Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Jak se nechat sežrat monstrem

I když historické analogie bývají ošidné, těžko popřít, že průběh Putinovy války na Ukrajině pozoruhodně připomíná tzv. zimní válku, kterou Stalinův Sovětských svaz vedl proti nepoměrně slabšímu Finsku. Když v listopadu 1939 ruským útokem začala, měla to také být záležitost několika týdnů, avšak Finové se bránili s takovou urputností a lstivou chytrostí, že se Stalinův válečný stroj záhy zadřel a měl co dělat, aby se nakonec, po strašných ztrátách, dovlekl k nějakému cíli. Finové sice museli v březnu 1940 kapitulovat a přistoupit na územní ztráty, ale ve výsledku si uhájili samostatnost a vlastně i respekt svého nevyzpytatelného nepřítele.

Velikonoce ve válečném roce

Zvláště v Haliči, v té polské i ukrajinské části, je často na rozcestích vidět lidovou sošku sedícího Krista. Polsky se mu říká Chrystus Frasobliwy, Kristus ustaraný. Jsou to většinou dojemná dílka, čím primitivnější, tím působivější. Kristus je po bičování, unavený a utrápený, plný krvavých ran na holém těle, na hlavě už má trnovou korunu. Čeká ho ještě přibití na kříž, ale těsně předtím mu jeho mučitelé dovolili si na chvíli sednout. A tak ta postavička sedí, hlavu si podepřel dlaní a odpočívá. Odpočívá a myslí na lidstvo pošetilé, věčně zmatené a bloudící.

Na návštěvě u Syna slunce

V Bukurešti začínalo jaro a na Jarním bulváru (Bulevardul Primăverii) vyrašily pupence magnolií, jak se sluší na čtvrť, která se po jaru jmenuje: Primăverii, tedy Jaro – nebo možná Jarov. Rozkládá se na severu města, u jezera Herăstrău, na východ od vítězného oblouku (Arcul de Triumf), který si tam Rumuni postavili v rámci národního sebeuspokojení po první světové válce: je jen o trochu menší než ten pařížský a trčí poněkud bezprizorně na takovém větším kruháku, ze kterého vedou bulváry z města a do města.

Cesta na okraj poutníka Josefa K.

„Poutníkovi stačí manšestrové kalhoty, dobré boty, bavlněná košile… Život v podstatě je výzva k putování, cesta, na kterou není třeba brát si tolik věcí.“ To čteme v půvabné knize Josefa Kroutvora Stará škola; hned by se člověk k tomu poutníkovi přidal. Čtenář jeho textů to ovšem dělá už dlouhá léta, staly se součástí jeho vlastního putování, posloužily mu jako inspirace, zdroj poučení i jako breviář k denní potřebě číst něco vlídného a sdělného, co k němu promlouvá blízkým jazykem.

Němci a Rusové: jako vztah zajíce a kobry

Kyjev dal najevo, že nemá právě chuť na spolkového prezidenta Steinmeiera, který tam chtěl vykonat zdvořilostní návštěvu. Kancléř Olaf Scholz to nazval poněkud iritující, ale i tak ujistil Ukrajinu, že Německo stojí za ní a že podpora bude pokračovat. Zároveň se Německo do ní moc nehrne, zemní plyn chce dál odbírat a místo zbraní by raději dodávalo obvazy a plynové masky. Německo samozřejmě nefandí v téhle válce Rusku, ale Rusko je pro Německo zvláštní záležitost.

V nakouřeném lůně ortodoxie

Cesta do Bukurešti byla vlastně prodloužením únorové exkurze na Valašsko, o níž jsem psal v dílech o Rožnově a Valašském Meziříčí. Jádrem Rumunska je také přece Valašsko, stará Valachia, země Valachů, tedy románských obyvatel Balkánu, romanizovaných Dáků, k nimž se v průběhu složitých a nepřehledných dějin přidaly další elementy, ze kterých se pak poskládal rumunský národ.

Slovan se raduje vždycky

Osmdesát procent Čechů (Moravanů a Slezanů) stojí podle aktuálního měření na straně napadené Ukrajiny. Je to o trochu méně než na začátku ruské agrese, ale je to pořád jasná převaha a zřetelný důkaz, že to lidé mají v hlavě většinově v pořádku – a pokud se po nich nebude chtít třeba povinné klanění modro-žluté vlajce, tak je velká šance, že to vydrží. Ten mírný pokles sympatií k Ukrajině bude způsobený tím, že v některé lidské povaze je sklon trochu odporovat většinovému mínění, zvláště když se to mínění příliš domáhá jednomyslnosti.

