Je zajisté škoda, že v době největší popularity komiksu z galských dějin Asterix a Obelix znalo a mohlo spatřit pražský pomník maršála Radeckého tak málo lidí, dětští čtenáři už vůbec ne. V těch báječných dobrodružstvích se často vyskytuje scéna, kdy je nějaký hrdinný Gal, často právě Asterix, po nějakém pěkném kousku, který provedli Římanům (to se to těm Galům provádělo, když měli ten dryák), vyzdvižen na štít a je nesen na ramenou spolubojovníků, veselých Galů, triumfálním pochodem. Tento rituál, pozdvižení na štít, skutečně u Keltů, ale prý i u Germánů existoval a byl spojen s provoláním za krále či prostě za monarchu, tedy s nejvyšší možnou poctou a také hodností. Vzhledem k populárním představám o keltském původu Čechů-Bójů by výjev starého muže díky splývavým vousům opravdu poněkud keltského zjevu neseného na štítě měl uprostřed Prahy svou logiku a opodstatnění.

A ani by nevadilo, že gesto znázorněné na pomníku Radeckého poněkud přehánělo: Radecký byl sice ve své době nesmírně populární, a to po celé monarchii a v Čechách obzvlášť, a jeho věrní vojenští vysloužilci by „otce Radeckého“ bez rozpaků na štít vysadili, ale on na královský majestát zcela jistě nepomýšlel. Právě naopak, jeho největší ctižádostí bylo monarchii oddaně a pokorně sloužit. Ta monarchie byla habsburská a ta, dalo by se říct, za svou existenci (aspoň v té podobě, jak tehdy existovala) v určitých osudových okamžicích, především za napoleonských válek a pak v letech 1848–49, když byla napadena piemontským králem Karlem Albertem, vděčila jemu, Josefu Václavu hraběti Radeckému z Radče, rodáku z Třebnice u Sedlčan, jak říká Karel Schwarzenberg, Čechovi jako poleno.

S koncem monarchie se skácel i její možná nejvýraznější pražský symbol, kterým nebyl ani tak mariánský sloup, ale právě Radecký na Malostranském náměstí. Tedy, on se na rozdíl od barokního sloupu neskácel (ani ten sloup nespadl sám), neboť nebylo tak jednoduché ho skácet. Takže byl na podzim roku 1918 nejprve zahalen a pak až na jaře 1921 bez většího poškození demontován a převezen do lapidária. Tam je možné ho spatřit v zachovalém a téměř autentickém stavu doposud. Jediné, co mu chybí, je podstavec, který byl, na rozdíl od sochy, rozebrán na kusy, jež skončily bůhvíkde. Ale sochám, tedy sousoší Radeckého a osmi vojáků držících štít, se nic nestalo. Snad i proto, že po prvním záchvatu ikonoklasmu si rozumnější lidé uvědomili, že takové ničivé počínání není zrovna dobrým startem do nových poměrů, a kromě toho – ten pomník byl podařený a kvalitní. O jeho umělecké či prostě sochařské hodnotě pochyboval málokdo, a i když se vážnost jeho „rakouské“ ideje vytrácela, o tom, že je to významné dílo sochařství 19. století, věděli i vzdělaní odpůrci Habsburků a noví republikáni.

Před Myslbekem totiž nikoho lepšího než autory pomníku, bratry Emanuela a Josefa Maxovy, zdejší plastika v polovině 19. století neměla. Jejich společné dílo mohlo konkurovat kvalitou i nejambicióznějším výtvorům ve vyspělé Evropě, kterou pražský pomník dokonce v něčem předčil: například známý jezdecký pomník Evžena Savojského ve Vídni je z roku 1865, Marie Terezie na náměstí Hrdinů před Hofburgem až z roku 1888. Když byl 13. listopadu 1859 za účasti pořád ještě mladého císaře Franze Josefa a jeho choti Alžběty, tedy Sisi, pomník odhalen, byla to událost, jakou v takové podobě dlouho Praha nezažila. Bylo to necelé dva roky po maršálově smrti (dožil se 92 let, a to ještě jeho smrt – zemřel v Miláně! – urychlilo, že uklouzl na naleštěných parketách a zlomil si nohu v krčku) a Praha, stejně jako celé Čechy, se k němu oddaně hlásila, ironici jako Neruda přišli až později. Iniciativa na uctění pomníkem vzešla z Krasoumné jednoty, což byl veskrze šlechtický spolek, nápad se štítem prý přinesl rektor malířské akademie Christian Ruben, který se nechal inspirovat Brokofovým sousoším sv. Františka Xaverského na Karlově mostě: když půjdete kolem, uznáte, že na tom něco je. Materiál dodal císař, velký ctitel a obdivovatel Radeckého, z děl ukořistěných piemontskému rivalovi. Bratři Maxové (nikoli Marxové), jejichž několik svatých právě před pár lety „regotizovalo“ příliš barokní Karlův most, si práci rozdělili, Emanuel měl na starosti maršála, kterého značně zvětšil, takže přestože byl malého vzrůstu (jako Napoleon), jako kovový měřil skoro tři metry. Josef modeloval vojáky: dělostřelce, myslivce, pěšáka, štýrského střelce, husara, námořníka, hulána a seržána, přičemž nejčestnější místo patřilo dělostřelci, jenž měl být dle rysů Čechem. Ovšem na etnicitu se tehdy raději moc nehrálo, ostatně většina autorů, včetně architekta pomníku Bernharda Gruebera, byla rodilými Němci, což ovšem odpovídalo rozložení „sil“ v tehdejší Praze. To se však rychle měnilo v český prospěch, o čemž svědčí detail, na který mě upozornil architekt Jan Bárta ze spolku Radecký: nápis na pomníku byl původně dvojí, německy na přední straně, česky na zadní, někdy před koncem století muselo dojít k výměně, pořadí se obrátilo, nápis byl „přepsán“, takže na pohlednicích od roku 1900 má čestnější místo již nápis český. To se však čas pomníků pomalu krátil. V dnes už klasické práci historiků Zdeňka Hojdy a Jiřího Pokorného Pomníky a zapomníky (1995) patří pochopitelně Radeckému důležitá kapitola, která se jmenuje příznačně Rakouská sláva – jistě že se doplní polní tráva. Ve dvacátém století se povědomí o Radeckém v Čechách téměř vytratilo, jeho jméno se vyskytovalo ještě tak ve spojení Pochod Radeckého, což byla slavná skladba Johanna Strausse staršího, okamžitě asociovaná s monarchií, a pak samozřejmě nostalgický román Josepha Rotha, což ovšem byla četba pro intelektuály. Říci mezi obecným lidem, že Radecký byl nejslavnější Čech 19. století, skoro by se nevědělo, o kom je řeč. A že někde na Malostranském náměstí stál jeho velký pomník, divili by se i mnozí Pražané. Ale tak to chodí. Možná i tohle by ten pomník mohl připomínat.

