Sloupkař, zvláště když na něj přijde sobota, by měl mít volnější pole působnosti a možnost dopřát si něco osobního. Tak já tady gratuluji k sedmdesátinám svému oblíbenému zpěvákovi Luboši Pospíšilovi. Snad se mnou budou souhlasit lidé podobně někdy nostalgicky naladění jako já, kteří to teď čtou, že je k čemu a že takový zpěvák jako Luboš Pospíšil si takovou gratulaci zaslouží, i když ty narozeniny má dle všeho až zítra, tedy v neděli…

Luboš Pospíšil je úkaz na poli české rockové hudby tím, jak je celý život přirozený a zároveň výjimečný, ba až výstřední. Je to tenor s chvějícím se falzetem, takže by mohl zpívat vokály u nějaké české varianty Bee Gees, ale on místo toho začínal u C&K Vocal, jimž o hitparády nikdy nešlo a na diskotékách by na ně za chvíli něco letělo. Byla to sestava intelektuálů, kteří svůj niterný vztah ke světu vyjadřovali dokonale secvičenými vícehlasy a patosem, ze kterého se člověku ještě po čtyřicet letech orosí čelo.

Tehdy jsem si tedy Luboše Pospíšila všiml jako teenager poprvé a zařadil si ho pak mezi své oblíbené starší muže českého rocku, jimž bylo ve skutečnosti tak mezi třicítkou a čtyřicítkou. Jmenovat snad ani není nutné, přesto: Vladimír Mišík, Michal Prokop, Radim Hladík, Vladimír Merta, Petr Skoumal, Petr Kalandra… z žen by asi bylo slušné napsat Zuzanu Michnovou nebo Dagmar Andrtovou-Voňkovou a tak dál. A Petra Nováka, abych nezapomněl… Vůbec mě někdy napadá, že v tomhle jsme měli, my dorůstající na sklonku komunismu, štěstí, že se v něm tak silně vyskytovaly osobnosti tohoto druhu. Bylo totiž zajímavé, kolik mezi nimi bylo přirozeně inteligentních lidí, z nichž někteří byli na pokraji geniality (no, možná přeháním, ale talentovaní byli opravdu mimořádně), a přitom si z toho moc nedělali. Všichni měli vkus, ba trochu i literární sklony, což dávali najevo tím, že si nechávali psát texty od opravdových básníků, se kterými se osobně znali a přátelili. Byla to zvláštní symbióza bohémy, talentu, literatury… Všichni se dobře znali, podporovali, někteří se měli i docela rádi.

No a Luboš Pospíšil zcela jistě patřil mezi ně – a patří, přičemž on byl z nich jaksi největší lyrik, jak tady už to slovo padlo, a patetik, protože to měl jednak v krvi, jednak, a hlavně, v hlase, který, když chtěl, se chvěl jaksi do stříbrna a vyvolával v posluchači velké citové pohnutí, ve kterém si byl schopen vzpomenout na jednu dávnou venkovskou tancovačku L. P. 1966, i když se v tom roce teprve narodil.

Tahle píseň se slovy Pavla Šruta (na jeho pohřbu v květnu 2018 jsem Luboše Pospíšila viděl naposledy) pak byla ozdobou první Pospíšilovy desky z roku 1982 Tenhle vítr jsem měl rád. Přehrál jsem si ji v té době asi tisíckrát, teď už bych k tomu neměl odvahu. Možná bych se uvedl do stavu, před kterým se musí člověk v letech už trochu bránit. Ale možná to dám. Jen co dopíšu a pošlu, si to pustím: „Tenhle vítr jsem měl rád / bůh měl na něj copyright…“

Tak ať ten vítr ještě dlouho vlaje v šedinách, pane Luboši Pospíšile.