Trianon aneb Trochu pochopení pro Maďary

Pojem Trianon se už pravděpodobně dostal i k těm, kdo by ještě před pár lety mysleli, že je to třeba nějaká sportovní disciplína: podle vzoru biatlon. No jo, Trianon, komentovali nyní novopečení znalci maďarských poměrů čtvrté vítězství Viktora Orbána a možná přidali, že Maďaři jsou holt frustrovaný národ, který se není schopen smířit s historií, což je příznak nedospělosti a zastydlosti a nejspíš i mnohem horších věcí. Člověk se opravdu nemusí radovat z dalšího Orbánova triumfu, ale přece jen trochu pochopení by pro ten blízký a přitom vzdálený národ mít mohl.

Kam zmizeli všichni ti bukurešťští psové?

Kdyby vás náhodou zajímalo, jak se rumunsky řekne radost, tak vám v překladači vypadne slovo bucurie, čte se to bukurie, a já měl opravdu radost, že jsem po mnoha letech byl pár dní v Bukurešti, ve městě radosti. Naposledy to bylo před pětatřiceti lety, a to jsem ale spíš než radost měl vztek a taky poněkud strach či obavu, jak to všechno dopadne, protože jsme pár dní předtím byli u moře na pláži kompletně okradeni, pak nás i vyhodili z vlaku, nikoli však Rumuni, nýbrž Češi.

Je Buča ukrajinská Srebrenica?

Na záběry mrtvých civilistů na ulicích Buče u Kyjeva Rusové pochopitelně okamžitě reagovali, že jde o podvrh a provokaci. Těla jsou fingovaná, jsou to figuranti, narafičení filmovým štábem, pokud to jsou skuteční mrtví, pak je v tom případě mají na svědomí sami Ukrajinci. Ti jsou schopni všeho, třeba pozabíjet sami sebe, rozstřílet si města, střílet na Charkov, srovnat se zemí Mariupol, odstřelovat si paneláky, v milionových počtech prchat za hranice, což se většinou dělá na zesílení emocionálního dojmu.

About Germany with love

Psát o německých dějinách když ne s láskou, tak aspoň se sympatiemi vyžaduje jistou odvahu, nebo aspoň obratné vysvětlení. Tím může být to, že Německo je zvláštní případ dějin, které k němu byly mimořádně štědré, což souviselo s Němci a jejich vlastnostmi. A Němci jsou pozoruhodný národ, což lze sice říct o každém národu, ale o Němcích přece jen trochu víc. Na to lze ovšem také pohlížet různě, přičemž germanofobie to má lehčí a nemusí nic vysvětlovat.

Pavoučí ženy ve Valašském Meziříčí

Cestě za vlašským salátem do Vlašimi (minulý díl) předcházela epochální výprava na Valašsko, o níž vyšly zprávy v únorových a březnových vydáních našeho nekonečného cestopisu. Epilogem této výpravy bude pojednání o pobytu ve Valašském Meziříčí, městě, kam expedice dorazila jednoho studeného zimního večera z Rožnova pod Radhoštěm. Ve Valašské Mezopotámii, jak bychom mohli Valmezu také říkat, byla úplná tma, která poněkud ztěžovala orientaci.

Tam v Oděse, kde se kouří a zpívá

Celou dobu ruské agrese čekám, kdy její dračí ocas máchne do Oděsy. Představa, že by toto město potkal osud Mariupolu, je jak noční můra. Je snad naděje, že pomine, neboť zkáza, ale stačilo by i poničení, Oděsy, to by byla zkáza či poničení už nejen nějakého konkrétního města, to by byl zločin na lidstvu, na jeho celku, na jeho vážnosti a úctě k sobě samému. Rusové toho už udělali dost, ale pokud by tohle Rusové podnikli, pak veškeré další řeči jsou zbytečné. Snad to vědí, snad to ví i Putin, který je z Petrohradu-Leningradu, což je také urážka toho města.

Jak přežít jaderný výbuch. Hlavně si vyhrnout límec

Dobré bylo taky to, jaké se používaly učební pomůcky, především pláštěnky a plynové masky, při jejichž nasazování se též užilo dosti zábavy. Takže je dobré být připraven a provětrat si starou látku. Ta se probírala v hodinách branné výchovy, což byl předmět, který byl považován za docela oblíbený. To i proto, že ho často učili tělocvikáři, kteří patřili k snesitelnějším členům pedagogického kolektivu, na svém předmětu moc nebazírovali – a že by z něj někoho nechali rupnout, to si lze též těžko představit.

Nejhorší je, že už nemusí platit nic

Na začátku února vyšel v tomto časopise esej profesora Stanislava Komárka Tři metly Západu. Shrnul v něm důvody pesimismu, ssnimiž člověk, jenž se hlásil k hodnotám evropského racionalismu, pozoroval vývoj naší západní civilizace. Tu aktuálně letech charakterizovala neadekvátní reakce na covidovou pandemii, stupňující se kulturní války a přepjatý environmentalismus. Všechno to jako by bylo vedeno dobrými úmysly, ale zároveň si tím Západ pod sebou podřezával větev. O tom, v jaké jsme situaci, se baví jaderná fyzička Dana Drábová, geolog a esejista Václav Cílek, biolog a spisovatel Stanislav Komárek a novinář a spisovatel Ondřej Neff.

