S Daňou Horákovou o disentu, Havlovi, Vaculíkovi, ale nejdřív o Hamburku

Na Mount Everest taky nelezete dvakrát

S Daňou Horákovou o disentu, Havlovi, Vaculíkovi, ale nejdřív o Hamburku
Na Mount Everest taky nelezete dvakrát

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Daňa Horáková je žena několika osudů a mnoha výjimečností. Byla blízká Václavu Havlovi a platonicky ji miloval filozof Milan Machovec, psal o ní Ladvík Vaculík a na salon k ní chodila intelektuální špička disidentské Prahy. Banálně by se dalo říct, že je to femme fatale, která žila s fatálním mužem, režisérem Pavlem Juráčkem, o němž napsala a nedávno vydala vynikající knihu O Pavlovi. Ta však není jen o Pavlovi, ale právě o situaci ženy v patriarchálním světě. V tehdejším Československu, ale i v západním Německu, kde uspěla jako novinářka a pak i jako politička když několik let byla ministryní kultury ve svobodném městě Hamburk.

Po vydání knihy O Pavlovi jste v Praze poskytla řadu rozhovorů, takže už z nějakých otázek musíte být unavená. Jakou otázku, kterou byste čekala, vám tady ještě nikdo nepoložil?

Jak jsem se stala kulturní senátorkou v Hamburku.

Tak se ptám.

Našel mě headhunter. V Hamburku se totiž po volbách v roce 2001 dostali poprvé od konce války čili k moci křesťanští demokraté – CDU. Ale vládnout mohli jen v koalici s liberály FDP, těm připadla kultura. A pak došlo k čemusi neuvěřitelnému: místo toho, aby FDP do funkce senátora povolala některého ze svých zasloužilých funkcionářů, najali headhuntera, který jim měl doporučit někoho „z oboru“. A ten stál jednoho dne v mé kanceláři v redakci Bildu a ptal se, jestli bych nechtěla být senátorkou, a já ho málem vyhodila, protože jsem byla přesvědčená, že je někde nějaká skrytá kamera, že je to trapný žert mých kolegů.

To chápu. Ale na druhé straně jste byla zavedená kulturní novinářka.

Zřejmě proto si mě našel, protože já se o ten džob neucházela. Bild tehdy prodával přes pět milionů výtisků a četlo ho deset milionů čtenářů. To byla síla. Nehledě na to, že jsem coby kulturní „šéfka“ Bildu organizovala různé, dost sledované akce, třeba když Christo a Jeanne-Claude balili Reichstag… Takže ano, můj sloupek Danas Kulturstück byl dost známý a já do jisté míry zvyklá na veřejnost. Ale přece to byl šok. Já dodnes nevím, jak jsem přežila svou první tiskovou konferenci. Při první talk show jsem se rozbrečela, když se mě moderátor zeptal, jestli je na mě pyšná moje matka… Němka. Tou dobou byla už mrtvá…

Asi by byla.

Doufám. Ona byla perfekcionistka, a určitě by mi vynadala za moje první rozhovory, protože jsem v nich negramotně koktala… Šlo o rozhovory s bývalými kolegy, kteří se na mne sesypali, už proto, že kulturní novináři jsou primárně orientovaní spíš levicově, na straně té takzvané avantgardy, o kterou se stát musí postarat. Hamburští socialisté se dokonce málem štítili samotného slova „umělec“, které prý bylo zapleveleno konvencemi, a používali termíny jako Kulturschaffender, což je „člověk vyrábějící kulturu“.

Co znamenalo být ministryní kultury právě v Hamburku?

To samé jako vlastně všude jinde: povolávat lidi do funkcí, rozdělovat peníze, rozhodovat o tom, kdo dostane subvence a v jaké výši. Ale současně se neplést do politických obsahů jednotlivých kulturních institucí, nezasahovat do divadelních plánů, programů muzeí, filmového anebo rockového festivalu, do literárních projektů. Platit, ale bez sebemenších šancí na eventuální „výchovné“ krácení rozpočtu, když třeba některé státní divadlo produkovalo představení pro pár samolibých intelektuálů. Což se mi příčilo. Takže jsem se pokusila prosadit něco jako „Hamburg-Bezug“, že prostě budeme financovat hlavně projekty, které mají vztah k našemu městu, k jeho dějinám, k významu hanzy… Ale neprosadila jsem to. Chvílemi to bylo tvrdé, nejen proto, že jsem byla nestraník, ale především proto, že moji odpůrci, kdykoli jim došly věcné argumenty, začali upozorňovat na to, že jsem bývalá bulvární, rozuměj: reakční novinářka s akcentem. Sice mírným, ale holt akcentem. Parodovali mě na jevišti při premiérách, které jsem musela absolvovat, usmívat se a tleskat jim. To byly kruťárny, ale to je politika…

V čem je to město zvláštní? Funguje tam ještě v St. Pauli Reeperbahn?

