Cesta vedla dlouhou rovnou ulicí plnou rozkvetlých keřů a obyčejných nízkých domů, jež byly takovou lidskou variantou činžáků z padesátých let. Jmenuje se Karmelická po klášteru, který tady byl kdysi dávno, a protože se v Polsku nábožensky pojmenované ulice nepřejmenovávaly, tak jí jméno zůstalo i v době budování nové, socialistické Varšavy. Tady ve čtvrti Muranów vyrostla jedna z nejtypičtějších částí poválečné Varšavy, vypadá trochu jako Havířov nebo Ostrov nad Ohří nebo třeba Nová Dubnica, ovšem myslím zelenější a v mnohem větších rozměrech, asi jako bychom srovnali hotel International v Dejvicích s varšavským Palácem kultury a vědy, tedy taková větší ještěrka proti tyranosaurovi.

Na stalinistickou architekturu, tu těžkotonážní, ale i tu s lidskou tváří, se skutečně vyplatí, pokud máte tyto estetické sklony, jet se podívat do Polska, do Varšavy a do Nové Huti u Krakova. To samozřejmě souviselo s tím, že tehdy se v Polsku muselo nejvíc stavět – na troskách. Přitom polský stalinismus byl přece jen mírnější, nedosáhl takové formy dravosti a obludnosti jako u nás, nekonaly se tam rozsáhlé inscenované monstrprocesy ani masové čistky, nelikvidovaly se celé společenské třídy jako u nás sedláci nebo katolické elity. Jistě, bylo to i tím, že polská společnost byla jiná, po válce zdecimovanější a zbědovanější, i komunisté, kteří byli společnosti mnohem cizejší než ti naši kluci čeští bolševičtí, se dostali k moci jinak, takže se také museli i jinak chovat – dalo by se říct zdrženlivěji. A především parní válec dějin po té zemi přejel několikrát tam a zpět, všechno tam bylo mnohonásobně zničenější, a to doslova, jako právě Varšava a v ní právě čtvrť, jejíž někdejší tepnou jsem šel a všude byl klid a rozkvetlé begonie a takové příjemné ticho a mír.

A tou klidnou ulicí jsem došel na místo, které jsem znal z návštěvy Varšavy před devíti lety, kdy ovšem uprostřed bylo velké staveniště, ale už se z něj rodila ta stavba-skulptura, z níž již tehdy vystupovalo cosi jako brána ve tvaru tav, posledního písmene hebrejské abecedy. Tehdy jsem si sliboval, že se sem musím vrátit, což se tedy stalo, takže jsem přicházel k muzeu POLIN nebo taky Pol-in, což znamená hebrejsky „tady zůstaň“, stejně jako to znamená v jidiš a myslím i v hebrejštině Polsko. Muzeum se otevřelo v roce 2014, dost se o něm psalo i u nás, je to chlouba Varšavy a celého Polska, jedno z nejhezčích nových muzeí v Evropě. A já k němu teď přicházel, nechal se zrentgenovat jako na letišti, protože cokoli společného se židovstvím je v naší Evropě zase ohrožené, i když teď ne kvůli Němcům, nebo tedy až v druhé řadě kvůli nim. Jenže u pokladen jsem se dozvěděl, že hlavní expozice o životě a historii Židů v Polsku je kvůli koronaviru zavřená, ale mohu jít na výstavu o historii Muranówa nebo do bufetu. A já se vlastně zaradoval, protože jsem si řekl, že aspoň mám vážný důvod se sem někdy vrátit, a šel jsem na výstavu, která byla taky zajímavá, a pak rychle do toho bufetu. Tam měli báječná jídla košer kuchyně, dal jsem si nakládanou tykev s hrachovou nádivkou, k tomu kousek ryby a výtečnou šťávu ze švestkového kompotu.

Prosklenou stěnou bufetu jsem hleděl do očí postavám z Památníku hrdinů ghetta. To je ten slavný pomník, před nímž poklekl 7. prosince 1970 kancléř Willy Brandt, což bylo to nejsprávnější, vlastně jediné, co Němec na tomhle místě může udělat – a to byl antifašista a emigrant Willy Brandt osobně bez viny. Dílo židovsko-polského sochaře Natana Rapaporta z roku 1949 je realistické a patetické, ale žádný socialistický realismus. V jeho středu, mezi postavami jako ze Starého zákona, vystupuje s granátem v ruce mladý bojovník s krásnou semitskou tváří, hledící do věčnosti. Rapaport tu tvář Anděla hněvu a pomsty modeloval podle Mordechaje Anielewicze, čtyřiadvacetiletého vůdce povstání, jenž nedaleko odsud, v bunkru v ulici Miła, se svými druhy spáchal 8. května 1943 sebevraždu.