O něčem jiném. Doporučení na Svěráky

Asi by se očekávalo, že by zde měl být další text o válce za humny a s tím spojených hrůzách, ale snad se snese výjimka, když se sem vloudí doporučení na film české národní firmy Svěrák & Svěrák Betlémské světlo. Činím tak s vědomím, že jsou jistě důležitější věci než jít do kina, jenže v zájmu mentální rovnováhy není špatné udržet nějaké normální zvyklosti, k nimž chození do biografu vždy –⁠ tedy ne vždy, ale takových sto let už ano –⁠ patřilo.

Salát z diabolek ve Vlašimi

Nápad jet do Vlašimi a dát si tam vlašský salát není jistě zvlášť duchaplný, ale po cestě na Valašsko mi přišel namístě. Není to však tak jednoduché, neboť majonézové a salmonelové bufety s tzv. lahůdkovým pultem už v malých městech jako Vlašim vymizely. Musel jsem se proto spokojit s příslušným úsekem v supermarketu a kelímek se salátem si odnést do penzionu a tam ho spořádaně a opatrně, aniž bych cokoli umazal, sníst. Mohl jsem to udělat také na lavičce v parku, ale bylo ještě předjarně chladno.

Ať žije Mstislav Rostropovič!

Lze si asi dobře představit, že nějakou dobu nebude mít člověk asi chuť na ruské vejce, zmrzlinu a na ruské romány. Dívám se na svou knihovnu, kde je několik regálů vyhrazeno pro Rusy, ty klasické i ty moderní, někteří patří k mým vůbec nejoblíbenějším spisovatelům – a vlastně na ně nemám moc chuť. A asi to bude trvat nějakou dobu, než se zase vrátí. Bude taky záležet na nich, tedy nikoli na těch dávno mrtvých spisovatelích, ale na Rusech současných, kteří mluví stejným jazykem, jako psal Čechov nebo Babel nebo Platonov nebo Šukšin… Ti moji oblíbenci

Vzestup a pád fašistického romantika

Dnešní tragická doba si říká o pohledy do minulosti, o hledání paralel a předobrazů. Tak se vynořila přirozeně úvaha, komu se ten Putin vlastně podobá a které přirovnání s velkými diktátory minulosti sedí. Nejčastěji se objevuje srovnání s Hitlerem. Též se Stalinem, ale to byl přece jen jiný hrdlořez: ne že by k tomu Putin nemohl směřovat. V něčem by však mistr juda, přírodní silák a macho se zájmy v historii a touhou po rekonstrukci impéria mohl přece jen připomínat třetího velkého vůdce minulého století, italského nadsamce Benita Mussoliniho.

Slet géniů na Mendláku

Na Pekařské v Brně je místo, kde se kdysi, bylo to 15. února 1976, propadla zem pod paní Marií Bartošovou, pětačtyřicetiletou květinářkou. Nejspíš ji pohltila voda, kterou se najednou zalil několikametrový kráter, a pak ji vsákl do svých náhle odkrytých hlubin. Její tělo se nikdy nenašlo, vlastně možná jen jeho kousek, ale to až po mnoha letech, kdy byl případ uzavřen i tím, že v roce 1993 dal městský úřad na zeď domu, u kterého se to stalo, pamětní desku s nápisem, že toho lituje.

Naděje je v ruské ženě

Pozoruhodný čin ruské redaktorky Mariny Ovsjannikovové, která vběhla během vysílání před kamery s cedulí s nápisem No War a s ruským textem odsuzujícím válku a označujícím zprávu za propagandu, vzbudil předevčírem nadšení. Také já od té chvíle chci napsat článek o naději v ruské ženy. Jenže to nadšení poněkud zchladily včera některé relativizující komentáře z ukrajinské strany, jimž se okolnosti a provedení zdály poněkud podezřelé.

Remcalové nechť si stěžují v Rusku

Každý vidí, co chce, třeba i zemi plnou egoistů, ale mně se jeví, že Česká republika, tedy přesněji lidé v ní, se nyní chovají na úrovni toho, co je teď potřebné. To je na jedné straně zachovávat klidné rozhořčení (na agresora, na Rusko), na straně druhé nepřekážet v tom, co je teď nejdůležitější. To je především prakticky zvládnout mohutnou uprchlickou vlnu. Nepřekážet, nekomplikovat a v rámci svých možností pomoci. Uprchlickou vlnu si nikdo v téhle zemi nepřál, nikdo ji nevyvolával a nikdo se na ni netěšil.