Dovolte, abych vás uklidnila: Reeperbahn funguje. A St. Pauli žije svou specificky rádoby námořnickou, erotickou atmosférou, ale co Hamburk děla Hamburkem? To je na knihu. Přístav, protestantská střízlivost, pragmatismus. V hanze nevládla šlechta, ale obchodníci. Takže se v Hamburku dodnes neudělují řády – ale medaile. A neexistují tu kavárny, protože sedět tam je ztráta času. Ale v posledních letech se moji Hamburčané přece začali vytahovat, a to naší „Elphi“ – jak říkáme naší nové filharmonii, u jejíhož zrodu jsem, mimochodem, stála. To já přesvědčila kolegy v senátu, že ji potřebujeme.

Žijeme v době, kdy se boří z pokrokových důvodů sochy. Jak dlouho vydrží v Hamburku ta obrovská socha kancléře Bismarcka?

Ta vydrží – vždyť vystála už i bouřlivější časy, třeba v průběhu studentských revolt v roce 1968. Čas od času Bismarcka sice někdo posprejuje, ale sundávat se – myslím – nebude. Byl to přece jenom tvůrce národa, ale především otec revolučních sociálních reforem.

To může být lidem, kteří bourají sochy jako symboly starého světa, jedno.

To máte pravdu, ale já věřím, že dospělá demokracie vydrží nejen výtržnosti, ale i kritiku ideologických odpůrců – která je, mimochodem, nezbytná, něco jako vitaminové pilulky.

Co všechno může demokracie vydržet, aby to nepřestala být demokracie? Třeba když se začnou vyhazovat lidé za to, že mají jiný názor?

Systém, který se zbavuje, anebo dokonce likviduje své občany s protichůdnými politickými názory, má nebezpečně blízko k diktatuře. A mě zajímá, jak dlouho ještě ta naše tradiční demokracie obstojí. Stali jsme se občany global village, ale mentálně se pořád ještě orientujeme s pomocí pohádek, s nimiž jsme vyrůstali. Že řekněme počítač vnímáme jako jakéhosi draka, kterého je třeba zkrotit, ale ne pochopit – že jsme tu reflexi tohoto huxleyovského brave new world přenechali expertům, specialistům. Mně prostě virtualizace, všemoc sociálních médií a akcelerace všech forem života naplňuje úžasem, respektem, ale i neklidem. Mám dojem, že mravní kodex, ověřený desítkami generací, nějak přestává fungovat. Jak má třeba patnáctiletý teenager ctít a poslouchat rodiče, kterým musí vysvětlit, jak funguje jejich mobil? To jsou přelomy, na které musíme duchovně reagovat, které musíme přijmout.

Musíme?

Musíme. Anebo znáte nějakou cestu vedoucí zpátky k tomu telefonu na poště? Možná by nám prospělo nějaké nové desatero.

To staré nestačí?

Stačí, ale jen v metafyzickém a etickém kontextu skýtaném tradičními církvemi. Jenomže ty jsou vnitřně rozpolcené v tom, jak na rychle se měnící svět reagovat: konzervovat z něho co nejvíc dobrého, anebo se „omladit”, a to za každou cenu? Prezidenti ještě nedávno poskytovali tiskové konference, dnes zveřejňují tweety. Ještě nedávno se kázalo z kazatelny, dnes je slovo Boží zvěstováno on-line. Mě přepadne smutek pokaždé, když slyším, kolik lidí v Německu v poslední době vystoupilo z církve. Asi jim nenabízí žádný duchovní kompas. Děsí mě, když vidím, že lidé rezignují na svá občanská práva a povinnosti myslícího člověka a stanou se followery, těmi, kteří „následují, jdou ve stopách”. A to už ne proto, že mají vlastní názory a autentické postoje, ale že chtějí hlavně někam patřit. Uděláte klik a jste tam. V bublině.

