Jestli má nějaká literatura velkého a uznávaného autora, o kterém existuje velký počet autoritativních výroků, že se nedá číst, ba že jde o nejnudnějšího spisovatele všech dob, pak jsou to Němci (a Rakušané) se svým Adalbertem Stifterem (1805–1868).

Už jakýsi jejich klasik (byl to Hebbel) prohlásil, že dá polskou korunu tomu, kdo mu dokáže, že přečetl celé Stifterovo Pozdní léto, tu románovou „bibli biedermeieru“, o které však zase jiní říkali, ba říkají, že ji mohou číst celý život, což ovšem neznamená, že počítají s tím, že ji někdy dočtou. To platí ostatně i pro autora tohoto článku, který Pozdní léto používá už dvacet let jako dokonale fungující hypnotikum, jež zabírá tak po dvou stránkách: vždy stačí knihu kdekoli otevřít, s jistotou se ponořit do té pavučiny slov a vět, a již se pomalu oči přivírají… Ale je to to nejjemnější a nejsubtilnější uspávadlo, podobné nekonečné síti, v níž vibruje kosmos s přírodou a lidským bytím v jedné dokonalé harmonii.

Němci mají tedy nudného velkého autora a Češi mají položku do seznamu rodáků, se kterými toho zas tak moc společného nemají, ale občas jsou jim přece jen k něčemu dobří, třeba aspoň k ozvláštnění jinak kulturně opuštěného kraje. Samozřejmě Freud a Kafka, možná Rilke a Musil, ovšem nejstarší je Stifter… Klasik nejmramorovější.

Ten se narodil v roce 1805 v Horní Plané (Oberplan), v šumavském městečku, jež tehdy patřilo do schwarzenberského „panství Krumlov“ a které žilo v té době svým zcela archaickým, poklidným způsobem, byť i sem dolétly ozvěny napoleonských válek: v roce 1809 prošla Šumavou francouzská vojska, což byla velká událost. Stifter tu žil do svých třinácti let a byly to roky, které formovaly jeho smyslové vnímání, které se pak projeví v jeho dokonalých a nevyčerpatelných (a vyčerpávajících) popisech šumavské přírody. I těmi se stane „básníkem Šumavy“, pro německé obyvatele symbolem a hrdinou jejich drsné domoviny, takže mu záhy po smrti začali stavět sochy, z nichž ta největší trochu bezprizorně v Horní Plané postává. Je tam ovšem také solidní muzeum v Stifterově rodném stavení, které je spíš dobrou imitací, už proto, že v roce 1934, kdy tam byla místní knihovna, dům vyhořel. V 90. letech byl dům opraven a nyní je centrálním místem stifterovského kultu v české části Šumavy. Tam (ovšem nejen tam) je také možné si pořídit překlad skvěle napsaného Stifterova životopisu Touha po harmonii od Petera Bechera (nar. 1952), člověka, který je geneticky spojen s česko-německým dialogem.

Je to vhodné čtení i pro ty, kteří o významu Stiftera vědí, ale originální Stifter je přece jen nad jejich síly – či časové možnosti. V Stifterově životě je totiž něco přitažlivého právě proto, že byl vlastně na první pohled tak klidný, spořádaný, „biedermeierovský“. Jenže to je jen zdání. Vedle života, který jakoby postupuje krok za krokem, od úspěchu k úspěchu, od titulu k titulu, se vespod, pod povrchem, odehrávalo drama tvora rozervaného a uštvaného. Dobrácká kulatá tvář s licousy, známá z litografie ze 40. let, dokonalé zpodobnění blahobytného měšťana, se v průběhu let změní ve tvář štvance, který vyčerpaný nekonečnou prací, stále sužovaný dluhy a finanční nepohodou, si nakonec podřeže krk břitvou. Po dvou dnech, 28. ledna 1868, v Linci umírá, podle lékařské zprávy na „chronickou atrofii jater“, tedy na nemoc alkoholiků. Spotřeba vína byla enormní, stejně jako nenasytná, neurotická potřeba se přejídat, nejraději masem. Stifter, tento člověk hledající řád a harmonii, se de facto upil a ujedl k smrti. Pak už nemohl dál.

Jeho otec byl tkalcem, ale k tomu tehdy na Šumavě patřil i velký statek a hospodářství – jak je to ostatně dosud vidět na rakouské nebo bavorské straně. Důležití byli prarodiče, zvlášť babička, která se o malého Bertíka (Vojtěcha) starala a dala mu mravní základ archaického typu. V roce 1817 idyla skončila, toho roku jednak Horní Planou postihl velký požár, který se sice Stifterovu stavení vyhnul, ale poznamenal životy mnoha sousedů, a koncem roku, v listopadu, spadl na otce povoz, dalo by se říct, že zemřel při dopravní nehodě. Rok nato třináctiletý Stifter odchází na studia na benediktýnské gymnázium v klášteře v Kremsmünsteru v Horních Rakousích, čímž šumavský život velkého Šumavana vlastně končí – do Horní Plané se bude samozřejmě vracet na prázdniny a k příbuzným, v blízkém Frymburku prožije první milostné okouzlení, respektive nešťastně se zamiluje, ale pro rodiče vyvolené, Fanny, nebude dost dobrý. Stifter si však rychle najde jinou, o šest let mladší Amálii Mohauptovou, která se narodila v moravském Kojetíně: její otec tam sloužil u pěšího pluku. S ní se v roce 1837 ožení, ale to už ve Vídni, kam se Stifter přestěhuje po ukončení studií v Kremsmünsteru.

