – Prosím vás, hledám koupelnu… Neočekával jsem, že mě žena pozve k sobě domů, abych se vysprchoval, ale stejně jsem měl radost – a ona mi ráda ukázala směr.
Žijeme v čase, kdy se otřásají všechny hodnoty. Takže došlo i na Fifinku ze Čtyřlístku. Její zploditel, Jaroslav Němeček, si postěžoval, že je předmětem útoků feministek, byť zatím snad jen verbálních.
Kanál Česká filmová klasika své příjemce obšťastní každý druhý den nějakým novým skvostem z dějin českého filmu. Člověk tam může v dobré kvalitě spatřit věci, o kterých si myslel, že už je už nikdy neuvidí, ale když mu je youtube přinese až pod nos, neodolá.
Daňa Horáková je žena několika osudů a mnoha výjimečností. Byla blízká Václavu Havlovi a platonicky ji miloval filozof Milan Machovec, psal o ní Ladvík Vaculík a na salon k ní chodila intelektuální špička disidentské Prahy. Banálně by se dalo říct, že je to femme fatale, která žila s fatálním mužem, režisérem Pavlem Juráčkem, o němž napsala a nedávno vydala vynikající knihu O Pavlovi. Ta však není jen o Pavlovi, ale právě o situaci ženy v patriarchálním světě. V tehdejším Československu, ale i v západním Německu, kde uspěla jako novinářka a pak i jako politička když několik let byla ministryní kultury ve svobodném městě Hamburk.
Jestli má nějaká literatura velkého a uznávaného autora, o kterém existuje velký počet autoritativních výroků, že se nedá číst, ba že jde o nejnudnějšího spisovatele všech dob, pak jsou to Němci (a Rakušané) se svým Adalbertem Stifterem (1805–1868).
Hotel, ve kterém jsem ve Varšavě bydlel, je báječně staromódní, takže na snídani jsem chodil do takového zemanského salonku s barevnými folklorními dečkami, židlemi s látkovými potahy a loveckými obrázky na stěnách. U vchodu stával starší muž, který se vždy uklonil, popřál dobrego jutra, uvedl mě ke stolu a přinesl talíř, na němž nechyběl kopr, ten základní šmak polské kuchyně. Řekl ještě: Smacznego!, znovu se uklonil a decentně poodstoupil. Připadalo mi, že přesně takhle to má v Polsku vypadat.
Bohužel skoro už vymizela tradice pašijových her, kdy většinou ochotníci rok co rok předváděli utrpení a umučení Ježíše Krista, našeho Pána. Lze si představit, že věřícího diváka vlastně ani tak nezajímalo, jak herci hrají, jaké jsou kulisy nebo jaké je svícení.
Pokud je plán ministerstva pro místní rozvoj narvat dvě miliardy do kampaně, aby lidé zůstali na dovolenou doma, míněn vážně, pak je to pro citlivější lidi výzva, aby se snažili odsud v příštích týdnech dostat.