Osobně považuji za klíčový rok vzniku názorových bublin rok 2015. Tedy rok velké migrace. Jak jste na něj pohlížela vy?

Já jsem byla zcela na straně Angely Merkelové a jejího přesvědčení, že Německo se musí k té zoufalé situaci lidí zejména z téměř úplně zničené Sýrie postavit maximálně vstřícně. A to už vzhledem ke své historické roli a odpovědnosti. Opravdu jsem si myslela, že je to způsob, jak onu nepopíratelnou vinu, válku a holocaust, odčinit a pokud možno definitivně se s ní vyrovnat. Protože věčně s ní žít nelze, to traumatizuje – anebo radikalizuje. Když má někdo chronicky špatné svědomí a žádnou šanci na odpuštění, dřív nebo později propadne depresi, zešílí, anebo staví barikády. Na druhou stranu: nikdo, nejen naše kancléřka, nebyl na ty miliony zoufalých lidí připraven. A televize denně přinášely záběry nekonečných řad uprchlíků, putujících k hranicím… A pak začala propukat panika.

Když otevřete dveře dokořán a řeknete všem Willkommen, tak se to jen tak nezastaví.

Přiznám se, že byly momenty, kdy jsem pochybovala o tom, že „Wir schaffen das“ – jak řekla kancléřka. Tedy že jsme schopni mírumilovně integrovat tisíce mladých mužů; a převážná většina migrantů pozůstávala z mladých mužů, socializovaných kulturou, která ženu považuje za člověka podřadné kategorie, kriminalizuje homosexuály a uznává fatvu. To nejsou postoje, které zmizí, když je budeme omlouvat, zamlčovat či vysvětlovat „nebohým dětstvím”.

Proč je v německé společnosti tak silná vůle podobné obavy potlačit?

Já si nemyslím, že se potlačují. To se snad dělo v prvních měsících, po té první vlně příchozích. Dnes se naopak tematizují, a to skoro denně. Tak například se už pár let objektivně referuje o kriminálních přestupcích migrantů, o tom, jak se u nás radikalizují. Ale snad je ve hře ještě něco jiného: a sice rozklad velkých politických stran, SPD, CDU a FDP. Ty se soustředily na ekologicko-ekonomické problémy a zapomněly, že jejich voliči mají strach nejen z finančních důsledků migrace, ale i jiné existenční obavy, že přestávají vědět, co je definuje jako národ, že postrádají obraz Německa, které je jejich domovem.

Mluvme teď o něčem jiném, třeba o obnažování. Souhlasila byste s tím, že před čtenářem vaší knihy se ocitl Pavel Juráček jako nahý?

Vy myslíte tu kapitolu, kde píšu o Dürerovi a o jeho penisu? Ale Pavel byl navýsost sexuální bytost, bez tohoto aspektu by jeho portrét zůstal polotovarem, vlastně by vůbec nebyl možný. Kdyby byl býval měl nějaké životní motto, tak kromě toho jeho věčného „Nechci, já nechci, ne a ne“ je to „Mám erekci, ergo jsem“. Ale nezapomeňte, že já se v té knize také obnažuji, že tam, jak říkáte, nahatej není jen Pavel. Že tedy moje nahota legitimuje můj pokus ho ukázat tak, jak ho stvořil Hospodin, a ne jak se vymaloval ve svém deníku.

Neobnažoval on se svým nekonečným způsobem ve svých denících?

Absolutně. Ale i tenhle mentální striptýz byl jen podmíněně upřímný. On se prostě stylizoval, takže ten deník chvílemi připomíná spíš scénář než zpověď... Ale podívejte, když se Pavel vrátil do Prahy, nechal si u mě malý kožený kufřík plný rukopisů, který jsem s sebou tahala, kdykoliv jsem se v Německu stěhovala, ale otevřela jsem ho až teprve před třemi lety, a našla jeho deník, ve kterém o mně píše hrozně, nepříčetně… I když vlastně stejně, jako psal předtím o jiných svých ženách či milenkách. Já ten text, o kterém přece nikdo kromě mě nevěděl, mohla klidně nechat na půdě, vyhodit ho, nebo ho „poopravit“. Ale pak jsem ho dala nakladateli a on vyjde na podzim celý, nezcenzurovaný. Ne že bych snad byla nadmíru velkodušná, ale protože jsem si řekla, že to musím unést, že to patří k celku jeho díla. A že jeho deník, to jeho vlastně největší dílo, nesmí zůstat torzem.