Na Malostranském náměstí se má od podzimu začít pracovat na úpravách, o kterých se vede už roky disputace. Je to historicky a esteticky jedno z nejcennějších míst v Praze, ale není úplně jasné, co s ním. Je to totiž trochu divné, schizofrenní náměstí, rozdělené na dvě poloviny monumentálním chrámem sv. Mikuláše a strohým blokem jezuitského profesního domu, takže není jednoduché vnímat ho jako jeden celek. Dole, kde jezdí tramvaje a stojí Malostranská beseda, vládne rušný provoz, kterému přitom chybí nějaké těžiště, nějaký záchytný bod, který zatím imituje pár nově instalovaných židliček na místě, kde bylo – a je správné, že už není – parkoviště a teď je tam poněkud zvláštní prázdno.

Horní část, zvaná kdysi dávno Vlašský plac, takové těžiště má: je jím krásný barokní trojiční sloup, jenže ho objíždějí proudy aut, které odřezávají umělecké školy (AMU a DAMU) od možností, které by tato část náměstí mohla skýtat. Zatímco dolní část patří spíš k vltavskému břehu a je, dalo by se říct, vyústěním Karlova mostu, se kterým je spojena Mosteckou ulicí, je horní část vlastně předstupněm k hradní akropoli, jež se zvedá přímo nad malostranskými střechami a svahy. Ten sloup s ním tvoří fantastický kontrapunkt.

Dolní plac, kterému se také říkalo Malostranský rynek, takové těžiště, jako je Alliprandiho trojiční sloup před Mikulášem, mívalo také. Byl jím právě pomník maršála Radeckého. Stál na místě, kde se nyní koleje tramvají mírně stáčejí směrem ke Karmelitské ulici, za sebou měl palác Petra z Grömlingu, kde za „jeho“ časů bylo Café Radetzky, teď je tam Starbucks. Maršál hleděl směrem k Mostecké ulici, jako by očekával, kdo z ní vyjde – mělo to logiku, byla to královská cesta.

S každou úvahou, co s Malostranským náměstím podniknout, se přirozeně vynořuje také úvaha, zda pomník na náměstí nevrátit. Usiluje o to už dvacet let svou neagresivní agitací spolek Radecký a čas od času se jeví, že jeho naděje nejsou úplně liché, naposledy minulý týden, když s tím vyslovila souhlas Rada městské části Praha 1. Když v roce 2014 vypsala architektonickou soutěž na úpravu náměstí, vyhrál návrh studia Hájek, který s možností návratu sousoší počítá, či přesněji, nevylučuje ho. Spor není totiž o to, zda pomník na Malostranské náměstí patří vizuálně, architektonicky nebo esteticky, v tom totiž problém není. Pomník totiž bezesporu vrátit lze, byť se může vést rozvaha, kam jej umístit. Na rozdíl od staroměstského mariánského sloupu se zachoval bez poškození, i když v případě, že k tomu dojde, se příznivci pomníku kloní spíš k názoru, že by se měla udělat kopie, už kvůli vandalům. Polemika se vede a jistě ještě vášnivě povede o řekněme ideovou stránku věci, tedy o to, jestli uprostřed Prahy má stát pomník někomu takovému, jako byl velitel rakouské armády, ve které ovšem sloužili se značným odhodláním i Češi, ba právě Češi, a to s přesvědčením, že hájí svoji věc, tedy svoji vlast – ještě za Radeckého určitě. Tato polemika není triviální a lze si představit argumenty na obou stranách. Měla by se vést ovšem čestně, se znalostí věcí, bez fanatismu a posedlosti svou pravdou, a také třeba i s ohledem na to, co tomu místu prospěje.