Strašlivé odhodlání nedat se

Jak říká jeden můj známý, který na Ukrajinu léta jezdí jako vojenský diplomat: největší problém Ukrajinců je, že se často chovají jako Rusové. – Možná ale z tohohle lze nyní čerpat i naději, prostě budou se bránit a rvát, jako když se společně bránili v jedenačtyřicátém. Rusové udělali v tomhle obrovskou chybu. Ve strašlivém odhodlání nedat se jsou Ukrajinci jako oni – tím hůř pro ně, pro agresory.

Děti! Malé, usmrkané děti!

Komentář k včerejšímu bombardování nemocnice v Mariupolu napsal před více než osmdesáti lety Karel Čapek. „Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k ampliónu celý svět! Voláme lidi! Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem... roztrháno. MATKA: Co říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti? TONI (hledána mapě): Kde to je... kde to je... MATKA (stojí jako zkamenělá): Děti! Malé, usmrkané děti! (Ticho.)

Ovčí lázně v Rožnově pod Radhoštěm

Tohle jednou špatně skončí, opakoval muž v beranici a tloukl dál kladivem do kovadliny, takže mu chvílemi nebylo rozumět. Myslel tím obecně situaci světa, který se podle něho vyvíjí špatně, protože lidi strašně zpohodlněli a zlenivěli. – Pane, kdo ještě umí něco udělat rukama? ptal se mě řečnicky a já mu řekl, že někdo se ještě najde, ale já to třeba nejsem, i když pokosit kousek louky bych ještě zvládl, ale nabrousit kosu už asi ne, to bych se bál, že si přeřežu žíly… Muž mávl kladivem, řekl, že spíš jde o ty mladé, kteří furt čučí do počítača, a kdyby měli třeba nadojit kozu, tak ani nevědí, jestli to není kozel…

Případ Mariupol: proč to asi tak drhne

Přístav Mariupol měl být prvním velkým městem dobytým ruskými vojsky, což bylo ohlášeno už předevčírem. Podle zpráv ho ještě včera invazní jednotky obléhaly, přičemž v rámci dohodnutého příměří mělo být umožněno obyvatelům město opustit tzv. humanitárními koridory. To však znemožnilo ostřelování, ze kterého se teď obviňují obě strany. Příměří tedy padlo. Zdá se, že o město se dál bojuje.

Bludné duše ve víru pudů

Překlady Isaaka Bashevise Singera (1904–1991), možná posledního velkého klasického vypravěče literatury dvacátého století, se k nám dostaly až na sklonku jeho života a až deset let poté, co mu byla v roce 1978 udělena Nobelova cena za literaturu: jako prvnímu a asi i poslednímu autorovi, jehož literárním jazykem bylo jidiš. Pomineme-li ochutnávku ve formě dvou povídek ve výboru jidiš literatury Rozinky a mandle (1968), byl tím prvním a hned zásadním Singerovým vstupem do českého jazyka povídkový výbor Stará láska, který přeložil Antonín Přidal a který vyšel v roce 1987.

Boj za mír. Na chuj!

Už týden začíná asi většina z nás, lidí v Evropě, den tím, že hned po probuzení sáhne po mobilu a rychle naťuká zprávy, které tam agentury dodaly v noci. První dny člověk trnul, jestli ještě žije prezident Zelenskij, který vyrostl rychle v hrdinu naší doby. Teď tam nejčastěji čte o nočním bombardování civilních budov, ze kterých se v denním světle vynoří sutiny.

Konec Radegasta v hotelu Tanečnica

Hned vedle Jurkovičových perníkových chaloupek, o nichž jsem psal minule, je na radhošťských Pustevnách ještě jedna pozoruhodnost, tajemný hotel Tanečnica. Otvírali ho tady už v roce 1926, v červnu roku 1928 tu přespal prezident Masaryk, který pak křepce, napodobuje tím legendární túru Cyrila a Metoděje, došel po snídani až na vrchol Radhoště, kde mu dětské sbory zazpívaly vlastenecké písně, načež několik dítek prezident pohladil po hlavičce.

Syn Mikiho, krále ze Zábřeha

Od té doby, co jsem Roberta Mikluše vídal v brněnském Divadle na provázku, jsem nepochyboval, že se objevil další herec se skvělým komediálním talentem, který ale sehraje přesvědčivě i tragédii. Jak to tak neprávem u brněnských herců bývá, známým se stal až přesunem do Prahy. Tam nyní patří do souboru Národního divadla, hostuje v dalších divadlech, má role v televizi, třeba nyní v seriálu Devadesátky, a ve filmu: za funkcionáře v Zátopkovi je nominován na Českého lva za vedlejší roli. Osobně se známe z výletu s Provázkem do Petrohradu, kde jsme spolu chodili po Ermitáži.

Novější články Starší články