Myslíte si, že Juráček chtěl, aby všechno, co napsal, vyšlo?

Určitě, vždyť kvůli tomu to psal. On si tím deníkem vědomě stavěl pomník. A nestavěl si ho jen pro sebe, ale pro nás, pro své budoucí čtenáře, a proto se na nás také nezřídka přímo obrací, oslovuje své „ctěné čtenáře“… On ho psal dokonce výslovně pro své budoucí biografy – hergot, byl to ale rošťák, ale geniální. A když chtěl, tak nebezpečně šarmantní…

Ale třeba používal deník jako terapii…

To taky. To se nevylučuje, bylo to obojí, pomník i Freudův gauč, prostor, v němž ventilovat to zlo, které v něm doutnalo, a když ten tlak už nemohl vydržet, tak běsnil, tak kolem sebe mlátil. A současně psal a doznával: „Jsem zlý, jsem zlý...“

Nemůže ten zápis sloužit k tomu, aby to zlo žilo dál?

No právě: Psal, bičoval se, ale neměnil. Zřejmě jako většina flagelantů. Víte, já jsem přesvědčená, že to, čemu tady říkám zlo, jakási archaická, nezcivilizovatelná kombinace pudu sebezáchovy a dravé bezohlednosti, jakýsi syrový instinkt toho druhého zranit, zničit konkurenta, tahle temná stránka k nám patří jako odvrácená strana k Měsíci. Stačí se kouknout, jak surové dokáží být děti. Takže snad celá naše civilizace spočívá v tom, že tuto podprahovou sílu krotíme, kontrolujeme, kultivujeme. K tomu nás vedou rodiče, škola a pak společnost.. Jenomže tato socializace, jak tomu říkají experti, nefunguje u všech lidí stejně. A někdy se vůbec neprosadí, nepovede, ba nekoná. To jsou pak jako bez… co bylo před podprsenkou?

Korzet?

Jo, jako bez korzetu.

Juráček byl člověk bez korzetu?

Bez sociálního korzetu, ano. Při nejmenším onen Pavel, kterého já zažila. Ten bytostně nesnášel pravidla, termíny, smlouvy, dohody, vše, co se mělo anebo muselo. Proto ty deníky: to bylo jeho paralelní univerzum, kde byl absolutním vládcem. Co vládcem – diktátorem! Co napsal, to bylo, a co bylo, to popsal tak, jak chtěl. Proto ignoruje fakta, která jsou verifikovatelná, třeba datum svých svateb, manipuluje výši svých příjmů a výdajů. zamlžuje nemoci – prostě produkuje fake news. Faktem ale je, že sotvaže jsou tihle lidé bez korzetu konfrontováni s nějakou krizí, nehledají chybu u sebe, ale deponují ji v někom či něčem mimo sebe, v režimu, okolnostech, šéfovi, kamarádech. V Německu jsem samozřejmě byla vším vinna já. A Pavel mi to vsugeroval tak úspěšně, že jsem si skutečně dlouho vyčítala, že tam neuspěl. Že chlastal. Že se nechtěl naučit německy. Ale sotvaže není po ruce nic ani nikdo, čili žádný odpadový koš jejich běsů, zbývá už jen sebedestrukce.

Občas někdo tvrdí, že literatura je mimo morální soudy. Ale vám se přece stalo, že stačila zmínka v jednom literárním díle, a bylo z toho stigma na kus života. Ludvík Vaculík se v Českám snáři jen tak mimochodem zmínil, že asi spolupracujete s StB. To muselo s člověkem zamávat.