Před devíti lety jsem u pomníku sledoval skupinu izraelských vojáků, spíš branců, kluků a holek, byli v olivových uniformách, které jim velmi sekly. Mladí Izraelci sem jezdí pravidelně, mají to jako takový povinný vlastenecký, někdo by řekl indoktrinační, výlet. Je to jejich druhá Masada, ta první je žárem rozpálená pevnost nad Mrtvým mořem, kde se hrstka starověkých Židů bránila proti Římanům. Tady se zbylých padesát tisíc obyvatel ghetta, jež zatím ještě Němci nestihli odvézt do Treblinky, bránilo s několika propašovanými puškami a výbušninami proti dokonale vyzbrojeným oddílům SS Jürgena Stroopa, kata ghetta. Esesáci do ghetta vtrhli 19. dubna 1943, aby Židy naložili do transportů, měla to být rutinní operace. Už rok a půl je Němci odváželi do Treblinky, kde jich jen z Varšavy zavraždili tři sta tisíc, celé jedno hodně velké město: v předválečné Varšavě byla čtvrtina obyvatel židovského původu. To jí dávalo zcela osobitý a výjimečný – a třeba i v něčem problematický a konfliktní – charakter: polský antisemitismus měl nějaké příčiny. To byla ta Varšava, o které může člověk s nekončící rozkoší a zaujetím číst v povídkách a románech Isaaca Bashevise Singera, jenž ji popisuje jako příběhy a životem kypící hmotu nekonečné energie: středověk se tu stýkal s moderními časy, marxismus s mysticismem, tradice s avantgardou. To všechno zaniklo válkou a nacistickým „konečným řešením“, jež bylo nejdokonaleji provedeno tady, v zemi, „kde měli Židé spočinout“. Pro lidi, které nacisté nahnali a zavřeli do ghetta rozkládajícího se uprostřed milionové Varšavy na ploše dvou a půl kilometrů čtverečních, vedla jediná cesta. Nejdřív na Umschlagplatz, seřazovací náměstí asi kilometr odsud, a potom vlakem tři hodiny severovýchodním směrem do Treblinky. Jsou tam takové něžné borové lesy. A pak hned na věčnost. Ale ti, jimž je tu postaven ten pomník, se pokusili o jinou cestu. Mnozí z nich zemřeli tady, v plamenech a rozvalinách domů, za zdmi ghetta, které se tři týdny bránilo, i když všichni věděli, jak to musí skončit. „Co nejdůležitější, že se splnil můj velký životní sen. Ve varšavském ghettu se stala skutečností židovská sebeobrana,“ napsal pár dní před smrtí Anielewicz.

Pro člověka zajímajícího se o ty věci to nikdy nebude uzavřená kapitola. Kdybych mohl, tak bych mladým lidem doporučil třeba skvělou knížku rozhovorů Hanny Krallové s Markem Edelmanem, Anielewiczovým zástupcem, kterému se podařilo uprchnout z ghetta a přežít – Stihnout to před Pánem Bohem se ta knížka jmenuje. Nebo cokoli o Januszi Korczakovi, pediatrovi a spisovateli z ghetta, andělovi s laskavou tváří, jenž v čele svých dětí ze sirotčince odešel na smrt, protože si nedovedl představit, že by je opustil. To je asi nejdojemnější příběh, co znám: to, jak jdou ty děti v nejlepších šatech, které posbírají, na Umschlagplatz, Korczak se usmívá, říká dětem, že pojedou do lesa na výlet, na houby a maliny, a přitom je mu vše jasné.

Dalo by se říct, že to, co se tady, v okrsku varšavského ghetta, stalo v letech 1941 až 1943, je to nejhanebnější v moderních lidských dějinách a zároveň to nejvíc povznášející: nikde myslím není koncentrováno tolik zoufalství a hanby, ale i tolik vznešenosti, a to prosím nejen židovské, ale i polské, protože hned vedle hrdinů ghetta jsou i polští hrdinové, lidé z polské podzemní organizace pro pomoc Židům Żegota, velká jména jako Irena Sendlerová, která zachránila a do polských rodin propašovala dva tisíce židovských dětí, nebo Jan Karski, hrdina všech odbojů, jenž v bronzu sedí na lavičce před muzeem.

Mladí Izraelci, hezcí kluci a holky, tehdy stáli v kruhu, poslouchali výklad, pak se chytli za ramena a zpívali, asi Hatikvu. Den nato jsem je viděl v Treblince, dělali to samé. Na to nikdy nezapomenu. Teď jsem dopil ten švestkový kompot a šel pak směrem, kam se vydaly Korczakovy děti.

(O Varšavě se psalo v číslech 31 a 32/2020.)

www.jiripenas.cz/fotoblog/