Již za středoškolských studií začne psát první básně, ale především začne malovat, což dlouho bude jeho primární umělecká tvorba; sám dlouho neví, zda jí nedá přednost před literaturou. V každém případě jeho obrazy krajin, Šumavy a alpských scenerií, jsou komplementární s jeho nejlepšími popisy přírody a mají v sobě právě tu stifterovskou niternost, klid i vášeň, jež tvoří jejich účinek. Mladý umělec, který však na umění zatím nepomýšlí, nastoupí na vídeňskou univerzitu, kde bude studovat práva, jenže ta nedokončí. Několikrát v životě se totiž zopakuje jeho zvláštní povahový rys, že těsně před nějakou zkouškou či konkurzem Stifter couvne, nedostaví se, rezignuje, takže vlastně studium práv nedokončí. Toto stigma se za ním potáhne celý život, i když už dávno bude uznávaným spisovatelem – ale nedostudovaným právníkem. Bude se tedy horko těžko živit kondicemi z latiny (tu ovládá výtečně) a také z matematiky a fyziky: benediktýnské gymnázium mu dalo dobrý základ. Díky svému milému zjevu a příjemnému vystupování pronikne ve Vídni mezi lepší společnost, tři roky bude vychovatelem syna kancléře Metternicha, stane se společníkem kněžny Marie Anny Schwarzenbergové, vdovy po vítězi nad Napoleonem, knížetem Karlem Philippem…

Stifter však není žádný „reakcionář“, natož patolízal, který by se chtěl vetřít do přízně aristokratů, tím spíš není žádný buřič. Jeho představy o společnosti jsou v podstatě humanisticko-křesťanské, kde má pevný základ harmonie soucitu, řádu a pokory. Uvítá však „revoluční rok“ 1848, který ve Vídni sleduje jaksi z první linie, je pro zrušení cenzury, pro politické svobody, pro nové uspořádaní národnostních poměrů, přičemž myslí na Čechy, „které bychom měli přijmout za bratry a zapomenout na vše, co se mezi námi stalo, až se k nám zase přiblíží… jako oni by měli ponechat volnost Němcům žijícím osamoceně v jejich středu“. To píše po Windischgrätzově potlačení červnových bouří v Praze.

Revoluční výstřelky, které se nevyhnuly ani klidné Vídni, však nebyly podle jeho gusta a rozpadu monarchie se hrozil. Hlavní a zásadní Stifterova představa o nápravě poměrů spočívala ve vzdělání, v jeho pevném přesvědčení, že základ společnosti je ve škole, která má lidskou bytost kultivovat, a tak připravit na harmonický život pro ni samu i pro společnost. Píše o tom řadu článků do novin, čímž na sebe upoutá pozornost úřadů, které mu nabídnou místo v Linci. Stifter odchází s rodinou, manželkou Amálií a adoptivní dcerou Julií, která jim nadělá mnoho starostí a nakonec „skandálně“ spáchá sebevraždu, do hlavního města Horních Rakous, do provinčního Lince. Je jmenován c. a k. školním inspektorem a očekává se od něho reforma školství. Ale realitou je především úmorná práce spočívající v objíždění školních ústavů po celé korunní zemi, vypracovávání zpráv a podrobných elaborátů. Kromě toho je jmenován čestnou, tedy neplacenou funkcí „vrchního památkáře“, čehož se ujme rovněž svědomitě a odpovědně, takže na svých cestách objíždí nejen školy, ale i kostely a jiné památky a sepisuje inventář, který se stane základem pro památkovou péči Horních Rakous: osobně se podílí na záchraně cenného gotického oltáře v obci Kefermarkt kousek od českých hranic. Typické je, že se prosazuje jako purista, který si vysoce cení gotiky, zato zavrhuje baroko a rokoko jako něco vyumělkovaného a nepůvodního.

Teprve když splní všechny úřední povinnosti, usedá ke své literární práci, která získává monumentální rozměry. Skoro tisícistránkové Pozdní léto a pak Waltera Scotta mající překonat epos o 13. století v Čechách a Rakousku na pozadí vzestupu mocných Rožmberků. Podniká proto opakovaně cesty do Prahy (a také na léčení do Karlových Varů) a hlavně na rodnou Šumavu, která z jeho srdce nikdy nevymizela. Ale Šumava, její jižní část, nyní z velké části zalitá vodami Lipna, zůstane pro Stiftera krajem především dětství a vzpomínek. A nám tam zůstane stín nejnudnějšího klasika světové literatury, který při bližším pohledu vlastně není vůbec nudný, jak už to tak bývá.

Peter Becher: Adalbert Stifter. Touha po harmonii. Přeložil Václav Maidl. Vydala Lenka Hůlková – vydavatelství a nakladatelství Srdce Šumavy. Horní Planá 2019.