Zamávat? To byla rána do zad, která mě na dlouho srazila na kolena… Když se ke mně doneslo, co o mně Vaculík v Českém snáři napsal, to už jsme byli s Pavlem v Německu, to bylo v roce 1981, tak to pro mě znamenalo jediné: že se musím odpoutat od všeho, co souviselo s disidentstvím, a protože se TAM v důsledku této pomluvy už nemůžu vrátit, protože mi TAM už nikdy nikdo nebude věřit…Vaculík byl přece King of the Samizdat a coby autor Dvou tisíc slov pořád ještě mravní autorita. A tak jsem se rozhodla přestat být Češkou. Což samozřejmě bylo iluzorní. Jsem sice po matce Němka, ale své češství ze sebe nemůžu vydrhnout. Ale ta pomluva bolela tak moc, že ji mohlo neutralizovat jenom něco neméně drsného. Nějaký protijed. A protože mě teď mnichovští emigranti také měli za fízlačku, přestala jsem mluvit česky. Už proto, že jsem neměla šanci to dementovat, vysvětlit, opravit. No a snad jsem udělala to, čemu se říká kariéra, právě díky této rezolutní terapii, této amputaci. A pokud jde o Vaculíka, jenž mi, přece šel za svatebního svědka – tak ten se mi nikdy neomluvil, to moravští frajeři neumějí, ale několikrát mě po roce 1989 v Německu navštívil v redakci, a pak mi napsal krásný dopis k jedněm kulatým k narozeninám, možná to byla jeho forma omluvy, kde tvrdí, že jsem mu jako ženská naháněla strach, ale že by mě byl stejně zlomil, kdyby byl býval chtěl… Ale ono to mělo pokračování. Když jsem se v roce 2002 byla navržena na kulturní senátorku, tak jsem se musela (dva dny před inaugurací!) představit poslancům, kteří mě doposud znali jen z novin… Pamatuju si dodnes, že to bylo pondělí. A ráno vyšel v Süddeutsche Zeitung na straně tři velký článek, kde stálo, že jsem byla spolupracovnicí české Státní bezpečnosti a že o tom píše významný český disident a spisovatel v knize Český snář.

No teda, kdo to napsal?

Jeden z jejich nejrenomovanějších rešeršistů, který pro ně píše doposud. Já se tenkrát šla s výtiskem Süddeutsche Zeitung v ruce představit těm parlamentářům, a nemohla než opakovat: To není pravda, nevěřte tomu. To nebylo žádné peříčko… Ale téhož večera se do té aféry, která v mezičase už „jela“ na spolkové úrovni, zapojil můj šéfredaktor v Bildu a jeho prostřednictvím i dpa, německá tisková agentura – a ti se postarali o to, aby v útery do Hamburku dorazilo dobrozdání od Vaška, tedy od Havla, a od Jiřího Gruši, a, nesmějte se, i od Pavla Landovského, kteří věrohodně prohlásili, že je to úplný nesmysl. A ve středu mě pak jak křesťanští, tak liberální demokraté zvolili… Tolik k partajní disciplině. Jestli mi věřili, nevím. Doufám…

Vaculík se k tomu už nevyjádřil?

Přímo ne, ale když mu vyšla nějaká nová kniha, tak mi ji poslal s věnováním a vždycky tam byl nějaký málem něžný náznak, z kterého se dalo vysoudit, že ví, jak mi ublížil.

Vaculík, to byl člověk mimo kategorie. Pro něj takový zápis byl součástí poetiky, ve které to měl omluveno.

Ano, vždyť on sám říkal, že má na každou věc dva názory současně. Ale tady možná jde ještě o něco jiného. O absoluci. To je cosi nesmírně důležitého: Umět odpouštět. Nejen ostatním, ale i sobě. To je ostatně téma, o kterém v posledním čase dost přemýšlím, dělám jakou životní inventuru a ptám se, komu jsem kdy ublížila, ať už vědomě, či bezděky, z roztržitosti, a jak to odčinit…

Jak na to obvinění reagoval Juráček, se kterým jste tehdy žila v jednom pokoji?

Tomu to vlastně bylo dost jedno. Jako kdyby šlo o další skurilní epizodu našeho melodramatického soužití, o hru, a ne s prominutím o život. Já mu ve svém zoufalství nabídla rozvod, aby na něho nepadl ani stín podezření, ale to byla – jak jsme oba věděli – spíš rétorická nabídka…V každém případě se touto aférou po dlouhé době zase jednou ocitl v centru pozornosti mnichovského exilového gheta – a to ho do jisté míry bavilo, snad dokonce mu to mírně lichotilo. Pavla totiž bytostně ničilo, když se o něj nikdo nezajímal, když se stal jedním z bezejmenných, když nikomu nepřekážel ani nescházel. Proto pro něj přece bylo Německo takovým očistcem. Proto se mnou možná nešel na premiéru filmu Den plný idiotů, ke kterému jsem napsala scénář. Scénář! Já, brejlatá intelektuálka, jsem se mu pletla do řemesla, a ke vší hrůze byl můj scénář natočen jednou z hvězd německé mladé filmové vlny, zatímco jeho scénáře ležely ladem. Já už tenkrát sice tušila, jak strašná to pro něj musí být zkušenost, ale stejně... Stejně bych byla bývala ocenila, kdyby na tu premiéru šel.

Ulevilo se vám hodně, když jste se s Juráčkem rozešli a on se vrátil do Čech?

Ulevilo se mi, že se odstěhoval z našich 36 metrů čtverečných. Ale proč zapírat, že mi hrozně chyběl. A vlastně mi chybí dodnes. Řekla bych, že takhle fatálně a navždy může člověk milovat jenom jednou. Na Mont Everest taky lezete jen jednou.

A přitom jste si té jeho destruktivity byla dobře vědoma.

Já ho chtěla zachránit. Bojovala s ním o něj. To byla válka, kterou jsem prohrála.

Víte, co mi vrtá hlavou? Jak se mohlo stát, že vás pominul v citových záležitostech Václav Havel, když jste jednak mu byla dosti blízká a byla jste jeho pomocnicí při vydávání samizdatové Edice Expedice. A zadruhé jste byla přece zcela jeho typ.

Tak zaprvé: já nebyla jeho pomocnicí… To je další blud, který vypustil do světa Vaculík. Já naši EE dělala de facto sama, společně jsme hlavně sháněli autory, a Vašek podpisoval „imprimatur“. Mě sice s Vaškem seznámil Pavel, ale časem jsem na Hrádeček jezdila sama, neb právě pracovně. Jen pro úplnost: já znala už předtím Ivana Havla, který ke mně chodil na salony… Vašek nejenže nevěděl, kde naše knížky nechávám vázat, ale neznal ani písařky. Naštěstí, protože když ho pak po Chartě zavřeli, tak se člověk nemusel bát, že by to z něj třeba vytáhli. A víte, co mě na Havlových životopiscích fascinuje?

Že se vás na něj nikdy nikdo nezeptal.

Přesně tak. Určitě víte, že v průběhu své první vazby od ledna do květně 1979 estébákům slíbil, že už se nebude věnovat politice, ale jen literatuře. Ale jen co ho pustili, tak toto odvolání, které ho snad do smrti traumatizovalo, odvolal. A sice u mne, na mém psacím stroji. Krátce před půlnocí v den svého propuštění z Ruzyně u mě zazvonil. Zkrátím to: já zavolala Rudu Slánského, s nímž jsem se tehdy víc než kamarádila, Ruda přišel a společně jsme pak zformulovali ono „odvolání odvolání“… A víte, jak se pak dostalo na Západ?

To nemusím hádat…

… sorry, ale byla jsem to skutečně já, kdo ten text předal západním novinářům akreditovaným v ČSSR a americkému kulturnímu atašé.… Tohle nějak v knihách o Havlovi nebo o Chartě chybí.

Ale ještě jste mi neodpověděla na to, jak to mezi vámi s Havlem bylo. Přímo řečeno: nezamiloval se do vás? Blondýna…

Ale kdeže! Já jsem sice byla fyzicky jeho, jak říkají Němci, Beutetyp, něco jako typická oběť, ale zřejmě jako ženská moc svébytná, a těm se vyhýbal, jako většina machů… Mezi námi, který z těch VIP chartistů nebyl macho? Nehledě na to, že mi baculatí blonďáci neseděli a nesedí. Což věděl a respektoval, takže po téhle stránce mezi námi vládl skvostný klid, skoro bych řekla, že jsme byli parťáci. A navíc: Vašek byl přece ženatý. A pro mne byli ženatí mužští tabu. Daleko zajímavější je otázka, proč jsem si nevzala Rudu Slánského (1935–2006). To byl vzácný člověk, hodný, spolehlivý, laskavý…

A proč jste si ho tedy nevzala?

No protože se vynořil Pavel. A já tomu mému „černému myslivci“ propadla jako Viktorka…

Poslední otázka: Jak jste vlastně přišla k tomu háčku nad n ve svém křestním jméně?

Ach, to je roztomilá historka: já se narodila v Německu, kde byl táta za války totálně nasazen, a měla jsem se jmenovat Taťána, protože mamka milovala Puškinova Oněgina. Tatínek Moravák mě šel přihlásit na úřad, a byl – jak to říct slušně? – měl špičku. Takže si nevšiml, že dotyčný úředník to jméno zkrátil a navíc spletl t s d, ale na háčku trval a vlastnoručně ho v matričním listu na „Dana“ doplnil. Takže jsem zřejmě něco jako taťkův překlad.

2. srpna 2020